USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně G. J., zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem Teplice, Krupská 28/30, proti žalovanému Z. L., zastoupenému Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem Litoměřice, Mírové náměstí 157/30, o zaplacení 1 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 25 C 693/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2024, č. j. 10 Co 142/2024-308, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. K odvolání, jímž se žalobkyně domáhala změny rozsudku soudu prvního stupně a vyhovění žalobě v rozsahu 1 300 000 Kč, Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části výroku I a ve výroku II“ potvrdil s tím, že „jinak zůstává nedotčen“, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Odvolací soud vyšel z následujících zjištění. Pozemek p. č. XY a na něm stojící dům č.p. XY, evidované v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště XY, pro katastrální území a obec XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) byly v roce 1991 v rámci tzv. malé privatizace vydraženy, ač k nim byl uplatněn restituční nárok. Vydražitelka I. K. je následně kupní smlouvou ze dne 1. 4. 1993 prodala společnosti JIMA s.r.o., která je dále kupní smlouvou uzavřenou 16. 1. 1995 prodala žalovanému. Dne 11. 11. 1996 žalobkyně a její manžel jako kupující a žalovaný jako prodávají uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej dotyčných nemovitostí za kupní cenu 1 800 000 Kč. Na základě této smlouvy byl v katastru nemovitostí proveden vklad vlastnického práva ve prospěch žalobkyně a jejího manžela. Rozsudkem ze dne 9. 10. 2006, č. j. 13 C 147/1992-369, Okresní soud v Ústí nad Labem uložil statutárnímu městu Ústí nad Labem jako osobě povinné vydat předmětné pozemky L. K. (potomek oprávněné osoby), přičemž shledal, že předmětné nemovitosti zatížené restitučním nárokem byly převedeny na další subjekty včetně žalovaného, který je dále prodal žalobkyni a jejímu manželovi na základě smluv neplatných pro rozpor s § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Na základě tohoto rozsudku bylo vlastnické právo k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch L. K. Žalobkyně se následně vůči L. K. domáhala určení vlastnictví k dotyčným nemovitostem v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 C 30/2014, který rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, č.j. 33 C 30/2014-679, určil, že žalobkyně je vlastníkem dotyčných nemovitostí, neboť shledal, že žalobkyně byla při uzavírání kupní smlouvy se žalovaným v dobré víře a je tedy jejich dobrověrnou vlastnicí. Proti tomuto rozsudku podaná odvolání vzali oba účastníci sporu zpět.
4. Odvolací soud aproboval právní závěr soudu prvního stupně, který žalobě nevyhověl proto, že žalobkyně domáhající se vrácení plnění z neplatně uzavřené smlouvy neučinila součástí žalobního návrhu i její vzájemnou povinnost k vrácení plnění, které se jí podle smlouvy dostalo. Dále dovodil, že jakkoliv žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem od nevlastníka, ve sporu o určení vlastnického práva k nim byla úspěšná, neboť soud její vlastnické právo shledal „silnějším“ než vlastnické právo restituenta L.
K., proto se žalobkyně v důsledku uzavření kupní smlouvy se žalovaným (byť tato byla shledána neplatnou) stala vlastníkem předmětných nemovitostí. Dobrou víru rovněž dovodil i na straně žalovaného coby prodávajícího. Za této situace měl odvolací soud za to, že není možné vyhovět žalobě na vrácení kupní ceny, která byla v adekvátní výši uhrazena a přijata v dobré víře. Požadavek žalobkyně na vrácení kupní ceny odvolací soud shledal rozporným s dobrými mravy, proto potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
6. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
8. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá „v celém rozsahu“, z obsahu dovolání je zřejmé, že nákladové výroky nezpochybňuje; výroky o nákladech řízení se dovolací soud proto nezabýval.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že se rozhodnutí soudu prvního stupně opírá o chybný právní názor týkající se formulace žalobního petitu. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jež slouží k přezkumu správnosti rozhodnutí soudu odvolacího, nikoliv soudu prvního stupně. Navíc závěr soudu prvního stupně, že ustanovení § 457 obč. zák. zakotvuje vzájemnou podmíněnost nároků smluvních stran na vrácení jimi poskytnutého plnění (coby bezdůvodného obohacení), pročež nelze vyhovět žalobě jedné ze stran na vrácení plnění, aniž by současně byla vyřešena otázka její restituční povinnosti vůči druhé straně, je v souladu s ustálenou judikaturou.
11. Poukaz na judikaturu týkající se otázky splnění povinnosti vyplývající z § 457 obč. zák. v rámci uplatněného nároku tím, že účastník neplatné kupní smlouvy vydá věc jejímu vlastníku (osobě odlišné od osoby, od níž věc nabyl) přímo, nikoliv svému smluvnímu partnerovi, není přiléhavý již proto, že se míjí s okolnostmi projednávané věci, kdy žalobkyně v daném případě předmětné nemovitosti jejich vlastníkovi nevydala. Ze skutkových zjištění vyplývá, že ke změně zápisu vlastnického práva ve prospěch L. K. došlo na základě rozhodnutí soudu, jímž bylo vyhověno jeho žalobě na vydání dotyčných nemovitostí s tím, že povinným k jejich vydání bylo statutární město Ústí nad Labem, přičemž totožná vindikační žaloba směřující vůči žalobkyni byla zamítnuta. Přisvědčit nelze tvrzení žalobkyně, že se jako „následně ochuzená“ stala vlastnicí předmětných nemovitostí „na základě odlišného právního důvodu“; zmiňuje-li totiž rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 33 C 30/2014, pak zjevně přehlíží, že neměl konstitutivní charakter a nadto byl založen na závěru, že žalobkyně se jako dobrověrná nabyvatelka stala vlastnicí předmětných nemovitostí na základě smlouvy uzavřené se žalovaným.
12. Nedůvodná z pohledu přípustnosti dovolání je výtka dovolatelky vztahující se k absenci zjišťování majetkových poměrů žalovaného, na jejímž
řešení není právní posouzení věci založeno. 13. Dovolatelka dále oběma nalézacím soudům vytýká, že nedostály požadavku náležitého zjištění všech relevantních skutečností pro posouzení aplikace § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a jejich rozsudky postrádají pečlivé uvážení všech rozhodných a konkrétních skutečností pro posouzení aplikace zmíněného ustanovení. Pokud již (soudy) dospěly k závěru, že žaloba je nemravná proto, že žalobkyně získala předmětné nemovitosti v soudním řízení, jež se žalovaného nijak netýkalo, měly v souladu s ustálenou judikaturou věnovat pozornost zvážení všech rozhodných okolností tohoto případu, a ne toliko jeho výsledku. Soudy obou stupňů nezkoumaly, zda žalovaný postupoval stejně jako žalobkyně, zda jím uhrazenou kupní cenu nevymáhal a proč. Uvedené výtky přípustnost dovolání nezakládají. Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na dvou samostatně stojících právních závěrech. První spočívá na absenci návrhu na vrácení vzájemného plnění a druhý (uvedený pouze jako obiter dictum) na rozporu výkonu práva s dobrými mravy. Protože se dovolatelce nepodařilo zpochybnit první z uvedených závěrů, postrádá význam zabývat se závěrem druhým týkajícím se rozporu výkonu práva s dobrými mravy; nebyl-li totiž důvodně zpochybněn závěr první, nemůže případná nesprávnost druhého závěru vést ke změně napadeného rozhodnutí. 14. Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že nezohlednil skutečnost, že omezila předmět odvolacího řízení na úroveň částky, kterou vynaložila na odstupném restituentovi, jde o námitku vady řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není. 15. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu