33 Odo 1025/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. B. V., správce konkursní podstaty úpadce I. I., spol. s r. o., zastoupeného, advokátem, proti žalované M. č. P. l, zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 7 083 333 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 180/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2002 č. j. 13 Co 392/2002-117, takto:
Vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. ledna 2002 č. j. 12 C 180/96-94 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2002 č. j. 13 Co 392/2002-117 se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
Žalovaná podala včas dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2002 č. j. 13 Co 392/2002-117, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. ledna 2002 č. j. 12 C 180/96-94 ve výroku o věci samé ve správném znění, že žalovaná je povinna zaplatit částku 7 083 333 Kč s 21% úroky od 3. 12. 1996 do zaplacení ve prospěch konkursní podstaty úpadce I. I., s. r. o., se sídlem v P. 1, U R. 8,
změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, a navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudků soudů obou stupňů.
Podle ustanovení § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může soud, který o něm má rozhodnout, odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že neprodleným výkonem rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu by mohla být dovolatelce způsobena újma na jejích právech, Nejvyšší soud České republiky rozhodl, že se jejich vykonatelnost odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání.
Odklad vykonatelnosti povolený tímto usnesením má za následek, že provedení výkonu rozhodnutí nařízeného podle napadeného rozsudku musí být v dotčené části odloženo (§ 266 odst. 2 o. s. ř.); nebyl-li dosud výkon rozhodnutí nařízen, musí být provedení výkonu rozhodnutí odloženo ihned po jeho nařízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. ledna 2003
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] jak v otázce promlčení, tak v otázce výše bezdůvodného obohacení. Namítá, že pokud soud posoudil předmětnou nájemní smlouvu jako neplatnou, nemůže z ní nadále vycházet, bezdůvodné obohacení považovat za přeplatek nájemného a jeho výši posuzovat v návaznosti na výši nájemného, která byla sjednána v neplatné nájemní smlouvě. Dovolatelka dále napadla posouzení námitky promlčení žalovaného nároku, kterou v řízení vznesla. Tříletá objektivní promlčecí lhůta stanovená v § 107 odst. 2 ObčZ pro vydání bezdůvodného obohacení počala podle jejího názoru běžet okamžikem zaplacení částky 25 000 000 Kč žalované a skončila dnem 30. 9. 1995. Žalobce svůj nárok uplatnil až 26. 11. 1996, takže došlo k jeho promlčení. Podle názoru dovolatelky posoudily soudy obou stupňů nesprávně i výši bezdůvodného obohacení. V případě neplatné nájemní smlouvy měli její účastníci povinnost vrátit vše, co podle této smlouvy dostali, tj. žalovaná jako pronajímatelka měla vrátit přijaté nájemné a žalobce jako nájemce měl vrátit to, co za toto nájemné přijal, tj. užívání předmětných nemovitostí. Pokud nelze vrátit něco, co již uplynulo, lze požadovat peněžitou náhradu. Tato peněžitá náhrada se však nemůže rovnat sjednanému nájemnému, lze ji však podle dovolatelky vyčíslit stanovením průměrné výše nájemného za nájem obdobných nemovitostí v obdobné lokalitě a v obdobném čase, což lze zjistit znaleckým posudkem, jehož vypracování v řízení vícekrát navrhovala, ale soudy obou stupňů tento návrh zcela pominuly. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání poukázal na závěr odvolacího soudu ohledně počátku běhu promlčecí lhůty k vydání bezdůvodného obohacení, podle něhož počala běžet až ukončením užívání předmětných nemovitostí žalobcem, tj. po 31. 12. 1995. K promlčení žalovaného nároku tedy podle žalobce dojít nemohlo. Žalobce nesouhlasí s námitkou dovolatelky vznesenou k výši bezdůvodného obohacení, která je v napadeném rozsudku objektivizována jednak uhrazenou výší nájemného a jednak matematickým průměrem vypočteným na jednotlivé měsíce, na které bylo nájemné zaplaceno. Tento postup považuje žalobce za odpovídající, neboť se jednalo o výši plnění, která je nesporná a odpovídá výši bezdůvodného obohacení, které žalovaná získala držením nájemného za dobu, kdy žalobce nemovitosti neužíval. Žalobce posoudil dovolání jako zjevně bezdůvodné a navrhl, aby bylo dovolacím soudem podle § 243 odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, eventuálně podle odstavce 2 téhož předpisu zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a je podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podle § 451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 457 odst. 1 ObčZ je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle § 458 odst. 1 ObčZ musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění z neplatného právního úkonu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi účastníky nebyla platně uzavřena smlouva zakládající jinak právní vztah s nárokem na sjednané plnění, jež může podle okolností spočívat v povinnosti druhého účastníka něco dát, konat, případně se něčeho zdržet či něco trpět. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ačkoliv by se tak za běžných okolností stalo. Dovolatelka zcela správně argumentovala ve svém dovolání, že pokud byla předmětná nájemní smlouva posouzena jako neplatná, pak jakákoliv plnění poskytnutá na jejím základě představují bezdůvodné obohacení. Tímto bezdůvodným obohacením bylo na straně žalované přijetí částky 25 000 000 Kč od žalobce a na straně žalobce užívání předmětných nemovitostí žalované bez právního důvodu.
Podle § 107 odst. 1 ObčZ se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohaceni, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stejně jako u práva na náhradu škody stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Jejich počátek je upraven odlišně. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je kratší - dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u bezdůvodného obohacení vzniklého z nedbalosti nebo desetiletá, jde-li o úmyslně způsobené bezdůvodné obohacení. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží i druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula aspoň jedna z uvedených dob a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat.
V posuzovaném případě je řešena právní otázka, kdy počíná běžet tříletá objektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku na vrácení bezdůvodného obohacení získaného na základě plnění podle neplatné nájemní smlouvy. Za rozhodný je nutno ve smyslu § 107 odst. 2 ObčZ považovat den, kdy k získání bezdůvodného obohacení na straně povinného subjektu skutečně (fakticky) došlo. V předmětné věci došlo k plnění žalobce ve prospěch žalované na základě neplatné nájemní smlouvy spočívající v úhradě částky 25 000 000 Kč dne 30. 9. 1992, tedy dne, kdy tato částka byla žalobcem žalované uhrazena, v tomto případě připsána na účet žalované podle skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů. Tímto dnem se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, který pro počátek běhu tříleté objektivní promlčecí doby stanovil okamžik vrácení nemovitostí užívaných žalobcem bez právního důvodu žalované, je v rozporu s § 107 odst. 2 ObčZ a není tudíž správný.
Nejvyšší soud navíc zjistil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu žaloby je totiž zřejmé, že žalobce uplatnil též nárok na zaplacení úroku z prodlení z částky 7 083 333 Kč za dobu od 3. 12. 1996 do zaplacení. V petitu žaloby však nepřesně uvedl, že požaduje zaplacení 21% úroku z částky 7 083 333 Kč za dobu od 3. 12. 1996 do zaplacení. Soudy obou stupňů pak, namísto aby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. tuto vadu žaloby odstranily, převzaly tento nesprávný údaj o úroku (namísto úroku z prodlení) do výroku svého rozhodnutí; tím zatížily řízení uvedenou vadou.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k zaujatému právnímu závěru se již nebylo třeba zabývat další námitkou dovolatelky, podle níž odvolací soud nesprávně posoudil výši bezdůvodného obohacení, které získal IMO INVEST, spol. s r. o., neoprávněným užíváním předmětných nemovitostí.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. února 2003
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu