33 Cdo 948/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. F.,
zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. D., zastoupenému advokátem, o
349.168,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn.
14 C 1820/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
25. 1. 2007, č.j. 38 Co 460/2005-99, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2007, č.j. 38 Co
460/2005-99, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 21. 6. 2005, č.j. 14 C 1820/2002-74, Okresní soud v Hodoníně
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 244.768,50 Kč s 19 % úroky z
prodlení od 1. 9. 1997 do zaplacení (výrok I.), žalobu, jíž se žalobce domáhal
zaplacení 104.400,- Kč s 19 % úroky z prodlení od 16. 6. 1996 do zaplacení a 19
% úroků z prodlení z 244.768,50 Kč od 16. 6. 1996 do 1. 9. 1997, zamítl (výrok
II.) a rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek
(výroky III., IV.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě ústní
formou uzavřené smlouvy žalobce předal dne 4. 3. 1993 žalovanému 400.000,- Kč,
aniž by se dohodli na tom, kdy žalovaný peníze vrátí, že žalovaný část dluhu ve
výši 155.231,50 Kč do 21. 6. 2005 uhradil a že žalovaný dne 31. 5. 1996
podepsal listinu nazvanou „uznání závazku,“ v níž je uveden důvod závazku
(půjčka 500.000,- Kč), ale „není vyplněna celková výše uznávaného závazku.“
Smlouvu soud prvního stupně hodnotil jako smlouvu o půjčce (§ 657 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč.
zák.“) a písemný projev vůle žalovaného z 31. 5 1996 posoudil ve smyslu § 558
obč. zák. jako platné uznání dluhu co do 349.168,50 Kč, představující rozdíl
původní výše dluhu a částky 150.831,50 Kč, kterou do okamžiku uznání žalovaný
dobrovolně zaplatil. Jestliže žalobce mohl o splnění dluhu poprvé požádat 5. 3.
1993 (§ 563 obč. zák.), uplynula tříletá promlčecí doba dne 5. 3. 1996 (§ 101
obč. zák.), tedy před tím, než žalovaný dluh uznal. „Fikce“ trvání dluhu v době
uznání podle soudu prvního stupně nenastala, protože nebylo prokázáno, že
žalovaný v době uznání věděl o promlčení dluhu (§ 558, věta druhá, obč. zák.).
Je-li však mezi účastníky nesporné, že půjčka činila 400.000,- Kč (předání
částky 100.000,- Kč žalobce neprokázal) a že do rozhodnutí soudu prvního stupně
z ní žalovaný uhradil 155.231,50 Kč, je žaloba v rozsahu 244.768,50 Kč důvodná.
Námitku promlčení vznesenou žalovaným soud prvního stupně – za situace, kdy
žaloba byla podána 3. 9. 2002 – neshledal důvodnou. Právo dlužníkem písemně
uznáno co do důvodu i výše se totiž promlčuje za deset let ode dne, kdy k
uznání došlo (§ 110 odst. 1, věta druhá, obč. zák.), přičemž – na rozdíl od
účinku uvedeného v § 558 obč. zák. – není vázáno na dlužníkovu vědomost o
promlčení v době uznání. Právo na úroky z prodlení má podle soudu prvního
stupně žalobce od 1. 9. 1997, neboť výzvou z 18. 7. 1997 požádal žalovaného o
splnění do 31. 8. 1997 (§ 517 odst. 1, 2 obč. zák.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č.j. 38 Co 460/2005-99,
rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do 244.768,50 Kč s
příslušenstvím zamítl, jinak je v zamítavém výroku věci samé potvrdil a rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Odvolací soud –
vycházeje ze skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně –
jinak posoudil otázku platnosti uznání dluhu. V listině, podepsané žalovaným
31. 5. 1996, absentuje objektivně určitelný údaj o výši částky, kterou coby
svůj dluh žalovaný uznává, čímž současně není splněna ani další podmínka, a to
vyjádření příslibu (takový) dluh zaplatit. Podle odvolacího soudu nelze prostým
odpočtem zaplacené částky 150.831,50 Kč od původní výše půjčky negativně
vymezit zbývající část dluhu jako tu, kterou dlužník uznává. Není-li určitost
projevu vůle uznat dluh co do výše a příslib dluh zaplatit dána obsahem
listiny, na níž je zaznamenán, je právní úkon žalovaného neplatný (§ 40 odst. 1
obč. zák.). Protože žalobce vyzval žalovaného dopisem z 18. 7. 1997 k zaplacení
dluhu (jehož splatnost nebyla sjednána) do 31. 8. 1997, běžela od 1. 9. 1997
tříletá promlčecí doba, jejíž běh skončil před podáním žaloby o zaplacení dluhu
(3. 9. 2002); právo, které se promlčelo, tudíž nelze žalobci přiznat. O shora
uvedené důvody opřel odvolací soud i potvrzující výrok svého rozhodnutí.
Rozsudek odvolacího soudu napadl – v obou jeho meritorních výrocích – žalobce
dovoláním, jímž namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů,
dále též jen „o.s.ř.“). Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že uznání závazku
žalovaným
je neplatným právním úkonem, takže účinky spočívající v přetržení promlčecí
doby
ve smyslu § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák. nenastaly. Projev vůle
žalovaného (obsažený v listině z 15. 5. 1996) je určitý a srozumitelný, je z
něho patrný právní důvod závazku, výše půjčené částky a kolik ke dni uznání
dluhu zbývá zaplatit. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti výroku, kterým odvolací soud změnil ve věci samé rozsudek soudu
prvního stupně (přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), je důvodné.
Podle skutkového zjištění, které bylo z hlediska právního posouzení odvolacím
soudem rozhodující, předal žalobce (věřitel) žalovanému (dlužníku) dne 4. 3.
1993 částku 400.000,- Kč, aniž byla sjednána doba, do jejíhož uplynutí měl
žalovaný peníze žalobci vrátit. Žalovaný dne 31. 5. 1996 podepsal listinu –
datovanou 15. 5. 1996 – nazvanou „uznání závazku.“ V první větě je uvedeno, že
žalovaný uznává závazek, který má vůči žalobci, v celkové částce, jež však není
vyčíslena. Druhá věta zní : „Tento závazek uznávám co do důvodu i výše.“ Třetí
větou je sděleno, že částku 500.000,- Kč žalovaný převzal od žalobce jako
půjčku. Závěrem žalovaný dává najevo svou vědomost o tom, že uvedenou částku si
žalobce sám půjčil od P. R., jemuž žalovaný do 31. 5. 1996 splatil celkem
150.831,50 Kč.
Zatímco soud prvního stupně považoval uznání dluhu z hlediska ustanovení § 110
odst. 1, věty druhé, obč. zák. za platný právní úkon, od něhož začala běžet
(nová) desetiletá promlčecí doba (nepřiznání účinků uznání předpokládaných
ustanovením § 558 obč. zák., tj. právní domněnky trvání dluhu, není předmětem
dovolacího přezkumu), odvolací soud uznávací prohlášení žalovaného měl za
neplatné, protože v něm není objektivně určitelná výše dlužné částky žalovaným
uznané a protože postrádá příslib žalovaného dluh zaplatit.
Se závěrem odvolacího soudu se dovolací neztotožňuje.
Podle § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák., bylo-li právo dlužníkem písemně
uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání
došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od
uplynutí této lhůty.
Podle § 558 obč. zák., uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do
důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má
takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho
promlčení.
S písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut přetržení
promlčecí doby, který je upraven v § 110 odst. 1 obč. zák. Platné uznání práva
z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v
důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby
počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy dlužník právo uznal,
resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání
práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své
platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a
násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v § 110 odst. 1, větě
druhé, obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§ 40
odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Zároveň musí
splňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.).
Odvolací soud se nemýlí v obecné úvaze, že určitost projevu vůle uznat právo co
do důvodu a výše musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; jinak
řečeno, důvod a výše uznaného práva musí být i pro třetí osoby poznatelné z
listiny.
Uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je zajišťovacím institutem, jehož podstatou
je založení právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu
posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu,
ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který
namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal.
Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. K platnému
uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§ 34 a násl.
obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou
formou, vyjádřil v něm příslib zaplatit dluh a uvedl důvod a jeho výši, tedy
uznal dluh co do důvodu a výše.
Z výše uvedeného vyplývá, že vyjádření příslibu dluh zaplatit je esenciální
náležitostí toliko uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. Pokud písemný projev
vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a absentuje v něm
výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu pouze přetržení
promlčecí doby podle § 110 odst. 2, věty druhé, obč. zák.; vyvratitelná právní
domněnka trvání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. nenastane.
Uznání práva (§ 110 odst. 1, věta druhá, obč. zák.) i uznání dluhu (§ 558 obč.
zák.) k založení zákonem předpokládaných účinků vyžadují, aby výše dluhu, jíž
se uznání týká, byla vyjádřena způsobem, který je objektivně určitelný. Vedle
jednoznačného číselného vyjádření se připouští i takové, které bez pochybností
(např. jednoduchým matematickým výpočtem) povede k vyčíslení dlužníkem uznané
částky. Vyplývá-li proto z písemného projevu dlužníka výše dluhu „na počátku,“
tj. v době, kdy právní vztah vznikl, a výše částky, kterou do uznání věřiteli
nebo s jeho souhlasem jiné osobě vrátil, je co do své výše částka, jíž se
uznání týká, určitá a jednostranný právní úkon (z uvedeného hlediska) platný (§
37 odst. 1 obč. zák.).
Posouzení otázky platnosti uznání práva a (potažmo) přetržení promlčecí doby
podle § 110 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem tudíž správné není a dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl uplatněn opodstatněně.
Důvody, pro které změnil rozsudek soudu prvního stupně, odvolací soud výslovně
vztáhl i na výrok, jímž v části věci samé rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Dovolání proti tomuto výroku je proto nejen přípustné (§ 237 odst. 1
písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), ale i důvodné, neboť danou právní otázku – jak se
podává shora – vyřešil v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu (v plném rozsahu) zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3,
věta první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale
znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1,
věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2009
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda
senátu