33 Odo 1024/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany
Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. C., zastoupeného Mgr. R.
G., advokátem proti žalovanému J. C., zastoupenému JUDr. L.B., advokátem o
zaplacení částky 75.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné-pobočky v
Havířově pod sp. zn. 112 C 51/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2006, č. j. 42 Co 410/2005-194, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce se žalobou, doručenou Okresnímu soudu v Karviné-pobočce v Havířově dne
19. 3. 2001, domáhal po žalovaném mimo jiné zaplacení částky 75.000,- Kč s
odůvodněním, že představuje zálohu na koupi bytu, kterou žalovanému poskytl,
přičemž následně zjistil, že žalovaný není vlastníkem bytu. Posléze svá
skutková tvrzení změnil tak, že smlouvou ze dne 22. 4. 1993 měli účastníci v
úmyslu převést členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu ze žalovaného na
žalobce.
Okresní soud v Karviné-pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 17. května 2005, č.
j. 112 C 51/2001-162, uložil žalovanému povinnost vydat žalobci do tří dnů od
právní moci rozsudku barevný televizor zn. O., video zn. P. a mikrovlnou troubu
zn. D., žalobu o zaplacení 75.000,- Kč a o vydání dalších ve výroku
vyjmenovaných věcí, eventuálně zaplacení částky 57.329,- Kč, zamítl a rozhodl o
nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. ledna 2006, č.
j. 42 Co 410/2005-194, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jíž byla
zamítnuta žaloba o zaplacení 75.000,- Kč, potvrdil, v další jeho části, jíž
byla zamítnuta žaloba o vydání věcí, eventuálně zaplacení částky 57.329,- Kč, a
ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k
dalšímu řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce jako nájemce a žalovaný jako majitel
bytu uzavřeli dne 22. 4. 1993 smlouvu označenou jako „smlouva o pronájmu a
předkupním právu k bytu č. 27, H.-P.“ (dále též „předmětný byt“). Žalovaný se
ve smlouvě mimo jiné zavázal uhrazovat měsíčně částku 1.200,- Kč spojenou s
údržbou bytu a nájmem + inkaso. Ve smlouvě je dále uvedeno, že celková cena
bytu 150.000,- Kč bude vyrovnána do 30. 4. 1995, a to jedna polovina ceny do
30. 4. 1994 a druhá do 30. 4. 1995 s tím, že nájemné není v této částce
zahrnuto. Případný nedoplatek k 30. 4. 1995 bude řešen formou úvěru s obecným
úrokem. Žalobce žalovanému zaplatil 9.000,- Kč dne 9. 5.
1994 a 66.000,- Kč dne 16. 8. 1994; obě platby byly
označeny jako „záloha na byt“. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné-pobočky v
Havířově ze dne 1. září 1998, sp. zn. 27 C 151/97, který nabyl právní moci 17.
11. 1998, byla žalobci uložena povinnost vyklidit předmětný byt, který je ve
vlastnictví Stavebního bytového družstva H., jehož členem je žalovaný; ten svá
práva a povinnosti vyplývající z členství v tomto bytovém družstvu v roce 2000
převedl na třetí osobu.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, pokud jde o žalobní požadavek
na zaplacení 75.000,- Kč, dospěl k závěru, že zmiňovaná smlouva je v části
týkající se převodu bytu na žalobce ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“) absolutně
neplatná pro neurčitost; neobsahuje určité vymezení příslušného bytu ani
dostatečnou specifikaci vzájemných práv a povinností jejích účastníků.
Konstatoval, že smlouva, posuzováno podle jejího jazykového vyjádření, obsahu,
vůle účastníků a jejich následného chování, se pojmově blíží smlouvě o smlouvě
budoucí podle § 50a obč. zák. Jejím předmětem byl zamýšlený převod práv a
povinností žalovaného spojených s členstvím v bytovém družstvu na žalobce po
zaplacení 150.000,- Kč. Protože však smlouva neobsahuje ujednání o době, do kdy
bude převod dohodou uskutečněn, a neobsahuje ani podstatné náležitosti dohody o
převodu členských práv a povinností, odvolací soud uzavřel, že v této části je
smlouva absolutně neplatným právním úkonem. Plnění, které žalovaný na základě
neplatné smlouvy od žalobce získal, je proto bezdůvodným obohacením ve smyslu §
451 obč. zák. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně shledal důvodnou
námitku žalovaného, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se
promlčelo nejpozději dnem 1. 8. 1997 (zřejmě správně 16. 8. 1997). Byla-li
žaloba podána až 19. 3. 2001, stalo se tak po marném uplynutí tříleté
objektivní promlčecí doby, jejíž běh počal plynout okamžikem poskytnutí plnění
(§ 107 odst. 2 obč. zák.).
Žalobce podal proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu dovolání,
jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky výkladu smlouvy ze dne
22. 4. 1993, od níž se odvíjí úvaha o promlčení žalovaného nároku. I když je
smlouva formulována neuměle, má oproti odvolacímu soudu zato, že kromě ujednání
o podnájmu bytu obsahuje samotnou dohodu účastníků o převodu práv a povinností
spojených s členstvím žalobce ve Stavebním bytovém družstvu H. Oběma účastníkům
bylo známo, že předmětný byt je ve vlastnictví uvedeného družstva a nikoli
žalovaného. Účel, který oba účastníci této smlouvy sledovali, bylo uzavření
dohody o převodu členských práv a povinností ve smyslu § 230 obch. zák. s
odkládací podmínkou v podobě splnění všech smluvních podmínek nabyvatelem.
Pokud jsou ve smlouvě použity termíny „byt“ a „cena za byt“, myslí se tím
úplata za převod práv a povinností spojených s členstvím žalovaného v bytovém
družstvu. Na úplatu bylo sice zaplaceno jen 75.000,- Kč, avšak pro ten případ
si strany ujednaly, že případný nedoplatek bude řešen formou úvěru s obecným
úrokem. Tím bylo myšleno, že nezaplacená část úplaty za převod představuje
půjčku poskytnutou žalobci žalovaným. Jestliže takto platně uzavřená dohoda o
převodu členských práv a povinností zanikla až nemožností plnění poté, co
žalovaný svá členská práva a povinnosti převedl v roce 2000 na třetí osobu,
teprve od tohoto data počala běžet promlčecí doba a žaloba byla podána včas. Z
uvedených důvodů žalobce navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc
vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
Dovolání navrhl odmítnout, neboť napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění podmínky
advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil
na posouzení otázky jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě nemůže být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první
rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Přípustnost dovolání
může být proto dána jen za podmínek § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro
posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud
při rozhodování vycházel, je zcela vyloučeno (srovnej výslovné znění § 241a
odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud převzít
skutkový stav, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem.
Bez významu je námitka žalobce vycházející z vlastní interpretace obsahu
smlouvy. Otázka, k čemu v daném případě směřovala vůle účastníků dohody, je
otázkou skutkovou. Zpochybňuje-li žalobce závěr odvolacího soudu poukazem na
to, co bylo obsahem vůle účastníků smlouvy, a jak měla být jejich vůle
interpretována, zpochybňuje skutkový (nikoli právní) závěr odvolacího soudu.
Právním posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových
zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu
práva a povinnosti. Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu
projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími
účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, či jeho rozsudek ze dne
31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
pod označením SJ 46/2002). Dovolací soud nemá důvod se odchylovat od této
ustálené judikatury ani v tomto případě. Jestliže žalobce zpochybnil právní
závěr odvolacího soudu, že účastníci uzavřeli smlouvu o budoucí dohodě o
převodu práv a povinností žalovaného spojených s členstvím v bytovém družstvu
na žalobce podle § 50a odst. 1 obč. zák., argumentací, že účastníci uzavřením
smlouvy sledovali samotné uzavření dohody o převodu členských práv a povinností
(tj. že v písemné smlouvě projevili vůli takovou dohodu uzavřít), napadl tím ve
skutečnosti správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu.
Pokud žalobce v dovolání namítá nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v
tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech dovozených
z výkladu smluvního ujednání účastníků obsaženého v jimi uzavřené smlouvě a
vzal v úvahu jeho verzi výkladu smlouvy, musel by návazně dospět k odlišnému
právnímu závěru, a to že účastníci uzavřeli dohodu o převodu členských práv a
povinností ve smyslu § 230 obch. zák. Žalobce tím uplatnil nezpůsobilý dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Poněvadž žalobce v dovolání polemizoval pouze se závěrem, že účastníci uzavřeli
smlouvu o smlouvě budoucí podle § 50a odst. 1 obč. zák., a nikterak již
nezpochybňoval právní závěr, že smlouva o smlouvě budoucí je absolutně
neplatným právním úkonem pro svou neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.,
musí obstát právní závěr odvolacího soudu, že právo žalobce na vydání
bezdůvodného obohacení, jež žalovaný na jeho úkor získal plněním z absolutně
neplatné smlouvy, se promlčelo marným uplynutím tříleté objektivní promlčecí
doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. (odborná literatura i soudní praxe je
zajedno v tom, že pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby je
rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení fakticky vzniklo). Námitka
žalobce, který spojoval počátek běhu promlčecí doby až s okamžikem, kdy se
plnění z (podle něho) platně uzavřené dohody o převodu členských práv a
povinností stalo nemožným, se tak nemůže prosadit.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští; proto je dovolací
soud odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, jelikož jeho
rozhodnutím řízení nekončí; ve věci bude vydáno ještě konečné rozhodnutí o
vydání věcí, eventuelně o zaplacení 57.329,- Kč, jakož o nákladech řízení -
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a §
151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu