33 Odo 1024/2002

33 Odo 1024/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci

žalobkyně O. a.s., zastoupené, advokátem, proti žalované Ing. K. H.,

zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 3,357.616,- Kč s příslušenstvím,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 42/2001, o dovolání

žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2002, č. j. 23

Co 77/2002-54, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2002, č. j. 23 Co

77/2002-54, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15.

listopadu 2001, č. j. 9 C 42/2001-35, se zrušují a věc se vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 3,357.616,- Kč s

příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Uváděla, že účastnice

uzavřely dne 23. 3. 1998 nájemní smlouvu, podle níž žalovaná pronajala

žalobkyni pozemky č. 1335/17 o výměře 7795 m2, č. 1335/30 o výměře 209 m2, č.

1335//37 o výměře 3564 m2 a č. 1335/38 o výměře 8936 m2 v katastrálním území J.

za roční nájemné ve výši 1,804.352,- Kč. Nájemní smlouva je však neplatná,

neboť žalované nesvědčí ani vlastnické ani jiné dispoziční právo k pronajatým

pozemkům. Pozemky jí totiž byly vydány podle zákona č. 403/1990 Sb. někým, kdo

nebyl osobou podle tohoto zákona povinnou k jejich vydání a navíc šlo o pozemky

zastavěné. Kromě toho parcela č. 1335/17 není žalobkyní užívána, neboť slouží

jako veřejná komunikace a spravuje ji Technická správa komunikací města P.

Bezdůvodné obohacení je požadováno za dva roky před podáním žaloby.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 15. listopadu 2001, č. j. 9 C

42/2001-35, žalobu o zaplacení částky 3,357.616,- Kč se 16 % úrokem z prodlení

od 9. 3. 2001 do zaplacení zamítl a rozhodl o

nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že dohodou o vydání věci registrovanou

Státním notářstvím pro P. 5 pod sp. zn. 5RE 298/92 dne 4. 3. 1992 byl žalované

jako oprávněné osobě podle zákona č. 403/1990 Sb. vydán S. s. m. P. jako

osobou povinnou mimo jiné i pozemek původně zapsaný v pozemkové

knize pro katastrální území J. jako parcela č. 1335/1. Na základě

oddělovacího geometrického plánu schváleného Katastrálním úřadem pro P. – m.

dne 24. 1. 1994 byly z tohoto pozemku odděleny parcely č. 1335/17, 1335/30,

1335/37 a 1335/38. Nájemní smlouvou ze dne 23. 3. 1998 pronajala žalovaná tyto

pozemky žalobkyni za sjednané nájemné. Na podkladě takto zjištěného skutkového

stavu uzavřel, že žalovaná nezískala na úkor žalobkyně

bezdůvodné obohacení. Neztotožnil se totiž s námitkou

žalobkyně, že nájemní smlouva, kterou účastnice uzavřely

dne 23. 3. 1998, je neplatná. V souvislosti s posouzením, zda nájemní smlouvu

uzavřela žalovaná jako vlastnice pronajímaných pozemku, zkoumal soud prvního

stupně především platnost dohody o vydání pozemku č. 1335/1

v katastrálním území J. uzavřené podle zákona č. 403/1990 Sb. Předně

nepřisvědčil názoru žalobce, že zmíněná dohoda je neplatná proto, že jí byl

oprávněné osobě vydán pozemek, na kterém je umístěna stavba, která byla zřízena

až po převzetí pozemku státem (vydání pozemku bránilo ustanovení § 10 odst. 4

zákona č. 403/1990 Sb.) a v tomto směru odkázal na již ustálenou soudní

judikaturu prezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 452/96 ze

dne 28. 11. 1996, od níž se neodchýlil. Důvodnou neshledal ani druhou námitku

neplatnosti dohody o vydání věcí, založenou na tvrzení, že pozemky byly

žalované vydány někým, kdo nebyl osobou povinnou podle zákona č. 403/1990 Sb.

Dovodil, že hospodářská smlouva ze dne 18. 1. 1989, jíž S. s. m. P. převedl

právo hospodaření k pozemku č. 1335/1 v katastrálním území J. na P. m. a p.,

národní podnik, byla (absolutně) neplatná proto, že pozemek, k němuž bylo

převáděno právo hospodaření, nebyl ve smlouvě označen dostatečně určitě; ačkoli

totiž bylo v hospodářské smlouvě uvedeno, že předmětem převodu je celá parcela

č. 1335/1, nekorespondovala její uváděná výměra (tj. 2,086 ha) s výměrou

skutečnou (tj. 41.062 m2). S. s. m. P. měl proto ke dni uzavření dohody o

vydání stále k vydávanému pozemku právo hospodaření a byl

tudíž osobou povinnou tento pozemek vydat osobě oprávněné. Nadto nebyla zmíněná

hospodářská smlouva zaznamenána v evidenci nemovitostí, přičemž žalovaná při

uplatnění svého restitučního nároku vycházela právě z údajů evidence

nemovitostí. Relevantní pro právní posouzení dané věci

neshledal soud prvního stupně ani argumentaci žalobce týkající se užívání

pozemku č. 1335/17 třetí osobou. Rovněž tento pozemek si totiž žalobkyně od

žalované pronajala a je na ní, zda ho ve skutečnosti užívá.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2002, č. j. 23 Co 77/2002-54,

rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dovodil, že soud prvního stupně vycházel z dostatečně zjištěného

skutkového stavu věci a jeho právní posouzení věci je zcela správné. V důvodech

odkázal na přesvědčivé a úplné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost

dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. V dovolání uplatnila

dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Vytýká soudům obou stupňů, že prakticky převzaly do svých rozhodnutí závěry, k

nimž dospěl Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 28. 11. 1996,

sp. zn. 2 Cdon 452/96, a pominuly, že je adekvátním řešením pouze tam, kde

vydávající subjekt splňuje požadavky zákona na osobu povinnou. V posuzovaném

případě však vydávající S. s. m. P. osobou povinnou k vydání pozemku č. 1335/1

nebyl. Přestože si toho musel být nepochybně vědom, neboť zhruba 3 roky před

uzavřením dohody o vydání pozemku uzavřel hospodářskou smlouvu o převodu

hospodaření a správy národního majetku, uzavřel se žalovanou dohodu o vydání, v

níž nerespektoval ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 403/1990

Sb. Skutečnost, že na pozemku je vybudován „komplex pekárny J. m.“, byla známa

rovněž žalované, byť ta to nyní popírá a odvolává se na dobrou víru,

kterou údajně čerpala z evidence nemovitostí. Zápis v této evidenci však neměl

konstitutivní charakter a právo přecházelo listinou. K tomu, že žalovaná byla o

stavu věci, zejména o průběhu zástavby pekárny, plně informována, navrhla

žalobkyně důkazy výslechy svědků; její návrhy však byly pro nadbytečnost soudem

zamítnuty. Dovolatelka připomněla, že judikatura soudů není v českém právním

řádu pramenem práva a že je nutné posoudit zjištěný skutkový stav především

podle zákona. Přestože znění § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.

nevyžaduje, aby hospodářská smlouva byla hodnocena jako perfektní (k postavení

osoby povinné postačovala pouhá držba věci, jež ve smyslu právních předpisů

existovala), nelze podle názoru žalobkyně akceptovat ani závěr odvolacího soudu

o údajné neplatnosti hospodářské smlouvy. Pozemek, k němuž bylo převedeno právo

hospodaření a správy, v době uzavření této smlouvy existoval,

byl ve smlouvě označen jak parcelním číslem, tak výměrou a jeho předchozí i

následný vývoj je dostatečně patrný z podkladů, které byly k důkazu předloženy.

Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně byl minimálně – bez ohledu na

tvrzenou neurčitost hospodářské smlouvy – oprávněným držitelem

parcely č. 1335/1 několik let před restitucí, byl při uzavření

dohody o vydání tohoto pozemku s vědomím smluvních stran porušen zákon a dohoda

je proto neplatná. Následně proto nemohlo dojít k platnému uzavření nájemní

smlouvy. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil

rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo jako nedůvodné

zamítnuto, neboť žalobkyně v něm pouze opakuje

námitky, které v minulosti již uplatnila a s nimiž se soudy vypořádaly.

Rekapitulujíc dosavadní výsledky řízení připomíná, že výslechy svědků

nepřinesly žádné rozhodné skutečnosti pro posouzení dané věci a rozhodujícími

tak byly listinné důkazy. Z nich odvolací soud správně dovodil, že hospodářská

smlouva, jíž se žalobkyně dovolává, je neplatným

právním úkonem, neboť parcela č. 1335/1 měla v době uzavření této smlouvy 41062

m2 a přestože byla smlouvou převáděna celá, identifikována byla výměrou 2,0863

ha. Taková parcela vznikla (byla oddělena z původní parcely) až geometrickým

plánem, který byl zaměřen v roce 1992 a G. P. potvrzen teprve 21. 1. 1994.

Žalovaná je proto přesvědčena, že S. s. m. P. byl oprávněn s ní

restituční dohodu uzavřít. Skutečnost, že pozemek č. 1335/1 byl částečně

zastavěn stavbou j. pekáren, zjistila žalovaná dodatečně. K dovolacím námitkám

týkajícím se zastavěnosti pozemku odkazuje na výklad

podaný v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 452/96.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po

zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou

osobou – účastníkem řízení, za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení

dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho

přípustností.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná

rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl

potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v § 237 odst.

1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Jelikož odvolací soud napadeným

rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé,

je možné přípustnost dovolání zvažovat pouze v intencích ustanovení § 237 odst.

1 písm. c/ o. s. ř., kdy rozhodujícím je posouzení, zda dovoláním napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Je tomu tak

zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího

soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím

soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v

rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Otázku, zda dovoláním

napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam,

dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné

rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává

přípustným.

Ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí

odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán

uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.

Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu

rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro

posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle §

241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze

namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní

otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, jestliže

dovolatel jejich posouzení napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení,

která odvolací soud ve vztahu k nim zaujal. Jen s posouzením těchto právních

otázek (objektivně otevřených dovolacímu přezkumu) je dovolací soud povolán

spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je ve

smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadního významu.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle

právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice

správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně

aplikoval.

V posuzovaném případě dovolatelka prostřednictvím výtky nesprávného právního

posouzení věci napadá správnost závěru odvolacího soudu (převzatého od soudu

prvního stupně), že dohoda o vydání věci, kterou žalovaná uzavřela dne 4. 3.

1992 se S. s. m. P. ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků

některých majetkových a jiných křivd, je platným právním úkonem,

na jehož základě se žalovaná stala vlastníkem pozemků následně pronajatých

žalobkyni. V souvislosti s tímto závěrem bylo nutné posoudit, zda povinnou

osobou mohla být právnická osoba, která nebyla držitelem vydávané nemovitosti,

a zda lze platně vydat pozemek, na němž je umístěna stavba, jež byla zřízena až

po převzetí pozemku státem. Obě tyto otázky byly soudy řešeny jako předběžné a

jejich řešení bylo z hlediska právního posouzení dané věci významné, neboť

pouze v případě platnosti dohody o vydání věci uzavřené mezi žalovanou a S. s.

m.P. mohla být platně uzavřena i následná nájemní smlouva, jíž žalovaná jako

vlastnice pronajala předmětné pozemky (vytvořené z původního pozemku vydaného v

restituci) žalobkyni.

Odpověď na zmíněné právní otázky se podává již v rozsudku Nejvyššího soudu

České republiky vydaném ve věci sp. zn. 22 Cdo 1361/2003 dne 15. 3. 2004. Zde

byl vysloven především závěr, že říká-li zákon č. 403/1990 Sb. ve svém

ustanovení § 4 odst. 1 větě první, v návaznosti na § 2 a § 3, že

vydání se týká věcí, které právnické osoby ke dni účinnosti tohoto zákona

„držely“, má nepochybně na zřeteli toliko držbu věcí, nikoli vlastnictví

(případně právo hospodaření) povinných osob k věcem, které podléhají vydání. V

odůvodnění tohoto závěru je prezentována úvaha, že řada relativně samostatných

užívacích institutů svědčících právnickým osobám (dřívějším organizacím),

především pak jejich malá přehlednost, komplikovanost a nikoli jen výjimečná

možnost změn v nositeli zmíněných oprávnění (mnohdy bez vlastníkovy vůle a bez

jeho vědomí), ostatně ani neumožňovala uplatnit v restitučním zákoně jinou

konstrukci, která by nebyla v rozporu se sledovaným cílem. Oprávněná osoba

neměla žádné právo být informována o různých převodech správy

a užívání zestátněných věcí, jejichž vlastnictví zpravidla zůstávalo státu. Jestliže proto vyzvala k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně

zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitostí) důvodně

domnívala, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy ve

smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. (srov. R 14/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toto

judikaturou vytvořené pravidlo, které zmírňovalo určitou nepřehlednost v

právním postavení tzv. socialistických organizací, se

ovšem vztahovalo jen na účinky výzvy k vydání věci, nikoli na vydání věci

samotné. Věc mohla vydat jen povinná osoba uvedená v § 4 odst. 1

zákona č. 403/1990 Sb. a tou byla právnická osoba, která ke dni

účinnosti tohoto zákona věc držela. Rozhodující pro klasifikaci povinné osoby

byla držba věci, nikoli snad existující (ale

nevykonávané) právo hospodaření s národním majetkem podle příslušného právního

předpisu. Pokud byl pozemek zastavěn stavbou, ke které vykonával právo

hospodaření státní podnik (resp. jiná státní organizace), zatímco právo

hospodaření k pozemku příslušelo v důsledku závady ve smlouvě o převodu práva

hospodaření jiné organizaci, byla povinnou osobou ta právnická osoba, která

právo hospodaření fakticky vykonávala, tedy ta, která pozemek „držela“. Dohoda

o vydání zastavěného pozemku, který byl v držbě státního podniku (resp. v držbě

státu realizované státním podnikem), uzavřená jinou právnickou osobou,

je neplatná. Ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. je

formulováno imperativně (viz. obraty „se nevydává“ a „přísluší“). Přesto je zřejmé, že pokud ta povinná osoba, jejíž volnost při nakládání s

majetkem není právním předpisem nijak omezena, vydá pozemek, který je zastavěn,

může to být podle okolností případu chápáno jako forma

zmírnění v minulosti vzniklých křivd; taková dohoda pak

není neplatná (srov. např.

rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 452/96). To

však neplatí v případě, že zastavěný pozemek vydávala právnická osoba, které

svědčilo právo hospodaření s národním majetkem, a která byla omezena

povinnostmi při této správě. Dohoda o vydání takového majetku byla neplatná pro

rozpor se zákonem (§ 39 ObčZ).

Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani při posouzení

dané věci. Pokud tedy soudy při řešení prejudiciálních právních otázek, jejichž

řešení bylo dovolatelkou v posuzovaném případě zpochybněno, vycházely z toho,

že osobou povinnou k vydání pozemku č. 1331/1 v katastrálním území J. (z něhož

byly následně vytvořeny pozemky, které žalovaná žalobkyni pronajala) byla jiná

právnická osoba než ta, která pozemek skutečně držela a že tato jiná právnická

osoba mohla vydat pozemek zastavěný stavbami, k nimž příslušelo právo

hospodaření jiné právnické osobě, spočívá jejich

rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání žalobkyně je tak nejen přípustné (pro rozpor

dovoláním napadeného rozhodnutí s hmotným právem), ale zároveň i

důvodné a je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2

písm. b/ o. s. ř. Nezbylo proto, než rozhodnutí

odvolacího soudu zrušit. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno

rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,

zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 16. prosince 2004

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu