NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 1014/2002-108
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese
a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně H. K., zastoupené JUDr. J. K.,
advokátem, proti žalovanému L. P., zastoupenému JUDr. J. T., Ph. D.,
advokátkou, o zaplacení 20 497 Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp.
zn. 7 C 84/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 6. června 2002 č. j. 12 Co 376/2002 - 95, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. června 2002 č.
j. 12 Co 376/2002 - 95 a rozsudek
Okresního soudu v Klatovech ze dne 4. března 2002 č. j. 7 C
84/2000- 79 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit
ji částku 20 497 Kč spolu s úroky z prodlení, které blíže nespecifikovala, jako
adekvátní část nájemného za užívání části bytu žalovaným, které sama
pronajímateli uhradila za období od ledna 1998 do konce října 1998 a od ledna
2000 do konce května 2000. Po výzvě soudu k doplnění návrhu ohledně upřesnění
příslušenství pohledávky vzala žalobkyně co do příslušenství pohledávky žalobu
zpět.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 4. března 2002 č.
j. 7 C 84/2000- 79 žalobu na zaplacení
částky 20 497 Kč zamítl a řízení zastavil v té části, ve které se žalobkyně
proti žalovanému domáhala zaplacení úroků z prodlení v blíže neurčené výši;
zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud dospěl k závěru, že nebylo možno jednoznačně určit, a to ani postupem
podle § 136 o. s. ř., kdo z účastníků přispěl na úhradu nájemného za žalované
období, přičemž bylo možno uvažovat pouze o náhradě za požadované období roku
1998, když v dalším v žalobě zmiňovaném období byl žalovaný jednáním žalobkyně
vyloučen z jakéhokoliv užívání bytu. Žalovaný zpochybnil, že mohl byt užívat
ještě v roce 1998, fakticky ho neužíval, i když měl od bytu klíče. Námitka
žalovaného, že mu v roce 1998 bylo znemožněno byt užívat, nebyla v řízení
vyvrácena. Žalovaný vznesl námitku promlčení, podle níž byl nárok na zaplacení
bezdůvodného obohacení s ohledem na § 107 odst. 1 obč.
zák. za dobu od ledna do března 1998 promlčen. Na základě zjištěného skutkového
stavu soud dovodil, že žaloba není důvodná.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. června 2002 č. j. 12 Co 376/2002 – 95
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ve
výroku o nákladech řízení, a zároveň rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se soudem prvního stupně,
že nárok žalobkyně za dobu od ledna do března 1998 je
promlčen, že v dalším období měl žalovaný od bytu sice klíč, ale v bytě
nebydlel, neměl v něm žádné věci a žádná z místností nebyla uzamčena, proto za
tohoto stavu se nemohl na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit.
Navíc žalovaný prokázal, že kromě plateb k rukám žalobkyně poukázal
pronajímateli částky 2 700 Kč, 1998 Kč a 1 478 Kč. Od ledna 2000 neměl do bytu
vůbec přístup, neboť byl byt opatřen dvěma zámky a
žalovanému byl vydán pouze jeden klíč, který mu byl následně odcizen, a ani za
toto období se nemohl na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatit. Soud vyhověl
odvolání žalovaného, jímž napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
náhradě nákladů řízení. Protože žalovaný měl ve věci samé úspěch, náleží mu
právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Zastavení řízení o
části návrhu pak ani žalovaný nezavinil; tím, že žalobkyně vzala zpět návrh v
části na přisouzení příslušenství pohledávky, z procesního hlediska zavinila,
že řízení o části návrhu bylo zastaveno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které zdůvodnila
nesprávným právním posouzením, jež spatřuje především v závěru, že
žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil, když sice
klíče od bytu měl, ale v bytě nebydlel, neměl v něm žádné věci a žádná z
místností nebyla uzamčena. Žalobkyně rovněž nesouhlasí se závěrem soudu prvního
stupně, že nebylo možno jednoznačně určit částku, kterou měl žalovaný na
nájemném zaplatit. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud v dané věci zrušil
rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Zdůraznil, že na straně žalovaného nedošlo k bezdůvodnému
obohacení vůči žalobkyni, proto považuje rozsudek odvolacího soudu za správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté,
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), řádně
zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje
formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §
241a odst. 1 o. s. ř., a vychází z dovolacího důvodů podle § 241a odst. 2 písm.
b) a § 241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti
výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé potvrzen a dovolací soud dospěl k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
[§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř. dovolatelka nenamítá a z obsahu spisu se ani nepodávají.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy - vedle důvodu uvedeného v § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. - již jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. (nesprávné právní posouzení věci). Proto se dovolací soud nemohl věcí
zabývat z pohledu námitek naplňujících dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.
s. ř., jež lze uplatnit jedině v případě, že dovolání je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř, popřípadě podle obdobného
užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně
aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek Krajského soudu v Plzni v
souladu s ustanovením § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl
k závěru, že dovolání je důvodné.
V dané věci byli účastníci, v době žalobou vymezené, společnými nájemci bytu.
Je-li byt v nájmu více osob, mají společní nájemci podle § 700 obč. zák. stejná
práva a povinnosti. Podle § 665 obč. zák. je nájemce oprávněn
užívat věc způsobem stanoveným v nájemní smlouvě, a ve smyslu § 671 obč. zák.
platit podle smlouvy nájemné. Tvrdil-li žalovaný, že mu bylo v užívání bytu
žalobkyní bráněno, mohl se domáhat svého práva, jak učinil
za období od listopadu 1998 do konce roku 1999, a za což byla
žalobkyně shledána trestně odpovědnou.
Podle § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil ten, za nějž bylo
plněno, co po právu měl plnit sám.
Závěr odvolacího soudu, že za situace, kdy žalovaný – ačkoli měl klíče od bytu
ve společném nájmu – v tomto bytě nejméně od ledna 1998 nebydlel, neměl zde
žádné své věci a žádná z místností nebyla pro potřebu jeho užívání uzamčena, se
na úkor žalobkyně hradící pronajímateli nájemné neobohatil, není správný, neboť
je v rozporu s dosavadní ustálenou judikaturou (srov. stanovisko Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, č. j. Cpj 34/74, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, pod č. 26). Již ve
stanovisku Nejvyššího soudu SSR č. j. Cpj 48/85 schválené plénem Nejvyššího
soudu SSR dne 22. 11. 1985 pod č. j. Pls 2/85, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, pod. č. 25 bylo vysloveno,
že majetkový prospěch obohaceného spočívá i v tom, že jeho dosavadní
majetek se nezmenšil, třebaže by k tomu jinak došlo, kdyby
obohacený plnil své povinnosti. Bylo proto namístě na zjištěný skutkový stav v
posuzovaném případě za rok 1998 aplikovat ust. § 454 obč. zák. Tento právní
závěr dovolacího soudu se týká pouze právního posouzení bezdůvodného obohacení
žalovaného za rok 1998 (mimo období ledna až března 1998, kdy je nárok
promlčen), zatímco závěr odvolacího soudu ohledně bezdůvodného obohacení
žalovaného za rok 2000 zůstává uvedeným závěrem dovolacího soudu nedotčen.
Dospěl-li totiž odvolací soud ve věci bezdůvodného obohacení žalovaného za rok
2000 k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil, neměl-li
v tomto období do bytu vůbec přístup, protože byt byl opatřen dvěma zámky a
žalovanému byl vydán pouze jeden klíč, který mu byl následně odcizen, nelze v
tomto směru odvolacímu soudu vytknout nesprávné právní posouzení.
V dalším řízení se soud prvního stupně bude zabývat určením výše bezdůvodného
obohacení žalovaného na úkor žalobkyně v roce
1998, a to s přihlédnutím k již
uskutečněným platbám žalovaného určeným na úhradu nájemného za užívání bytu,
který měl ve společném nájmu s žalobkyní. Zde neobstojí právní závěr soudu
prvního stupně, že výši bezdůvodného obohacení nebylo možno určit ani postupem
podle § 136 o. s. ř., jestliže uvedené ustanovení stanoví, že lze-li výši
nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, určí ji
soud podle své úvahy.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tedy uplatněn právem.
Protože nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu je správné, Nejvyšší soud České republiky podle §
243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta
třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2003
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu