33 Odo 1004/2004

33 Odo 1004/2004

33 Odo 1006/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce O. P., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému Z. d. M., o zaplacení částky 79.156,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 125/2001, o dovoláních žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2004, č. j. 17 Co 41/2002-67, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2004, č. j. 17 Co 41/2002-61, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2004, č. j. 17 Co 41/2002-67, se odmítá.

II. Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2004, č. j. 17 Co 412/2002-61, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. listopadu 2001, č. j. 4 C 125/2001-21, uložil původnímu žalovanému, jímž bylo Z. d. M. se sídlem v M., IČ: …, povinnost zaplatit žalobci částku 47.970,80 Kč s 15% úrokem z prodlení z částky 23.985,40 Kč od 1. 1. 1999 do zaplacení, s 10% úrokem z prodlení z částky 23.985,40 Kč od 1. 1. 2000 do zaplacení a s 8% úrokem z prodlení z částky 23.985,40 Kč od 1. 1. 2001 do 2. 10. 2001, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V částce 31.186,17 Kč návrh zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Doplňujícím rozsudkem ze dne 23. června 2003, č. j. 4 C 125/2001-40, pak zamítl návrh, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 15% úrok z prodlení z částky 2.404,99 Kč od 1. 1. 1999 do zaplacení, 10% úrok z prodlení z částky 2.404,99 Kč od 1. 1. 2000 do zaplacení a 8% úrok z prodlení z částky 26.385,39 Kč od 3. 10. 2001 do zaplacení.

Proti rozsudku ze dne 21. listopadu 2001, č. j. 4 C 125/2001-21, a to pouze proti výroku, jímž bylo žalobě částečně vyhověno, a proti výroku o nákladech řízení, podal původní žalovaný odvolání. V průběhu odvolacího řízení tento žalovaný zanikl rozdělením, a proto Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 25. února 2004, č. j. 17 Co 41/2002-61, rozhodl, že namísto něho bude v řízení nadále pokračováno jako se žalovaným se Z. d. M. se sídlem v M., N. 1207, IČ: ... Vyšel z toho, že majetek, práva a závazky zaniklého subjektu přešly na nástupnické právnické osoby, a to na shora uvedené Z. d. M. a na Z. o. d. M. se sídlem v M., N. 1207, IČ: ... Z listin, které mu byly předloženy, odvolací soud dovodil, že povinnosti, o které v tomto řízení jde, převzalo Z. d. M., IČ: …. Poté dospěl k závěru, že povaha věci umožňuje, aby bylo v řízení pokračováno, a podle § 107 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) rozhodl, že bude v řízení pokračovat právě s tímto procesním nástupcem.

Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 15. března 2004, č. j. 17 Co 41/2002-67, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. listopadu 2001, č. j. 4 C 125/2001-21, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 23. června 2003, č. j. 4 C 125/2001-40, v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze smlouvy, kterou uzavřel žalobce s původním žalovaným 30. 12. 1993, a shodně se soudem prvního stupně ji posoudil jako platnou kupní smlouvu, jíž žalovaný koupil od žalobce jeho majetkový podíl z transformace Z. d. M. stanovený podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, nikoli jako pouhou smlouvu o budoucí smlouvě, jak tvrdil žalovaný. Ten nezaplatil žalobci sjednané splátky kupní ceny za roky 1998 a 1999, a tak soud prvního stupně nepochybil, když žalobě, pokud jde o tyto splátky s příslušenstvím, vyhověl.

Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 25. února 2004, č. j. 17 Co 41/2002-61, i proti jeho rozsudku ze dne 15. března 2004, č. j. 17 Co 41/2002-67, podal žalobce dovolání. Vytkl odvolacímu soudu, že při rozhodování o procesním nástupnictví podle § 107 OSŘ pominul § 220x obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), který se podle § 256 odst. 3 ObchZ vztahuje i na rozdělení družstva. Ve zmíněném ustanovení je pamatováno na ochranu věřitelů společným a nerozdílným ručením všech nástupnických subjektů, a tak mělo být v řízení pokračováno nejen se Z. d. M., IČ: …, ale též se Z. o. d. M., IČ: ... V souvislosti s touto námitkou žalobce poukázal na to, že zatímco Z. d. M., s nímž odvolací soud pokračoval v řízení, neprovozuje žádnou činnost a má minimální majetek, Z. o. d. M. podniká a užívá jeho pozemky jako faktický nástupce původního družstva. Odvolací soud tedy nesprávně posoudil otázku procesního nástupnictví a tato nesprávnost se pak projevila i v napadeném potvrzujícím rozsudku tím, že nebyla k plnění zavázána společně a nerozdílně obě nástupnická družstva. Žalobce navrhl, aby obě napadená rozhodnutí odvolacího soudu byla zrušena a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejvyšší soud ČR se proto po zjištění, že obě dovolání byla podána včas k tomu oprávněnou osobou a že jsou splněny podmínky uvedené v § 241 a § 241a odst. 1 OSŘ, zabýval především otázkou jejich přípustnosti. Dovolání proti usnesení, jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. b) OSŘ. Dovolání proti rozsudku ze dne 15. března 2004, č. j. 17 Co 41/2002-67, by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, jelikož uvedeným rozsudkem byl potvrzen prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, a přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ tudíž nepřipadá v úvahu.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). Je tedy zřejmé, že přípustnost dovolání podle těchto ustanovení je dána výlučně pro řešení právních otázek a že dovolacím důvodem, způsobilým přivodit přípustnost dovolání, je zde toliko

důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, tedy nesprávné právní posouzení věci. Ten však žalobce v daném případě neuplatňuje. V dovolání totiž vytýká odvolacímu soudu, že napadeným potvrzujícím rozsudkem nezavázal povinností k plnění společně a nerozdílně oba nástupnické subjekty původního žalovaného, nikoli s poukazem na nesprávnou aplikaci hmotněprávního předpisu, nýbrž s poukazem na procesní pochybení, jehož se měl odvolací soud již v předchozím řízení dopustit tím, že postupem podle § 107 OSŘ nerozhodl o pokračování v řízení s oběma nástupnickými družstvy. Tato námitka však je uplatněním dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, podle něhož lze v dovolání uplatnit, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jestliže dovolatel netvrdí, že napadený rozsudek řeší právní otázku, která dosud nebyla řešena či je řešena rozdílně, a nevytýká tomuto rozhodnutí, že se opírá o řešení právní otázky, které odporuje hmotnému právu, a jestliže nic takového neplyne ani z obsahu spisu, nemůže být dovolání proti rozsudku ze dne 15. března 2004 přípustné. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ odmítnout.

Nejvyšší soud ČR tedy přezkoumal postupem podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ pouze usnesení odvolacího soudu ze dne 25. února 2004 a dospěl k závěru, že dovolání proti němu není důvodné.

Žalobce podle obsahu dovolání vytýká uvedenému usnesení, že spočívá na nesprávném právním posouzení, konkrétně na nesprávné aplikaci § 107 OSŘ ve spojení s příslušnými hmotněprávními ustanoveními týkajícími se zániku právnické osoby rozdělením. Podle § 107 odst. 1 OSŘ jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Podle odst. 3 téhož ustanovení ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde. Odvolací soud se tedy poté, co zjistil, že původní žalobce ztratil způsobilost být účastníkem řízení, neboť došlo k jeho rozdělení na dvě nástupnická družstva, správně zabýval tím, které z nich převzalo povinnost, jejíhož splnění se žalobce v tomto řízení domáhá. Žalobce nezpochybňuje závěr, že tímto subjektem je Z. d. M., IČ: …, pouze namítá, že mělo být s ohledem na zákonné ručení za závazky zaniklého družstva všemi nástupnickými družstvy (§ 220x odst. 1 ve spojení s § 256 odst. 3 ObchZ) pokračováno v řízení i proti druhému právnímu nástupci. S tímto názorem ovšem nelze souhlasit. Procesním nástupcem původního žalovaného ve smyslu § 107 odst. 3 OSŘ je totiž pouze ten subjekt, který převzal práva a povinnosti, jež jsou předmětem řízení, a jen vůči němu lze vydat usnesení předpokládané v § 107 odst. 1 větě třetí OSŘ. To, že (jako v tomto případě) hmotné právo ukládá povinnost, o kterou v řízení jde, též jinému subjektu, který není procesním nástupcem původního žalovaného, nemůže soud sám bez iniciativy žalobce zohlednit, neboť tím by překročil rámec § 107 OSŘ a postupoval tak v rozporu se zásadou, že je to žalobce, kdo určuje okruh účastníků řízení. Pokud tedy odvolací soud přezkoumávaným usnesením rozhodl, že v řízení bude pokračováno jen se Z. d. M., které povinnost, o niž v řízení jde, po původním žalovaném převzalo, je jeho rozhodnutí správné. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce proti němu podle § 243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3, resp. § 142 odst. 1 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. října 2004

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu