33 Cdo
965/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně Ing. S. Ch., zastoupené Mgr. Monikou Šmejkalovou, advokátkou se
sídlem v Praze 3, Jeseniova 51, proti žalované JUDr. D. B., o zaplacení
45.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp.
zn. 6 C 138/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 5. 11. 2008, č.j. 25 Co 441/2008-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení 4.848,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr.
Moniky Šmejkalové, advokátky.
Dovolání žalované proti v záhlaví citovanému rozsudku, jímž krajský soud ve
věci samé potvrdil rozsudek (pro uznání) Okresního soudu Praha – západ ze dne
15. 5. 2008, č.j. 6 C 138/2008-17, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6.
2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“), a nebylo
shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť hodnocením v
dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř).
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka v tom, že byla využitím právní
fikce potrestána za to, že byla nemocná (přitom „v zákoně nenašla oporu a normu
na vážné důvody“). Namítá, že odvolací soud se, přestože bylo právo žalobkyně
promlčeno, ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně jen na základě fikce a
procesně právních institutů, bez jednání a předvolání k vyhlášení rozsudku,
aniž ji poučil o právu vyjádřit se k osobám soudců a aniž zohlednil, že žalobou
jsou dotčena práva a povinnosti advokátky. Upozorňuje na to, že na internetovém
portálu justice.cz je v této věci uvedeno nařízené jednání u soudu prvního
stupně na 15. 5. 2008 ve 14 hodin. Má za to, že soud nepochopil „rozdíl mezi
rozsudkem pro uznání a kontumačním rozsudkem“. Uznání nároku je podle
dovolatelky dispozičním procesním úkonem, který nemůže být obsahem právní
fikce. V žalobkyní předložené listině – dlužním úpisu je uvedeno chybné datum
jejího narození a soud nevyzval žalobkyni k opravě podání podle § 43 o.s.ř.
Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v tom, že se odvolací soud
nezabýval jí vznesenou námitkou promlčení. Dovolatelka je v této souvislosti
přesvědčena, že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších, založil právo, které
neexistuje.
Výtka, že se odvolací soud nezabýval v odvolacím řízení vznesenou námitkou
promlčení, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá. Ze zákonné
úpravy vyplývá, že způsobilým odvolacím důvodem proti rozsudku pro uznání jsou
jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a skutečnosti nebo důkazy,
jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání. Těmito
předpoklady jsou v případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce
uznání (§ 153a odst. 3 o.s.ř.), předpoklady, za kterých dochází k fikci uznání.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004,
dospěl k závěru, že podal-li žalovaný vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty
určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle § 114b odst. 1 o.s.ř.,
nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy,
jestliže prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně,
jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání
vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby
soudu jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o.s.ř.).
Tento závěr je na místě respektovat i v posuzovaném případě. Žalovaná se k
výzvě soudu podle § 114b o.s.ř., která jí byla doručena spolu s platebním
rozkazem, vyjádřila ve věci samé až poté, co jí byl doručen rozsudek pro
uznání. Žalovaná pak neprokázala, že jí v podání vyjádření bránil vážný důvod,
resp. soudu takový vážný důvod ve stanovené lhůtě ani nesdělila. Že nešlo o tak
vážný důvod, který by žalované zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělila, že u
ní tento důvod nastal, lze dovozovat již ze samotného faktu, že v době, kdy u
ní podle jejího tvrzení trvaly takové vážné důvody, podala odpor proti
platebnímu rozkazu. Na tom, že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou,
nemůže nic změnit ani to, že žalovaná je advokátkou.
V rozsudku ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, pak Nejvyšší soud
dovodil, že uznání nároku ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř. nastává,
jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení § 114b
odst. 1 o.s.ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí,
jaký vážný důvod mu v tom brání, bez ohledu na to, zda za řízení uplatnil (mohl
uplatnit) námitky jen procesní povahy nebo zda byl poučen o tom, že má právo
vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc
projednat a rozhodnout, nebo o jiných procesních právech a povinnostech.
Rozhodnutí ve věci nemůže být cestou opravného prostředku (odvoláním) úspěšně
zpochybněno tím, že účastníci nebyli poučeni o právu vyjádřit se k osobám
soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a
rozhodnout, ale jen skutečností, že rozhodnutí soudu prvního stupně vydal
vyloučený soudce.
Klade-li dovolatelka dotaz, proč soud žalobkyni nevyzval k opravě chybného data
narození v jí předloženém dlužním úpise, nezbývá než uvést, že postup podle §
43 odst. 1 o.s.ř. přichází v úvahu u podání účastníka soudu, nikoli u listiny,
kterou účastník předložil k prokázání svého nároku.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/
o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně má právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování
advokátkou v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení
§ 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1 bodu 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 a
§ 18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, tj. částkou 3.740,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka
náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§
13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada
za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 808,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 22. června 2010
JUDr. Pavel K r b e k
předseda senátu