33 Nd 225/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka v právní
věci žalobce B. V., proti žalovanému MUDr. P. F., o ochranu osobnosti, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 95/2006, o námitce podjatosti soudců
Vrchního soudu v Praze, u něhož je věc vedena pod sp. zn. 1 Co 150/2014, takto:
Soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Ludmila Říhová, Mgr. Dagmar Javůrková a
JUDr. Karel Podolka nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u
Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Co 150/2014.
V řízení o ochranu osobnosti vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C
95/2006 bylo žalobci usnesením téhož soudu ze dne 18. března 2014, č. j. 37 C
95/2006-117, přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků pro dovolací
řízení ve výši devíti desetin a zároveň bylo rozhodnuto, že se mu neustanovuje
k ochraně jeho zájmů advokát pro dovolací řízení. Usnesení napadl žalobce
odvoláním, v němž mimo jiné vznesl námitku podjatosti „zejména senátu 1 Co ve
složení s. Říhová, s. Javůrková a s. Podolek a spol. jakož i VS-Praha jako
celku“ s tím, že důvody vyloučení označených soudců, resp. Vrchního soudu v
Praze jsou dány „nerušeným působením komunistického zločince Ř.“ u uvedeného
soudu.
Soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Ludmila Říhová, Mgr. Dagmar Javůrková a
JUDr. Karel Podolka, jakožto členové senátu 1 Co, který je podle rozvrhu práce
tohoto soudu příslušný věc projednat a rozhodnout, a soudci JUDr. Milan Bořek,
JUDr. Romana Vostrejšová, JUDr. Milena Opatrná, JUDr. Leandra Zilvarová a JUDr.
Jitka Horová, jimž by podle rozvrhu práce coby soudcům zastupujícím náleželo
projednání a rozhodnutí věci, ve vyjádřeních k námitce podjatosti shodně
uvedli, že k věci ani k účastníkům řízení nemají žádný vztah, nemají zájem na
výsledku řízení a nejsou jim známy žádné okolnosti, které by vzbuzovaly
pochybnosti o jejich nepodjatosti. Soudci JUDr. Ludmila Říhová, Mgr. Dagmar
Javůrková a JUDr. Karel Podolka zdůraznili, že žalobce znají pouze jako
účastníka řízení ve věcech, na jejichž vyřizování se podíleli, resp. že ho
znají pouze z úřední činnosti.
Podle § 14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném
znění (dále jen „o. s. ř.“), jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí
věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich
zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle § 14 odst. 4 o.
s. ř. důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu
soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Podle § 15a odst. 1 o. s. ř. mají účastníci právo vyjádřit se k osobám soudců a
přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. O tom
musí být soudem poučeni.
O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě
(§ 16 odst. 1 věta první o. s. ř.). Tímto soudem je v posuzovaném případě
Nejvyšší soud České republiky.
Předpokladem skutečného uplatnění zásady rovnosti účastníků v řízení a
zajištění záruk správného a spravedlivého rozhodnutí je, aby v řízení jednal a
rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům a
k jejich zástupcům a který není v žádném směru zainteresován na výsledku
řízení. V souladu s tím zákon konstruuje jako důvody vyloučení soudcův poměr k
věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Vyloučení soudce zákon zakládá na
existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a
zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost
pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce. K tomu, aby
soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o
tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn důvod,
z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti. K vyloučení soudce
tedy není sice třeba, aby byla prokázána jeho podjatost, na druhé straně to
však neznamená, že k vyloučení postačí jakékoli subjektivní pochybnosti o
nepodjatosti soudce. K takovým pochybnostem musí být dán objektivní důvod. A
takový důvod je dán pouze tehdy, zjistí-li se dostatečně intenzivní poměr
soudce k věci, k účastníkům či jejich zástupcům, jehož povaha reálně (z
objektivního pohledu) zpochybňuje schopnost soudce nestranně a nezávisle ve
věci rozhodnout.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na
projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem
řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by
mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak
mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci
poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal
skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo
k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu
obdobným vztahem (srov. § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve
znění účinném do 31. 12. 2013, viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), jemuž na
roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že námitka podjatosti není
důvodná.
V posuzovaném případě nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možné
dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti ve výroku jmenovaných soudců
Vrchního soudu v Praze. Tito soudci nemají k věci, k účastníkům ani k jejich
zástupcům - jak vyplývá z jejich vyjádření, o jejichž pravdivosti nemá Nejvyšší
soud sebemenší důvod pochybovat - žádný vztah významný z hlediska ustanovení §
14 odst. 1 o. s. ř., který by mohl představovat důvod k jejich vyloučení z
projednávání a rozhodnutí věci a takový vztah nelze dovodit ani z údajů
žalobce. Namítá-li žalobce, že soudkyně JUDr. Římalová je „komunistický
zločinec, který nerušeně působí u Vrchního soudu v Praze“, jde o tvrzení, jež
nelze než označit za ryze urážlivou prezentaci subjektivních pocitů či úvah,
které nejsou objektivně podloženy. Již v nálezu Ústavního soudu České republiky
ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod č. 65/1997, je dovozeno, že pro úsudek o porušení
ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu
zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod)
není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele;
rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.
Vzhledem k tomu, že ve výroku tohoto rozhodnutí jmenovaní soudci senátu 1 Co
Vrchního soudu v Praze nejsou z projednávání a rozhodování věci vyloučeni,
nebylo třeba rozhodovat o vyloučení soudců, kterým by podle rozvrhu práce v
rámci zastupování náleželo o věci rozhodovat.
Z toho, že účastník je povinen v námitce podjatosti označit konkrétního soudce,
jehož podjatost namítá, a uvést, v čem spatřuje důvod jeho podjatosti (srov. §
15a odst. 3 o. s. ř.), vyplývá, že nelze jen paušálně a neadresně namítat, že
jsou vyloučeni všichni soudci určitého soudu. Žalobcova námitka podjatosti
„Vrchního soudu v Praze“ nemůže tudíž být sama o sobě základem pro kladné
rozhodování o námitce vyloučení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu