33 Odo 1023/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany
Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce E. Š., zastoupeného, advokátem,
proti žalované L. Š., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 70.850,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 1190/97, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2003,
č. j. 38 Co 142/2001-83, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna žalobci na nákladech dovolacího řízení zaplatit
částku 3.865,- Kč k rukám …, advokáta se sídlem …, do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 22. ledna 2001, č. j. 4 C 1190/97-66,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 70.850,- Kč s 21 % úrokem z
prodlení od 1. 8. 1996 do zaplacení do tří dnů od právní
moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce na
základě usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne
8. 7. 1996, č. j. D 2226/94-40, které nabylo právní moci dne 30. 7. 1996, nabyl
v dědickém řízení po svém otci E. Š., zemřelém dne 11. 10. 1994, mimo jiné
zůstatek vkladu na vkladní knížce č. … s názvem E. Š. ve výši 76.293,- Kč.
Žalovaná z této vkladní knížky dne 27. 10. 1994 vybrala částku 70.850,- Kč. Na
základě provedených důkazů a jejich zhodnocení soud prvního stupně nevzal za
prokázané tvrzení žalované, že uvedenou vkladní knížku daroval E. Š. před svou
smrtí jejímu manželovi Ing. J. Š. V průběhu řízení dne 22. 1. 2001 žalovaná
uplatnila námitku započtení ohledně částky 51.338,- Kč. Uvedená částka sestává
z částky 6.338,- Kč, která byla podle faktury ze dne 18.
10. 1994 vynaložena manželem žalované (vypravitelem pohřbu) na náklady spojené
s pohřbem E. Š., a z částky 45.000,- Kč, kterou dne 1. 5. 1996 zaplatil manžel
žalované za zhotovení pomníku. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního
stupně dovodil, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila tím, že bez
právního důvodu po smrti E. Š. vybrala částku 70.850,- Kč ze zůstatku vkladu na
vkladní knížce, který s účinky ke dni smrti svého otce zdědil žalobce (§ 451
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč.
zák.“). Pokud jde o námitku započtení, kterou žalovaná uplatnila, přisvědčil
soud prvního stupně žalobci, že tento nárok je ve smyslu § 101 obč. zák.
promlčen. Současně konstatoval, že pohledávky uplatněné k započtení jsou
pohledávkami manžela žalované a nikoli samotné žalované.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. února 2003, č. j. 38 Co 142/2001-83,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit
žalobci částku 70.850,- Kč, potvrdil, ve výroku, jímž bylo žalované uloženo
zaplatit žalobci 21 % úrok z prodlení z částky 70.850,- Kč od 1. 8. 1996 do
zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto
rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zcela se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně. Ani podle odvolacího soudu nebylo prokázáno tvrzení žalované o
darování předmětné vkladní knížky E. Š. Ing. J. Š., a to „zejména pro absenci
určitosti takového úkonu a projevu vůle k němu směřujícímu ve smyslu § 628
odst. 1 obč. zák. a to jak ze strany dárce tak ze strany obdarovaného“. Aktivní
legitimace žalobce proto nebyla zpochybněna a pasivní legitimace žalované je
dána tím, že požadovanou částku vybrala. Okolnost, zda byla k výběru vyzvána
svým manželem a jak s vybranými penězi později naložila, pokládal odvolací
soud pro posouzení otázky pasivní legitimace za
irelevantní. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaná
získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení plněním bez právního
důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), shledal proto správným.
Přisvědčil mu i v tom, že žalovaná námitku započtení neuplatnila úspěšně.
Zdůraznil, že pohledávka ve výši 6.338,- Kč (náklady za
vypravení pohřbu) svědčí manželu žalované Ing. J. Š. jako vypraviteli pohřbu,
který tuto pohledávku také v průběhu dědického řízení uplatnil. Částku 45.000,-
Kč, kterou vynaložil manžel žalované za pořízení pomníku, nadto odvolací soud
nepovažoval za náklad spojený s pohřbem zůstavitele, neboť ji
nevynaložil v bezprostřední návaznosti na datum konání pohřbu.
V této souvislosti poukázal na datum úmrtí
zůstavitele (11. 10. 1994) a datum
vyhotovení a zaplacení pomníku (1. 5. 1996).
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen žalobě vyhovující výrok
rozsudku soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), dovozuje z
přesvědčení, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, protože řeší otázku, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, a
řeší ji v rozporu s hmotným právem. V dovolání odkázala výslovně na
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Vadu, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že odvolací
soud převzal závěry soudu prvního stupně ohledně pasivní legitimace ve sporu.
Jestliže soud dospěl k závěru, že zemřelý E. Š. nedaroval peníze jejímu
manželovi, měl se zabývat tím, kdo se z těchto peněz obohatil. Připomněla, že
žalobce k tomuto nepředložil žádný důkaz a přitom z její účastnické výpovědi a
svědecké výpovědi jejího manžela Ing. J. Š. vyplynulo, že peníze získal její
manžel, na jehož žádost (na základě zmocnění) a pouze pro něho peníze z vkladní
knížky vyzvedla. S odkazem na R 4/1988 vyslovila názor, že
pasivně legitimován musí být ten, pro koho byly peníze převzaty. Odvolacímu
soudu vytkla, že nesprávně právně posoudil zjištěné skutečnosti, když dovodil,
že k darovací smlouvě mezi zemřelým E. Š. a jejím manželem nedošlo pro
neurčitost projevu jejich vůle. Určitost projevu vůle k darování a akceptaci
daru nelze zvažovat podle toho, jak mezi nimi později probíhaly vztahy. Rovněž
není srozuměna s posouzením námitky započtení. Poukázala na to, že v dědickém
řízení po zemřelém E. Š. nebylo žádnému z dědiců uloženo zaplatit jejímu
manželovi vynaložené náklady pohřbu v částce 6.338,- Kč. Za správný nepokládá
ani závěr, že náklad vynaložený jejím manželem na pořízení pomníku ve výši
45.000,- Kč nesouvisí s pohřebními náklady. Časový odstup tohoto výdaje je
zřejmý a obecně známý. Z uvedených důvodů navrhla rozhodnutí odvolacího soudu v
dovoláním dotčeném výroku, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a
věc vrátit odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání žalované pro nepřípustnost odmítnout. Podle jeho názoru
napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Tvrzený dovolací
důvod nesprávného právního posouzení nepokládá za naplněný, neboť námitky
žalované směřují z větší části proti hodnocení důkazů soudem, a z hlediska
právního posouzení věci je rozsudek odvolacího soudu správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního
zastoupení žalobkyně (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dále se
zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se
řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je zde vyloučena.
Předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 11. 1997, č. j. 4 C
1190/97-24, byl sice usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2000, č. j.
15 Co 93/98-34, zrušen, avšak soud prvního stupně jím ve věci samé nerozhodl
jinak než jako ve svém v pořadí druhém rozsudku (tj. žalobě
vyhověl).
Dovolání proto může být přípustné pouze v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. je tomu tak v
případě, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací
přezkum se otevírá jen pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se
vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání
odůvodnit, je tudíž pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a
odst. 3 o. s. ř. neslouží totiž k řešení otázek právních, ale k nápravě
případného pochybení spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. To současně znamená, že
dovolací soud při zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. musí převzít skutkový stav, z něhož vyšel odvolací soud při právním
posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci může být dovolacím důvodem
pouze tehdy, bylo-li pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující a má též
relevanci pro obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec. Přípustnost dovolání
není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu
tak skutečně je.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (až na výjimky zde
uvedené), mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát jen ty právní otázky, z
jejichž řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu a jež byly dovoláním
zpochybněny.
V posuzovaném případě rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé stojí
především na právním závěru, že žalovaná získala na úkor žalobce
bezdůvodné obohacení tím, že bez právního důvodu po
smrti E. Š. vybrala částku 70.850,- Kč ze zůstatku vkladu na vkladní knížce,
který s účinky ke dni smrti svého otce zdědil žalobce (§ 451
obč. zák.). Uvedený závěr závisel na prejudicielním vyřešení otázky, zda E.
Š. před svou smrtí daroval vkladní knížku s vkladem Ing. J. Š.,
jak tvrdila žalovaná.
Každé podání, tedy i dovolání je třeba posuzovat podle jeho obsahu (§ 41 odst.
2 o. s. ř.). Žalovaná v dovolání sice výslovně označila za
dovolací důvod (mimo jiné) i nesprávné právní posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), avšak z vylíčení důvodů dovolání
vyplývá, že ve skutečnosti uplatnila především dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Námitkami namířenými proti závěru odvolacího soudu, že E. Š. před svou smrtí
nedaroval ve smyslu § 628 odst. 1 obč. zák. vkladní knížku s
vkladem Ing. J. Š., totiž vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů a
na něm založené nesprávné skutkové zjištění, z něhož odvolací soud dovodil
svůj závěr, že darovací smlouva uzavřena nebyla. Jak již však bylo vyloženo,
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. není způsobilý přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
Obdobně je tomu i pokud žalovaná v dovolání brojila proti závěru odvolacího
soudu, že je ve věci pasivně legitimována, tj. že to byla právě ona, kdo na
úkor žalobce získal bezdůvodné obohacení. Podle svého obsahu je i tato výtka
založena výlučně na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Žalovaná
netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně
posoudil po právní stránce, tedy že by správně zjištěný skutkový stav
subsumoval pod nesprávnou právní normu. Podstatou jejích námitek jsou výlučně
výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci.
Pokud v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením dané věci, pak pouze
v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech,
musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci (tj. vyšel-li by ze
zjištění, že peníze vyzvedla na žádost a pro manžela Ing. J. Š., kterému je
také - jak tvrdila – předala, musel by dojít k právnímu závěru, že není v
posuzovaném sporu pasivně legitimována). Žalovaná však přehlíží, že skutkový
základ sporu se v dovolacím řízení změnit nemůže. Součástí skutkového stavu, z
něhož odvolací soud při posouzení otázky pasivní legitimace vycházel, nebylo
zjištění, že žalovaná peníze vyzvedla z pověření svého manžela a pro něho.
Správnost rozsudku odvolacího soudu ani z hlediska této výtky tak nepřísluší
dovolacímu soudu přezkoumat.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř. žalovaná napadla správnost posouzení námitky započtení odvolacím soudem,
který dovodil, že žalovaná uvedenou námitku neuplatnila úspěšně, tj. že k
zániku pohledávky žalobce nedošlo započtením vzájemné pohledávky žalované.
Z hlediska hmotného práva je započtení jedním ze způsobů zániku závazku (§ 580
obč. zák.). Vzájemné pohledávky věřitele a dlužníka, jejichž plnění je stejného
druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z
účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane
okamžikem, kdy se pohledávky způsobilé započtení setkaly.
Základním předpokladem započtení je vzájemnost pohledávek. To znamená, že musí
jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň
dlužníkem druhé a naopak. V posuzovaném případě odvolací soud při právním
posouzení námitky započtení vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, že částky 6.338,- Kč a 45.000,- Kč vynaložil
manžel žalované a že jde tedy o jeho pohledávky za žalobcem (což ostatně
opakovaně uváděla i sama žalovaná - naposledy v dovolání). Jestliže žalovaná v
průběhu řízení nezpochybňovala a ani nezpochybňuje, že k započtení oproti
zažalované pohledávce žalobce uplatnila pohledávku svého manžela, jež mu svědčí
proti žalobci, je zcela zjevné, že nebyl splněn jeden z předpokladů započtení a
sice vzájemnost pohledávek, neboť žalovaná k započtení neuplatnila své
pohledávky (jak ostatně správně konstatoval soud prvního stupně). Již z těchto
důvodů je správný závěr odvolacího soudu, že žalovaná námitku započtení
neuplatnila úspěšně. Za této situace bylo nadbytečné zabývat se výtkami
žalované směřujícími proti posouzení námitky započtení, neboť ani jejich
případná opodstatněnost by neměla vliv na již učiněném závěru,
že k zániku pohledávky žalobce nemohlo dojít v důsledku
námitky započtení uplatněné v průběhu řízení žalovanou. Nelze proto přisvědčit
žalované, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a že
jeho rozhodnutí tedy spočívá na nesprávném právním posouzení, jak má na mysli §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Protože žádná z námitek vznesených v dovolání nečiní rozhodnutí odvolacího
soudu zásadně právně významným, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné není, a podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalované, jejíž
dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které
mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.790,- Kč (§ 2
odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1, §
16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální
částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1, 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá vykonatelné
rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 26. dubna 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu