33 Cdo 980/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně
J. P., zastoupené JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem Praha 2,
Římská 1389/42, proti žalovaným 1/ A. K. a 2/ A. K., zastoupeným JUDr. Martinem
Čonkou, advokátem se sídlem Cheb, Komenského 2276/4, o zaplacení 250.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 50/2009, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. září 2011,
č. j. 13 Co 128/2011-101, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. září 2011, č. j. 13 Co 128/2011-101,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
250.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně (prodávající) a žalovaní (kupující)
uzavřeli dne 29. 9. 2008 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod
vlastnického práva žalobkyně ke zde uvedeným nemovitostem na žalované za kupní
cenu 2,500.000,- Kč. V článku III. kupní smlouvy se žalovaní zavázali zaplatit
kupní cenu - po obdržení úvěru od Raiffeisenbank im Stiftland eG, pobočka Cheb
(dále jen „banka“) - převodem na účet žalobkyně nejpozději do 31. 10. 2008. V
článku V. kupní smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 10 % z kupní ceny
pro případ zrušení kupní smlouvy odstoupením žalovaných nebo pro případ
nezaplacení kupní ceny; současně bylo ujednáno právo žalobkyně jednostranně
odstoupit od smlouvy, jestliže žalovaní nezaplatí kupní cenu podle podmínek
sjednaných v článku III. Žalovaní ve sjednané lhůtě žalobkyni kupní cenu
nezaplatili. Přípisem ze dne 3. 11. 2008 žalobkyně žalovaným sdělila, že od
kupní smlouvy odstupuje z důvodu nezaplacení kupní ceny a že po nich požaduje
zaplacení smluvní pokuty. Kupní smlouva neobsahuje žádné ujednání ohledně
zajištění úvěru, který měl být poskytnut žalovaným na zaplacení kupní ceny,
zřízením zástavního práva k převáděným nemovitostem. Žalobkyně se spolu se
žalovanými zúčastnila informativního jednání v bance o možné zástavě
převáděných nemovitostí. Zástavní smlouvu, která nebyla připravena, odmítla s
tím, že se musí poradit se svým právním zástupcem a že se ozve. Žalovaní
vypracování návrhu zástavní smlouvy nezajistili a žalobkyni ho nepředložili k
akceptaci. Žalobkyně se žalovaným neozvala. Takto zjištěný skutkový stav věci
soud prvního stupně poměřoval ustanovením § 544 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (srovnej §
3028 zákona č. 89/2012 Sb.), a dovodil, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení
smluvní pokuty, neboť žalovaní porušili smluvní pokutou zajištěnou povinnost
zaplatit ve sjednaném termínu kupní cenu, přičemž neprokázali, že porušení této
povinnosti nezavinili (§ 545 odst. 3 obč. zák.). Konstatoval, že žalobkyně sice
měla své nemovitosti jako zástavu poskytnout, avšak žalovaní se s prvotním
odmítnutím žalobkyně, které nemuselo být definitivní, spokojili. Pouhé
odmítnutí žalobkyně podepsat obsahově nejistou zástavní smlouvu, která jí
nebyla předložena, soud prvního stupně nepovažoval za postačující pro závěr, že
žalovaní nezavinili porušení povinnosti zaplatit kupní cenu ve sjednané lhůtě. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. září 2011, č. j. 13 Co 128/2011-101,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 250.000,- Kč s
příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní prokázali, že
porušení povinnosti zaplatit kupní cenu ve lhůtě do 31. 10. 2008 nezavinili. Vyšel z toho, že sama žalobkyně při jednání soudu dne 7. 9.
(správně 10.) 2009
uvedla, že „byla před podpisem kupní smlouvy srozuměna s tím, že bude zřízeno
zástavní právo k prodávaným nemovitostem pro zajištění úvěru žalovaných“. Výpovědí svědkyně R. T., která coby pracovnice banky s účastníky jednala, bylo
prokázáno, že hlavním důvodem negativního postoje žalobkyně byla její obava, že
prodávané nemovitosti by byly zatíženy zástavním právem v době, kdy by ještě
byla vedena v katastru nemovitostí jako vlastnice. Účastníci se rozešli s tím,
že se žalobkyně poradí ohledně zástavní smlouvy s právníkem a ozve se. Jestliže
tak neučinila, tj. nevyjádřila kladný přístup k zřízení zástavního práva,
nemělo již vypracování konkrétní zástavní smlouvy smysl. Tvrzení žalovaných, že
po jednání v bance dne 29. 9. 2008 žalobkyni kontaktovali, prokazují žalobkyní
doložené hovory z 8. 10. 2008 a 26. 10. 2008 a SMS žalovaného zaslaná dne 21. 10. 2008 žalobkyni. Odvolací soud tak dovodil, že žalobkyni nárok na zaplacení
smluvní pokuty nevznikl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř. Brojí proti závěru, že jí nevzniklo právo na smluvní pokutu, neboť
žalovaní nezavinili porušení zajištěné povinnosti. Prosazuje názor, že nebylo
její povinností zřizovat na svých nemovitostech zástavní právo nebo jakkoli
napomáhat žalovaným při získání úvěru na zaplacení kupní ceny. Bylo na
žalovaných, jaký způsob splnění povinnosti zaplatit kupní cenu ve lhůtě zvolí.
Dovolacímu soudu proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ztotožnili se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
Zdůrazňují, že za situace, kdy žalobkyně nedodržela svůj ústní příslib
poskytnout své nemovitosti jako zástavu k zajištění úvěru, nezavinili porušení
povinnosti zaplatit jí kupní cenu ve lhůtě.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s.
ř.“ (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínky jejího
advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
žalobkyně zpochybnila správnost právního závěru, že žalovaní nejsou povinni
zaplatit jí smluvní pokutu, neboť porušení povinnosti, na něž byl vznik práva
na smluvní pokutu vázán, nezavinili.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 544 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda (odst. 1). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být
určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odst. 2).
Podle § 545 odst. 3 obč. zák. nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník
povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil.
Povinnost zaplatit smluvní pokutu je ze zákona vázána na dlužníkem zaviněné
porušení povinnosti, přičemž zavinění dlužníka se předpokládá (pokud ovšem z
dohody účastníků nevyplývá něco jiného). Důkazní břemeno o nedostatku zavinění
spočívá na dlužníkovi. Pojem zavinění není v občanském zákoníku blíže vymezen.
Zavinění bývá definováno jako psychický vztah jednající osoby k vlastnímu
protiprávnímu jednání. Z hlediska § 545 odst. 3 obč. zák. postačuje k naplnění
podmínky zavinění nedbalost nevědomá (tj. jednající osoba neví, že může
způsobit porušení povinnosti, ačkoli by to vzhledem k okolnostem a ke svým
osobním poměrům vědět měla a mohla). Protože smluvní pokutou mohou být
zajištěny povinnosti obou účastníků smlouvy případně jen některého z nich anebo
jen některé z povinností, je třeba hodnotit zavinění vždy jen ve vztahu k
porušení té povinnosti, jež je zajištěna smluvní pokutou.
V posuzované věci, jak je zřejmé z obsahu kupní smlouvy ze dne 29. 9. 2008 (§
35 odst. 2 obč. zák.), bylo smluvní pokutou zajištěno - mimo jiné - splnění
povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni kupní cenu (viz článek V. odst. 1
kupní smlouvy). Z článku III. kupní smlouvy se přitom podává, že kupní cenu
2,500.000,- Kč zaplatí žalovaní žalobkyni po obdržení úvěru od banky převodem
na účet žalobkyně nejpozději do 31. 10. 2008. Ze zjištěného skutkového stavu
vyplývá, že v době uzavření kupní smlouvy žalovaní s bankou ještě smlouvu o
úvěru neuzavřeli a že předpokladem získání úvěru bylo jeho zajištění zástavou.
Žalobkyně sice žalovaným před uzavřením kupní smlouvy ústně přislíbila, že ke
zřízení zástavního práva k zajištění úvěru poskytne své převáděné nemovitosti,
avšak jednoznačné vymezení zástavního práva se závazkem žalobkyně zástavní
smlouvu uzavřít nebylo v kupní smlouvě ani jiné listině obsaženo. Při následném
informativním jednání v bance žalobkyně uzavření zástavní smlouvy bez porady s
právním zástupcem odmítla s tím, že svůj postoj sdělí později. Již tyto
zjištěné skutkové okolnosti dovolují učinit závěr, že žalovaní porušení
povinnosti zaplatit žalobkyni kupní cenu zavinili alespoň ve formě nevědomé
nedbalosti. V situaci, kdy v době uzavření kupní smlouvy neměli bankou
poskytnutý úvěr na úhradu kupní ceny, měli a mohli předvídat, že při vyřizování
úvěru mohou vzniknout komplikace a průtahy, jež jsou způsobilé ohrozit včasné
splnění jejich závazku. To platí tím spíše, že předpokladem poskytnutí úvěru
bylo jeho zajištění zástavním právem, přičemž zástavou neměly být nemovité věci
v jejich vlastnictví, ale ve vlastnictví žalobkyně, jejíž závazek ve vztahu k
uzavření konkrétní zástavní smlouvy nebyl obsahem žádného smluvního ujednání
(pouhý příslib či srozumění žalobkyně není právně závazným jednáním, jež by
mohlo být dostatečné z hlediska jistoty získání úvěru). Vzhledem k řečenému
dovolací soud nesdílí právní názor odvolacího soudu, že žalovaní nejsou povinni
zaplatit žalobkyni smluvní pokutu, neboť porušení zajištěné povinnosti
nezavinili. Pro závěr o zavinění žalovaných je již bez významu zjištění
odvolacího soudu, že se žalovaní následně po neúspěšné schůzce v bance snažili
telefonicky jednat s žalobkyní o uzavření zástavní smlouvy.
Jelikož se žalobkyni podařilo prostřednictvím námitky uplatněné v rámci
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost
napadeného rozsudku, dovolací soud jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí,
kterým se řízení končí, rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. února 2014
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu