USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně LEONARD, spol. s r.o., se sídlem Praha 5, Musílkova 1311/5, identifikační číslo osoby 49101455, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem Most, Moskevská 12, proti žalovaným a) I. V., bytem XY a b) P. V., bytem XY, zastoupeným Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, o zaplacení 31 262 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 74/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2022, č. j. 10 Co 72/2019-463, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 10 C 74/2009-302, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 12. 2018, č. j. 10 C 74/2009-308, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni 7 063,73 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % ročně z této částky od 25. 8. 2007 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do zaplacení částky ve výši 149 996,27 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % ročně z částky 149 996,27 Kč od 25. 8. 2007 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako zhotovitelka se žalovanými jako objednateli uzavřela smlouvu, jejímž předmětem byla výstavba rodinného domu v rozsahu odsouhlasených položek rozpočtu a projektové dokumentace. Cena díla byla ve smlouvě o dílo sjednána jako pevná ve výši 1 760 924 Kč bez daně z přidané hodnoty (DPH) s tím, že k této ceně budou připočteny poměrné náklady na zřízení staveniště ve výši 65 000 Kč a aktuálně platná sazba DPH. Termín dokončení stavby byl dohodnut na 31. 5. 2007? ke dni 14.
6. 2007 stavba dokončena nebyla; žalovaní od smlouvy odstoupili z důvodu prodlení s dokončením stavby na straně žalobkyně a z důvodů vad. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o dílo za účelem výstavby rodinného domu. Žalovaní od smlouvy o dílo platně odstoupili z důvodu prodlení žalobkyně s dokončením a předáním díla, jakož i z důvodu vadného plnění ve smyslu § 642 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Za takové situace vypořádání vzájemných závazků účastníků podléhá pravidlům vypořádání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. a násl., tzn. žalobkyně má nárok na peněžitou náhradu plnění, které na základě smlouvy žalovaným poskytla, a to v nejnižší možné výši, za jakou by si žalovaní takové plnění mohli v daném místě a čase opatřit jinak. Ve vztahu k požadavku žalobkyně na zaplacení rozdílu mezi žalobkyní původně účtovanou náhradou daně z přidané hodnoty v souvislosti se stavbou samostatně stojící garáže dovodil, že s ohledem na skutečnost, že dle rozpočtu (smlouvy) žalobkyně po žalovaných požadovala náhradu DPH v její snížené sazbě a žalovaní sami nejsou plátci, bylo na žalobkyni, aby tento rozdíl pokryla ze svých zdrojů, a proto žalobě v této části (odpovídající částce 31 262 Kč) nevyhověl.
K odvolání žalobkyně i žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, č. j. 10 Co 72/2019-360, změnil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potud, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni další částku 33 972,57 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % od 25. 8. 2007 do zaplacení, jinak jej potvrdil (výrok I.), výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III.
a IV.).
Odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) žalované zavázal navíc k zaplacení ceny konstrukce a kotvení přístřešku a separační fólie přístřešku (2 581,50 Kč bez DPH) a důvodným shledal nárok na dopočet 19 % sazby DPH v částce 31 262 Kč ze samostatně stojící garáže, s odůvodněním, že cena za dílo byla účastníky sjednána ve výši 1 760 924 Kč jako pevná cena, s tím, že k této ceně se dopočítá podíl žalovaných na nákladech zařízení staveniště ve výši 65 000 Kč a aktuálně platná sazba DPH. Jestliže tedy žalobkyně musela ze stavby samostatně stojící garáže dopočítat a doplatit DPH ve správné sazbě 19 %, nemohl jít rozdíl mezi sníženou sazbou DPH ve výši 5 % a správnou sazbou ve výši 19 % k její tíži.
Smlouvou o dílo se žalobkyně nezavázala k tomu, že bude účtovat za provedené práce a materiál konkrétní sazbu DPH, ale bylo ujednáno, že k pevně stanovené ceně se připočte aktuálně platná sazba DPH, která v rozhodné době činila 19 %. Odvolací soud proto žalované zavázal k úhradě dalších 33 972,57 Kč (tj. 2 581,50 Kč bez DPH a dopočet DPH 31 262 Kč) se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % (ročně, vázán v tomto směru žalobním návrhem). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3677/2020, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.
6. 2020, č. j. 10 Co 72/2019-360, v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2018, č. j. 10 C 74/2009-302, tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni další částku 31 262 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % od 25. 8. 2007 do zaplacení a v nákladovém výroku IV., zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Odvolací soud následně rozhodoval již jen o požadavku na doplacení daně z přidané hodnoty z ceny garáže.
Vzhledem ke zjištění, že žalovaní z důvodu prodlení žalobkyně a z důvodu vad od smlouvy o dílo odstoupili ještě před dokončením díla, vycházel z ustanovení § 645 odst. 2 obč. zák., tudíž pro vypořádání stran vyšel z nejnižších nákladů, které by zákazník v daném místě a čase musel vynaložit na dosažení stejného plnění. Doplatek daně z přidané hodnoty (spočívající v rozdílu mezi sníženou a základní sazbou) u ceny stavby zhotovené žalobkyní, která je plátcem daně z přidané hodnoty, proto shledal opodstatněným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jímž se domáhají jeho zrušení z důvodu jeho rozporu se závěry vyslovenými v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu v této věci. Nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyřešil otázku, zda má žalobkyně právo na úhradu DPH ve výši 19 %, pokud si ve smlouvě strany sjednaly cenu díla stanovenou rozpočtem, jímž byla výše DPH stanovena explicitně 5 %. Obdobná právní otázka byla řešena již v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 5117/2008, jehož závěry jsou v projednávané věci přiléhající.
Dále mají dovolatelé za to, že dovolací soud doposud nerozhodoval o otázce, zda v případě, že dojde k odstoupení od smlouvy o dílo v režimu spotřebitelského vztahu, je možné otázku ve smlouvě vadně stanoveného DPH při určování nejnižších nákladů, které by spotřebitel/objednatel v daném místě a čase musel vynaložit na dosažení stejného plnění, vykládat k tíži spotřebitele. Poukazují na to, že v případě, že by práce prováděl neplátce DPH, pak by se základní částka nejnižšího plnění počítala bez DPH, přičemž s ohledem na postavení spotřebitelů nemůže být otázka veřejnoprávních povinností zhotovitele navíc vykládána k jejich tíži, neboť cenová ujednání mezi podnikatelem a spotřebitelem je nutno vykládat vždy ve prospěch spotřebitele.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Dovolání není přípustné, neboť na otázce předestřené dovolateli (zda ve smlouvě sjednaná cena díla v části týkající se stavby garáže byla sjednána se započtením základní nebo snížené sazby daně z přidané hodnoty) není napadené rozhodnutí založeno. Odvolací soud při právním posouzení vycházel z § 645 odst. 2 obč. zák., podle něhož je objednatel oprávněn odstoupit od smlouvy i tehdy, je-li zřejmé, že dílo nebude včas hotovo nebo nebude provedeno řádně a jestliže zhotovitel neučiní nápravu ani v poskytnuté přiměřené lhůtě.
Podle ustálené judikatury odstupuje-li objednatel od smlouvy podle § 642 odst. 2 obč. zák., tj. pro neplnění smluvních povinností zhotovitelem, jde o situaci, kdy (na rozdíl od odstoupení podle § 645 odst.
1) nelze zhotoviteli přiznat plnění, které představuje poměrnou část ceny díla, a to s tím důsledkem, že pro vypořádání stran je třeba použít obecného ustanovení § 457 a § 458 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008). Podle § 457 obč. zák., byla-li smlouva zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Není-li to dobře možné, poskytne se podle § 458 odst. 1 obč. zák. peněžitá náhrada. Při posouzení výše této peněžité náhrady je třeba vycházet z nejnižších nákladů, které by zákazník v daném místě a čase musel vynaložit na dosažení stejného plnění.
Zároveň soud musí přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu zákazníka - objednatele díla (srov. např. rozsudek NS ze dne 23. 8 .2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, nebo ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006). V projednávané věci odstoupením od předmětné smlouvy o dílo vznikl žalobkyni nárok na vydání peněžité náhrady odpovídající nejnižším nákladům, které by žalovaní museli v daném místě a čase vynaložit na zhotovení dokončené části stavby; při jejím stanovení nelze vycházet z cen dohodnutých mezi účastníky ve smlouvě.
Závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5117/2008, v němž se zabýval otázkou, zda změna sazby daně z přidané hodnoty v průběhu účinnosti smlouvy o dílo, jejíž součástí byla i dohoda o ceně zahrnující tuto daň, má vliv na závazkový vztah, se v projednávané věci neuplatní. Odvolací soud otázku vypořádání právního vztahu ze zrušené smlouvy o dílo vyřešil v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit. Otázka, „zda v případě odstoupení od smlouvy o dílo je možno otázku ve smlouvě vadně stanoveného DPH při určování náhrady (nejnižších možných vynaložených nákladů na dosažení stejného plnění) vykládat k tíži spotřebitele“, přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť kromě již výše řečeného, že sjednaná cena díla (tudíž ani to, zda - slovy dovolatelů - byla DPH sjednána vadně) není pro určení náhrady určující, dovolání v této části neobsahuje vymezení dovolacího důvodu, tedy vyložení toho, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení uvedené otázky odvolacím soudem (§ 241a 2 a 3 o.
s. ř.). Vymezení dovolacího důvodu nepředstavuje obecné tvrzení, že „s ohledem na postavení žalovaných coby spotřebitelů nemůže být otázka veřejnoprávních povinností zhotovitele vykládána k jejich tíži“, či tvrzení, že „napadené rozhodnutí je v rozporu se základními principy ochrany spotřebitele“. Absence vymezení dovolacího důvodu zatěžuje podání v této části kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Žalovaní v dovolání výslovně uvedli, že napadají rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu jeho nákladového výroku, ve vztahu k němu však není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 4. 2023
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu