33 Nd 129/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně L. N., proti žalovanému L. K., zastoupenému JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, o výživné a úhradu nákladů neprovdané matky, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 82/2011, o návrhu žalobkyně na přikázání věci jinému soudu, takto:
Věc vedená u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 82/2011 se Obvodnímu soudu pro Prahu 5 nepřikazuje.
V záhlaví označené věci žalobkyně svým podáním datovaným 16. 11 2011, doplněným podáním z 6. 12. 2011, navrhla, aby věc byla přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Svůj návrh odůvodnila tak, že žádá o předání věci do místa jejího bydliště a její již narozené dcery, neboť nemá nikoho na hlídání a nemůže si dovolit s dcerou cestovat po České republice. Žalovaný s přikázáním věci Obvodnímu soudu pro Prahu 5 s odůvodněním, že není ve věci pasivně legitimován, a proto není důvodu, aby byl zatěžován náklady řízení, nesouhlasil. Podle § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), může být věc přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Důvody vhodnosti podle citovaného ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě. Okolnosti, pro něž žalobkyně navrhla přikázání věci označenému soudu, neobstojí, je-li k dispozici institut dožádání, a nic nebrání tomu, aby k projednávané věci byla vyslechnuta a s provedenými důkazy byla seznámena prostřednictvím dožádaného soudu (§ 39, § 122 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud též přihlédl k negativnímu stanovisku žalovaného. Nejvyšší soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení (§ 12 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. června 2012
JUDr. Pavel Krbek, v. r. předseda senátu