33 Odo 1025/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany
Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. B. V., správce konkursní podstaty úpadce
I. I., spol. s r. o., zastoupeného, advokátem, proti žalované M. č. P. l,
zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 7 083 333 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 180/96, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.
srpna 2002 č. j. 13 Co 392/2002-117, takto:
Vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. ledna 2002
č. j. 12 C 180/96-94 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze
dne 9. srpna 2002 č. j. 13 Co 392/2002-117 se odkládá do právní
moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
Žalovaná podala včas dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.
srpna 2002 č. j. 13 Co 392/2002-117, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. ledna 2002 č. j. 12 C 180/96-94 ve
výroku o věci samé ve správném znění, že žalovaná je povinna zaplatit
částku 7 083 333 Kč s 21% úroky od 3. 12. 1996 do zaplacení ve prospěch
konkursní podstaty úpadce I. I., s. r. o., se sídlem v P. 1, U R. 8,
změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení, a navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudků soudů obou
stupňů.
Podle ustanovení § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může soud,
který o něm má rozhodnout, odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že neprodleným výkonem rozsudku soudu prvního stupně ve
spojení s rozsudkem odvolacího soudu by mohla být dovolatelce způsobena
újma na jejích právech, Nejvyšší soud České republiky rozhodl, že se
jejich vykonatelnost odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání.
Odklad vykonatelnosti povolený tímto usnesením má za následek, že provedení
výkonu rozhodnutí nařízeného podle napadeného rozsudku musí být v dotčené části
odloženo (§ 266 odst. 2 o. s. ř.); nebyl-li dosud výkon rozhodnutí nařízen,
musí být provedení výkonu rozhodnutí odloženo ihned po jeho nařízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. ledna 2003
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, a to z důvodu
nesprávného právního posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř.] jak v otázce promlčení, tak v otázce výše
bezdůvodného obohacení. Namítá, že pokud soud posoudil předmětnou
nájemní smlouvu jako neplatnou, nemůže z ní nadále vycházet, bezdůvodné
obohacení považovat za přeplatek nájemného a jeho výši posuzovat v návaznosti
na výši nájemného, která byla sjednána v neplatné nájemní smlouvě. Dovolatelka
dále napadla posouzení námitky promlčení žalovaného nároku, kterou v řízení
vznesla. Tříletá objektivní promlčecí lhůta stanovená v § 107 odst. 2 ObčZ pro
vydání bezdůvodného obohacení počala podle jejího názoru běžet okamžikem
zaplacení částky 25 000 000 Kč žalované a skončila dnem 30. 9. 1995. Žalobce
svůj nárok uplatnil až 26. 11. 1996, takže došlo k jeho promlčení. Podle
názoru dovolatelky posoudily soudy obou stupňů nesprávně i výši bezdůvodného
obohacení. V případě neplatné nájemní smlouvy měli její účastníci povinnost
vrátit vše, co podle této smlouvy dostali, tj. žalovaná jako pronajímatelka
měla vrátit přijaté nájemné a žalobce jako nájemce měl vrátit to, co za toto
nájemné přijal, tj. užívání předmětných nemovitostí. Pokud nelze vrátit něco,
co již uplynulo, lze požadovat peněžitou náhradu. Tato peněžitá náhrada se však
nemůže rovnat sjednanému nájemnému, lze ji však podle dovolatelky vyčíslit
stanovením průměrné výše nájemného za nájem obdobných nemovitostí v obdobné
lokalitě a v obdobném čase, což lze zjistit znaleckým posudkem, jehož
vypracování v řízení vícekrát navrhovala, ale soudy obou stupňů tento návrh
zcela pominuly. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání poukázal na závěr odvolacího soudu ohledně
počátku běhu promlčecí lhůty k vydání bezdůvodného obohacení, podle něhož
počala běžet až ukončením užívání předmětných nemovitostí žalobcem, tj. po 31.
12. 1995. K promlčení žalovaného nároku tedy podle žalobce dojít nemohlo.
Žalobce nesouhlasí s námitkou dovolatelky vznesenou k výši bezdůvodného
obohacení, která je v napadeném rozsudku
objektivizována jednak uhrazenou výší nájemného a jednak matematickým průměrem
vypočteným na jednotlivé měsíce, na které bylo nájemné zaplaceno. Tento postup
považuje žalobce za odpovídající, neboť se jednalo o výši plnění, která je
nesporná a odpovídá výši bezdůvodného obohacení, které žalovaná získala držením
nájemného za dobu, kdy žalobce nemovitosti neužíval. Žalobce posoudil dovolání
jako zjevně bezdůvodné a navrhl, aby bylo dovolacím soudem podle § 243 odst. 1
o. s. ř. odmítnuto, eventuálně podle odstavce 2 téhož předpisu zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno
včas oprávněnou osobou a je podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a
3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v
dovolání.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podle § 451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení je bezdůvodným obohacením
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 457 odst. 1 ObčZ je-li smlouva
neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše,
co podle ní dostal. Podle § 458 odst. 1 ObčZ musí být
vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné,
zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech,
musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění z neplatného právního úkonu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení založenou na tom, že mezi účastníky nebyla platně uzavřena smlouva
zakládající jinak právní vztah s nárokem na sjednané plnění, jež může podle
okolností spočívat v povinnosti druhého účastníka něco dát, konat, případně se
něčeho zdržet či něco trpět. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se
takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku
došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový
stav nezmenšil, ačkoliv by se tak za běžných okolností
stalo. Dovolatelka zcela správně argumentovala ve svém dovolání, že pokud byla
předmětná nájemní smlouva posouzena jako neplatná, pak
jakákoliv plnění poskytnutá na jejím základě představují bezdůvodné obohacení.
Tímto bezdůvodným obohacením bylo na straně žalované přijetí částky 25 000 000
Kč od žalobce a na straně žalobce užívání předmětných nemovitostí žalované bez
právního důvodu.
Podle § 107 odst. 1 ObčZ se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle druhého odstavce téhož
ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné
obohaceni, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stejně jako u práva na náhradu
škody stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a
objektivní. Jejich počátek je upraven odlišně. Tyto dvě promlčecí doby
počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí
doba je kratší - dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď
tříletá u bezdůvodného obohacení vzniklého z nedbalosti nebo desetiletá,
jde-li o úmyslně způsobené bezdůvodné obohacení. Vzájemný vztah
těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se
promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží i druhá promlčecí doba.
Pokud marně uplynula aspoň jedna z uvedených dob a je vznesena
námitka promlčení, nelze právo přiznat.
V posuzovaném případě je řešena právní otázka, kdy počíná běžet tříletá
objektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku na vrácení bezdůvodného
obohacení získaného na základě plnění podle neplatné nájemní smlouvy. Za
rozhodný je nutno ve smyslu § 107 odst. 2 ObčZ považovat den, kdy
k získání bezdůvodného obohacení na straně povinného subjektu skutečně
(fakticky) došlo. V předmětné věci došlo k plnění žalobce ve prospěch žalované
na základě neplatné nájemní smlouvy spočívající v úhradě částky 25 000 000 Kč
dne 30. 9. 1992, tedy dne, kdy tato částka byla žalobcem žalované uhrazena, v
tomto případě připsána na účet žalované podle skutkových zjištění učiněných
soudy obou stupňů. Tímto dnem se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, který pro počátek běhu tříleté
objektivní promlčecí doby stanovil okamžik vrácení nemovitostí užívaných
žalobcem bez právního důvodu žalované, je v rozporu s § 107 odst. 2 ObčZ a není
tudíž správný.
Nejvyšší soud navíc zjistil, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu žaloby
je totiž zřejmé, že žalobce uplatnil též nárok na zaplacení úroku z prodlení z
částky 7 083 333 Kč za dobu od 3. 12. 1996 do zaplacení.
V petitu žaloby však nepřesně uvedl, že požaduje zaplacení 21% úroku z částky 7
083 333 Kč za dobu od 3. 12. 1996 do zaplacení. Soudy obou stupňů pak, namísto
aby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. tuto vadu žaloby odstranily, převzaly
tento nesprávný údaj o úroku (namísto úroku z prodlení) do výroku svého
rozhodnutí; tím zatížily řízení uvedenou vadou.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k zaujatému právnímu závěru se již nebylo třeba zabývat další námitkou
dovolatelky, podle níž odvolací soud nesprávně posoudil výši bezdůvodného
obohacení, které získal IMO INVEST, spol. s r. o.,
neoprávněným užíváním předmětných nemovitostí.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. února 2003
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu