33 Odo 1020/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského
ve věci žalobců A) Ing. K. J., a B) J. J., zastoupených, advokátem, proti
žalované C. a. s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 334.500,-Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 7 C 188/99, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.
července 2002, č. j. 9 Co 133/2001-72, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. července 2002, č.
j. 9 Co 133/2001-72, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení částky 334.500,- Kč s
příslušenstvím představující smluvní pokutu ve výši 500,- Kč denně za období od
21. 6. 1997 do 21. 4. 1999. Svůj nárok dovozovali ze smlouvy o dílo uzavřené
účastníky dne 22. 5. 1996, v níž se žalovaná zavázala pro
případ neodstranění vad v termínu stanoveném v přejímacím protokolu zaplatit
žalobcům smluvní pokutu ve výši 500,- Kč denně až do jejich odstranění,
a skutkově jej odůvodnili tvrzením, že žalovaná vadu sprchového koutu
spočívající v zatékání vody do prostoru koupelny a ve znečištění skla těsnícím
materiálem neodstranila v dodatečném termínu do 20. 6. 1997 ale až dne 21. 4.
1999.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 8. prosince 2000, č. j. 7 C
188/99-58, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že
účastníci si dne 25. 5. 1996 při uzavření smlouvy o dílo ujednali, že
neodstraní-li žalovaná (zhotovitel) vady díla v termínu stanoveném v
přejímacím protokolu, zaplatí žalobcům (objednatelům) smluvní pokutu ve výši
500,- Kč denně (bod XII. písm. b/ smlouvy). Žalobci v zápisu o předání a
převzetí stavby ze dne 12. 5. 1997 uvedli řadu závad, které všechny byly v
dohodnutých termínech odstraněny až na závadu koupelny spočívající ve
znečištění plastové výplně sprchového koutu, která byla odstraněna teprve dne
21. 4. 1999 instalací sprchového koutu, proti němuž již žalobci neměli námitky.
Po celé období byl sprchový kout funkční (kromě doby, kdy byl
demontován a nahrazen jiným). Z těchto zjištění dovodil, že
smlouva o dílo je v části týkající se smluvní pokuty neplatná (§ 39 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění v tu dobu platném - dále jen „obč.
zák.“), neboť se příčí dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. pro
nepřiměřenost výše smluvní pokuty v porovnání s významem a hodnotou pohledávky,
jejíž splnění se touto formou zajišťuje.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16.
července 2002, č. j. 9 Co 133/2001-72, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 334.500,- Kč s 11%
úrokem z prodlení počínaje dnem 22. 4. 1999 do zaplacení, a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje z důkazů provedených před soudem
prvního stupně, které doplnil korespondencí účastníků (dopisy ze dne 13. 4.
1998 a 14. 8. 1998), dospěl k odlišným skutkovým závěrům. Neztotožnil se se
skutkovým zjištěním (ohledně charakteru vady sprchového koutu a jejího trvání),
které soud prvního stupně učinil z výpovědí svědků, neboť sám svědecké výpovědi
vyhodnotil jako vzájemně si odporující a rozporuplné. Vzal za prokázáno, že
součástí předávacího protokolu ze dne 15. 4. 1997 byl i seznam závad zjištěných
na díle datovaný dnem 12. 5. 1997, v němž byly sepsány všechny závady zjištěné
při předávání díla. U koupelny byly popsány mimo jiné vady „sprchový kout -
plastová výplň znečištěna“ a „plastová výplň sprchového koutu nedostatečně
upevněna a zatmelena“. Problémy s dodáním bezvadného sprchového koutu trvaly do
žalobci uvedeného data (21. 4. 1999) a nejednalo se jen o odstraňování
estetické vady, jak tvrdil svědek Z. Z takto zjištěného skutkového stavu učinil
na rozdíl od soudu prvního stupně právní závěr, že smlouva o dílo
v ujednání o smluvní pokutě pro případ pozdního odstranění vad zjištěných při
předání díla není pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Přihlédl přitom k
tvrzení žalobců, že ujednání o smluvní pokutě bylo do smlouvy o dílo
zahrnuto na popud žalované, která se zavázala zaplatit smluvní pokutu ve
sjednané výši za každý den prodlení s odstraněním jakékoli (blíže
nespecifikované) vady při předání díla, že uvedené ujednání žalobce vedlo k
přesvědčení o solidnosti žalované firmy a ovlivnilo jejich výběr zhotovitele
díla. Soudu prvního stupně nepřisvědčil, že sjednaná výše smluvní pokuty
neodpovídá významu a hodnotě zajištěného závazku, jelikož za cenu díla nelze
pokládat hodnotu sprchového koutu, nýbrž zhotovení horní části domu.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o § 238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“). Uplatnila v něm dovolací
důvody podle § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř. V rámci
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu
vytkla, že učinil od soudu prvního stupně odchylný skutkový závěr o druhu vady,
která nebyla včas odstraněna, v důsledku odlišného hodnocení svědeckých
výpovědí, aniž tyto svědecké důkazy zopakoval. Tím podle ní zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento rozdíl
ve skutkových zjištěních soudů je přitom podstatný s ohledem na posouzení
nároku žalobců z pohledu souladu s dobrými mravy. Naplněnost dovolacího důvodu
podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. spatřovala v tom, že odvolací soud
nepřihlédl k podstatné skutkové okolnosti, která vyšla najevo z provedeného
dokazování a má vliv na posouzení rozsahu nároku žalobců. Z výpovědi žalobce a
z dopisu ze dne 13. 4. 1998 předloženého žalobci při jednání o dovolání
vyplynulo, že v průběhu tvrzeného prodlení s odstraněním závady sprchového
koutu se účastníci dohodli, že žalobci zajistí odstranění závady na náklady
zhotovitele. Tím došlo ke změně závazku vyplývajícího z odpovědnosti za vady, a
jestliže žalobci od této dohody posléze odstoupili a opětovně požadovali
odstranění závady po dovolatelce, nemohou se podle jejího přesvědčení domáhat v
souvislosti s dalším prodlením plnění podle původního ujednání o smluvní
pokutě. Pokud odvolací soud z této prokázané skutečnosti žádné skutkové a ani
právní závěry nedovodil, pak jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkla
(s podrobně rozvedenou argumentací), že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení otázky rozporu výkonu práva žalobců s dobrými mravy
(nesprávným shledala rovněž výrok o nákladech řízení). Navrhla rozsudek
odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc
projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 -
dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej část dvanáctou, hlavu I., bod 17. zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas osobou k tomu legitimovanou (žalovanou) při splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1, § 241 odst.
1 a 2 o. s. ř.), shledal dovolání přípustným podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s.
ř. a zaměřil se na posouzení otázky jeho důvodnosti.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení. Z ustanovení § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout vždy k tzv.
zmatečnostním vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř., a v případě
přípustného dovolání i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a to i když dovolatel jejich existenci prostřednictvím
dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř. nenamítal.
Zatímco zmatečnostní vady z obsahu spisu nevyplývají, je řízení zatíženo
vadami ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle § 213 odst. 1, 2 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak
jej zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je i doplnit,
nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez
průtahů. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím
řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených již soudem
prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li
ke změně skutkového stavu dojít pouze v důsledku odchylného hodnocení důkazů,
musí v závislosti na jejich povaze rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě
řízení doplnit jinými důkazy (tj. musí postupovat v souladu s § 122 odst. 1 a §
123 o. s. ř.) a dokazování provést způsobem, který pro
jednotlivé důkazy stanoví § 125 a násl. o. s. ř. Jestliže odvolací soud
uvedeným způsobem nepostupuje a přesto se od skutkového stavu, zjištěného
soudem prvního stupně, odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (a je dán dovolací
důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Povaha důkazů sama o sobě
určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či
nikoli. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem
účastníků řízení či svědků (nebyly- li provedeny dožádaným soudem). Při
hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi
i další skutečnosti (např. způsob reprodukce vylíčených okolností, chování
v průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení
věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy
odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud
prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr než soud prvního
stupně, jestliže uvedené důkazy sám neopakoval. Jiná je ovšem situace u důkazu
listinou, který se podle § 129 o. s. ř. provede tak, že ji nebo její část při
jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Způsob provedení důkazu
musí přitom jednoznačně vyplývat z protokolu o jednání (srovnej rozhodnutí
publikované pod R 22/79 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože obsah
listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací
soud, aniž důkaz listinou znovu při odvolacím jednání provedl (způsobem
upraveným v § 129 odst. 1 o. s. ř., který je ve spojení s § 211 o.
s. ř. použitelný i v odvolacím řízení), tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak
i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně. Uvedený postup ovšem
předpokládá, že soud prvního stupně zákonem předepsaným způsobem důkaz listinou
skutečně provedl.
V posuzovaném případě soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že
kromě výslechu svědků J. M., B. N. a M. Z. provedl ještě důkaz smlouvou o dílo
ze dne 25. 5. 1996 a zápisem o předání a převzetí stavby ze dne 12. 5. 1997. Z
obsahu spisu soudu prvního stupně, a to konkrétně z protokolů o jednání ze dne
12. 7. 2000, 23. 8. 2000 a 1. 12. 2000, je však zřejmé, že soud prvního stupně
provedl důkaz pouze výslechem svědků M., N. a Z. a přečetl obsah výpovědí
účastníků učiněných před dožádaným soudem. Při těchto jednáních a ani při
jednáních dalších důkazy listinami (smlouvou o dílo ze dne 25. 5. 1996, zápisem
o předání a převzetí stavby ze dne 12. 5. 1997) provedeny nebyly,
neboť z protokolů o jednáních nevyplývá, že uvedené listiny byly předsedou
senátu přečteny, popřípadě že předseda senátu sdělil jejich obsah. Neprovedl-li
soud prvního stupně uvedené listinné důkazy, nemohl logicky odvolací soud bez
toho, že by je sám provedl (jak tomu v posuzované věci bylo - viz protokol o
jednání ze dne 9. 7. 2001), převzít skutková zjištění učiněná z nich soudem
prvního stupně, popřípadě z nich činit skutková zjištění odlišná od soudu
prvního stupně. Nadto odvolací soud k odlišnému skutkovému závěru právně
významnému pro posouzení platnosti ujednání účastníků o
smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů (§ 39 a § 3 obč. zák.), než jaký učinil
soud prvního stupně, dospěl na základě odchylného hodnocení výpovědí svědků M.,
N. a Z., aniž zopakoval výslech těchto svědků, z jejichž výpovědí soud prvního
stupně svá skutková zjištění učinil.
Lze uzavřít, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadami, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolací soud proto napadené rozhodnutí podle § 243b odst. 1 věty za středníkem
o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
věta první o. s. ř.).
Vzhledem k důvodu zrušení rozsudku odvolacího soudu je předčasné vyjadřovat se
k důvodnosti dovolání žalované z hlediska dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3
písm. c/ a d/ o. s. ř. Právní názor dovolacího soudu týkající se
procesního postupu odvolacího soudu, který bude o věci dále jednat, je pro
tento soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.); o náhradě
nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2004
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu