KSLB 54 INS 7021/2013
54 ICm 3838/2013
33 ICdo 50/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně KOPPA, v. o. s. se sídlem Liberec I - Staré Město, Mozartova 679/21,
identifikační číslo osoby 254 28 578, jako insolvenční správkyně dlužníka L.
B., zastoupené Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou se sídlem Liberec I -
Staré Město, Mozartova 679/21 proti žalované Raiffeisenbank a. s. se sídlem
Praha 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 492 40 901, zastoupené
JUDr. Pavlínou Fojtíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 4, Pobočná 1395/1,
o popření vykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem -
pobočky Liberec pod sp. zn. 54 ICm 3838/2013, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka L. B., vedené u Krajského soudu v Ústí nad
Labem-pobočky Liberec pod sp. zn. KSLB 54 INS 7021/2013, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. 54 ICm
3838/2013, 101 VSPH 30/2015-74 (KSLB 54 INS 7021/2013), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 8. 10. 2014,
č. j. 54 ICm 3838/2013-42 (KSLB 54 INS 7021/2013), určil, že žalovaná nemá za
dlužníkem L. B., pohledávku ve výši 296.066,81 Kč na jistině a úrocích z
prodlení ze smlouvy č. 802766, kterou přihlásila do insolvenčního řízení
dlužníka vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočka Liberec pod sp.
zn. KSLB 54 INS 7021/2013 přihláškou ze dne 10. 9. 2013, evidovanou pod č. P9,
jako dílčí pohledávku č. 3 (výrok I.), určil, že žalovaná nemá za dlužníkem L.
B., pohledávku ve výši 6.611,64 Kč, kterou přihlásila do insolvenčního řízení
dlužníka vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočka Liberec pod sp.
zn. KSLB 54 INS 7021/2013 přihláškou ze dne 10. 9. 2013, evidovanou pod č. P9,
jako dílčí pohledávku č. 4 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
účastníků a o soudním poplatku (výrok III. a IV.). Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, č. j. 54 ICm 3838/2013, 101
VSPH 30/2015-74 (KSLB 54 INS 7021/2013), rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II. potvrdil, ve výrocích I., III. a IV. jej změnil tak, že se zamítá
žaloba o popření pravosti pohledávky žalované ve výši 296.066,81 Kč, rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o soudním poplatku;
současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaná a dlužník uzavřeli dne 29. 9. 2008
smlouvu o rychlé půjčce, podle níž žalovaná poskytla dlužníku jako spotřebiteli
122.500 Kč a ten se zavázal ji vrátit ve splátkách. Součástí smlouvy bylo
ujednání o ztrátě výhody splátek v případě neplnění povinností dlužníka a též
rozhodčí doložka, v níž si smluvní strany sjednaly, že spory budou rozhodovány
jedním rozhodcem jmenovaným ze seznamu rozhodců vedeného Společností pro
rozhodčí řízení a. s. Písemností ze dne 13. 8. 2009 žalovaná sdělila dlužníku,
že z důvodu neplnění jeho závazků ze smlouvy prohlašuje již vyčerpané částky
jistiny včetně úroků a ostatních finančních závazků za okamžitě splatné a ke
dni 11. 8. 2009 činí dlužná částka 138.831,84 Kč. Rozhodčím nálezem vydaným
JUDr. Janem Brožem dne 21. 2. 2009, sp. zn. A/2009/00551, který nabyl právní
moci dne 28. 1. 2010, byla dlužníku uložena povinnost zaplatit žalované
138.831,84 Kč s příslušenstvím a náklady rozhodčího řízení ve výši 6.611,64 Kč. Podle rozhodčího nálezu byla k návrhu žalované proti dlužníku nařízena exekuce
usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. 4. 2010, č. j. 16 Exe
1528/2010-10. Soudem ustanovený exekutor exekučními příkazy ze dne 5. 9. 2011,
č. j. 120 Ex 9272/10-28, a ze dne 1. 11. 2010, č. j. 120 Ex 9272/10-20, rozhodl
o provedení exekuce srážkou ze mzdy povinného a přikázáním pohledávky z jeho
účtu. V insolvenčním řízení s dlužníkem byl dne 20. 8. 2013 zjištěn jeho
úpadek, povoleno jeho řešení oddlužením a insolvenční správkyní byla ustanovena
žalobkyně. Žalovaná dne 11. 9. 2013 přihlásila do insolvenčního řízení svou
pohledávku č. 3 v celkové výši 296.066,81 Kč (138.831,84 Kč jistiny a
157.234,97 Kč na úrocích z prodlení) a pohledávku č. 4 ve výši 6.611,64 Kč, jež
jí byly přiznány na náhradě nákladů rozhodčího řízení rozhodčím nálezem JUDr. Jana Brože ze dne 21. 2. 2009, sp. zn. A/2009/00551. Žalobkyně na přezkumném
jednání dne 21. 10. 2013 popřela pohledávku č. 3 mající původ ve smlouvě o
úvěru pro promlčení (rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí
doložky; pohledávka byla zesplatněna ke dni 26. 8. 2009 a přihláška byla podána
teprve dne 10. 9. 2013) a pohledávku č. 4 pro její neexistenci (jejím právním
důvodem jsou náklady rozhodčího řízení, které byly přiznány rozhodčím nálezem,
jenž neměl být vydán). Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že
žalovaná a dlužník uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 497 (§ 261 odst. 3 písm. d/) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném k 29. 9.
2008
(dále jen „obch. zák.“), která měla režim smlouvy spotřebitelské (§ 262 odst. 4
obch. zák.). Přihlášené sporné pohledávky jsou nevykonatelné, neboť rozhodčí
doložka nebyla žalovanou a dlužníkem ve smlouvě o rychlé půjčce sjednána platně
(§ 39 a § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do
31. 12. 2013 - § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. – dále jen „obč. zák.“); rozhodce
byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na
základě zákona. Rozhodčí nález vydaný tímto rozhodcem nemůže vyvolat žádné
právní následky a není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1
písm. c/ exekučního řádu. Námitkou promlčení pohledávky č. 3, jež byla právním
důvodem jejího popření, se však nezabýval, neboť dovodil, že žalovaná
neprokázala, že dlužník úvěr skutečně čerpal, tj. že nebyla prokázána existence
pohledávky z titulu spotřebitelského úvěru. Odvolací soud především vytkl soudu prvního stupně, že zatížil řízení vadou
tím, že se zabýval existencí pohledávky č. 3, aniž tato skutečnost byla mezi
účastníky sporná, kdežto otázku promlčení této pohledávky neřešil; přitom
jediným právním důvodem jejího popření žalobkyní byla právě vznesená námitka
promlčení (ta namítala, že jde o pohledávku nevykonatelnou, a tudíž ke dni
doručení přihlášky této pohledávky insolvenčnímu soudu promlčenou). Odvolací
soud posoudil právní otázku promlčení sám; poměřoval ji právní úpravou
obsaženou v obchodním zákoníku. Rozhodnou z hlediska promlčení přihlášené
pohledávky považoval odpověď na otázku, zda po dobu trvání rozhodčího a
exekučního řízení se promlčecí doba stavěla ve smyslu § 403 a § 402 obch. zák. Konstatoval, že sice podle § 403 odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném ke dni
uzavření smlouvy o rychlé půjčce) platí, že promlčecí doba přestává běžet, jen
jestliže věřitel zahájí rozhodčí řízení na základě platné rozhodčí smlouvy,
avšak toto ustanovení je třeba vykládat tak, že ke stavení promlčecí doby
nedochází jen za situací předvídaných v § 15, § 31 nebo § 35 zákona č. 216/1994, o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“). Protože v daném případě žádná taková situace nenastala, je
třeba na zkoumaný rozhodčí nález (byť vydaný na podkladě neplatné rozhodčí
doložky) nahlížet - z hlediska promlčecí doby - jako na exekuční titul
způsobilý ke stavení promlčecí doby ve smyslu § 403 obch. zák., neboť se jinak
jednalo o majetkový spor, jenž je z hlediska § 2 zákona č. 216/1994 Sb. arbitrovatelný. Uzavřel, že pohledávka č. 3 není promlčená. Mimo rámec
uvedeného zaujal právní názor, že i kdyby pohledávka žalované promlčená byla,
bylo by na místě k námitce promlčení nepřihlížet, neboť věřitel její promlčení
nezavinil, rozhodčí žalobu podal včas a nemohl předvídat změnu judikatury
ohledně možnosti zkoumat neplatnost rozhodčí doložky v incidenčním sporu v
rámci insolvenčního řízení. Ve vztahu k pohledávce č. 4 představující náklady
rozhodčího řízení přiznané rozhodčím nálezem odvolací soud shledal právní
posouzení soudu prvního stupně věcně správným. Rozhodčí nález vydaný na základě
neplatné rozhodčí doložky se nemohl stát vykonatelným a nebyl proto způsobilý
nově založit ani pohledávku v podobě nákladů rozhodčího řízení proti dlužníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení otázky promlčení. Prosazuje názor, že z absolutně neplatné
rozhodčí doložky nemohou pro účastníky právního úkonu vznikat žádné právní
důsledky; zahájením rozhodčího řízení tudíž nemohlo dojít ke stavení běhu
promlčecí doby. Ze znění § 403 obch. zák. vyplývá, že promlčecí doba přestává
běžet pouze tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě platné rozhodčí
doložky, a tak tomu v dané věci nebylo. Ke dni podání přihlášky (11. 9. 2013)
byla proto pohledávka č. 3 zcela promlčená. Má za to, že vznesená námitka
promlčení není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná si musela být
vědoma neplatnosti rozhodčí doložky, jelikož judikatura ohledně posouzení
platnosti rozhodčích doložek již byla v době uplynutí promlčecí doby jednotná,
insolvenční řízení bylo zahájeno v průběhu promlčecí doby a žalovaná by včasnou
přihláškou pohledávky předešla jejímu marnému uplynutí. Navrhuje proto, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu
prvního stupně potvrzuje. Žalovaná se bez konkrétní argumentace ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího
soudu. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s ř.“ (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) při
splnění podmínky uvedené v § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.; Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) se pro zabýval otázkou, zda dovolání je přípustné. Žalobkyně sice v
dovolání avizuje, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu,
avšak ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje
pouze proti té jeho části, jíž byl změněn rozsudek soudu ve výroku I.; ostatně
proti části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., by
dovolání nebylo subjektivně přípustné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29
Cdo 2357/2000). Dovolání napadající tu část rozsudku odvolacího soudu, jíž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., je přípustné, protože
rozhodnutí odvolacího soudu (v tomto rozsahu), kterým se odvolací řízení končí,
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu
v době vydání napadeného rozhodnutí a podání dovolání nebyla dosud vyřešena (§
237, § 239 o. s. ř.), a to otázky výkladu § 403 odst. 1 obch. zák. za situace,
kdy rozhodčí řízení bylo zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
žalobkyně
namítá nesprávnost právního závěru, že promlčecí doba přestává běžet i tehdy,
zahájí-li věřitel rozhodčí řízení na základě neplatné rozhodčí doložky. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u
jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li
ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba
neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu
mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u
soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. Podle § 403 odst. 1 obch. zák. přestává promlčecí doba běžet, jestliže věřitel
zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v
rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí. Žalobkyně prosazuje názor, že promlčecí doba se staví pouze v případě, bylo-li
rozhodčí řízení zahájeno na podkladě platné rozhodčí doložky. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, vyjádřil a
odůvodnil právní závěr, že při výkladu § 403 odst. 1 obch. zák. je nutné
přihlížet ke smyslu a účelu daného ustanovení s přihlédnutím ke smyslu a účelu
obdobného ustanovení obsaženého v občanském zákoníku. Protože podle § 112 obč. zák. promlčecí doba neběží, bez ohledu na to, zda bylo rozhodčí řízení zahájeno
na základě platné či neplatné rozhodčí doložky, je třeba posoudit, zda
zákonodárce zamýšlel zcela odlišné právní účinky rozhodčího řízení zahájeného
na základě neplatné rozhodčí doložky podle občanského zákoníku, kdy by se
promlčecí doba stavěla, a podle obchodního zákoníku, kdy by promlčecí doba dále
běžela. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod pro odlišný běh promlčecí doby v
rozhodčích řízeních v závislosti na tom, zda jsou v těchto řízeních uplatňována
práva podle obchodního či občanského zákoníku. Pokud by byl přijat doslovný
výklad § 403 odst. 1 obch. zák., tedy že promlčecí doba neběží pouze tehdy,
bylo-li rozhodčí řízení zahájeno na základě platné rozhodčí doložky, účastníci
řízení by se nacházeli v právní nejistotě. Jestliže by rozhodčí doložka byla
následně (poté, co proběhlo rozhodčí řízení) v rámci řízení o zrušení
rozhodčího nálezu prohlášena za neplatnou, došlo by k odepření přístupu ke
spravedlnosti, neboť v důsledku trvání rozhodčího řízení by nárok mohl být
promlčen. Pokud by strany chtěly předejít promlčení nároku pro případ, že by
rozhodčí doložka byla v budoucnu posouzena jako neplatná, musely by podat
žalobu (v téže věci) u soudu, který by však takové řízení zastavil z důvodu
litispendence. Uvedený závěr koresponduje i s ustanovením § 14 odst. 1 in fine
zákona č. 216/1994 Sb., podle něhož podání žaloby má tytéž právní účinky, jako
kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu. Toto ustanovení je nutno
považovat za ustanovení speciální k § 112 obč. zák.
i k § 403 obch. zák.;
použije se tedy přednostně a důsledkem jeho aplikace je zachování účinků podané
žaloby. Navíc je třeba aplikovat i zásadu lex posterior derogat legi priori,
neboť zákon o rozhodčím řízení byl přijat později než obchodní zákoník. Vzhledem k tomu, že se jedná o předpisy stejné právní síly, je nutno aplikovat
úpravu pozdější, tedy zákon o rozhodčím řízení. Obdobně v rozsudku ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, Nejvyšší soud vyslovil právní názor, podle
něhož promlčecí doba v obchodněprávním vztahu přestává běžet zahájením
rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná. Ústavní soud navíc opakovaně judikoval, že netoleruje orgánům veřejné moci a
především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě
sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mimo jiné
to, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od
něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku,
systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně
konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat
právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale
též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o
interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Při výkladu a aplikaci právních
předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve
slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i
principy uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 16. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 1648/10). Lze uzavřít, že odvolací soud v dané věci nepochybil, shledal-li námitku
promlčení pohledávky nedůvodnou. Jeho závěr, že ke stavení promlčecí doby
dochází i v případě, že rozhodčí řízení bylo zahájeno na základě neplatné
rozhodčí doložky, je v souladu s tím, jak se ustálila judikatura dovolacího
soudu, a není rozumného důvodu se od ní v tomto případě odchylovat. Dovolací
důvod tudíž nebyl uplatněn opodstatněně. Vzhledem k řečenému dovolací soud dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.),
aniž se pro nadbytečnost zabýval další dovolací námitkou; její posouzení
nemohlo mít žádný vliv na výsledek dovolacího řízení. Žalobkyně sice ohlásila,
že dovolání směřuje též proti nákladovým výrokům, avšak žádné výhrady proti nim
v dovolání nevznáší. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy náklady s podáním vyjádření k dovolání, které
vznikly žalované, nelze vzhledem k jeho obsahu považovat za účelně vynaložené. Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.