33 Odo 1028/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně M. K., proti žalované E. K., o zaplacení částky 102.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 11 C 827/98, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. května
2004, č. j. 30 Co 187/2004-169, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 102.000,- Kč s
příslušenstvím. Uváděla, že účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi blíže
specifikovaných nemovitostí. Dne 18. 8. 1994 otec žalobkyně L. G. na základě
jejího zmocnění a z jejích prostředků předal žalované předmětnou částku jako
zálohu na kupní cenu za prodej spoluvlastnického podílu žalované. Ačkoli k
uzavření kupní smlouvy nedošlo, žalovaná jí zálohu nevrátila.
Okresní soud v Nymburce v pořadí třetím rozsudkem ze dne 19. prosince 2003, č.
j. 11 C 827/98-150, zamítl žalobu požadující po žalované zaplacení částky
102.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 17 % ročně od 1. 1. 1997 do
zaplacení a současně rozhodl o nákladech řízení (jeho předchozí dva rozsudky -
rovněž žalobu zamítající - ze dne 22. června 1999, č. j. 11 C 827/98-32, a ze
dne ze dne 18. září 2001, č. j. 11 C 827/98-90, Krajský soud v Praze usneseními
ze dne 26. listopadu 1999, č. j. 30 Co 633/99-40, a ze dne 20. února 2002, č.
j. 30 Co 23/2002-112, vždy zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení). Vyšel ze
zjištění, že účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi (každá v rozsahu jedné
ideální poloviny) domu čp. 776 na stavební parcele č. 956, stavební parcely č.
956 a parcely - zahrady č. 293/21, zapsaných pro katastrální území a obec S.
(dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“). Žalovaná převzala dne
18. 8. 1994 od L. G. (svého dědy a zároveň otce žalobkyně) částku 102.000,- Kč
jako zálohu na kupní cenu za prodej ideální jedné poloviny předmětné
nemovitosti žalobkyni. Jednalo se o finanční prostředky L. G. a jeho manželky
M. G., kteří je přislíbili darovat žalobkyni, avšak k darování nedošlo.
Žalobkyně svého otce předáním zálohy na kupní cenu žalované nepověřila a on si
ani od žalobkyně k tomu nevyžadoval souhlas. Zamýšlená kupní smlouva nebyla
posléze uzavřena. V dopise adresovaném žalobkyni ze dne 20. 5. 1997 žalovaná
mimo jiné uvedla, že jí žalobkyně poskytla zálohu ve výši 102.000,- Kč na
případné budoucí odkoupení předmětného domu. Protože žalobkyně od kupní smlouvy
upustila a vyzvala ji k vrácení zálohy, je příslušná suma připravena k předání,
jakmile žalobkyně přijede do České republiky. Dopis žalovaná napsala v
přesvědčení, že záloha byla poskytnuta z peněz žalobkyně. Poté, co jí L. G.
sdělil, že jde o peníze jeho a manželky, žalovaná dne 3. 5. 1998 zálohu vrátila
jemu. Tyto skutkové závěry učinil soud prvního stupně ze svědeckých výpovědí L.
a M. G. a účastnické výpovědi žalované, jakož i z potvrzení o vrácení peněz a
korespondence mezi žalobkyní a manžely G. Tvrzení žalobkyně, že předmětnou
částku jí darovali rodiče, neuvěřil, neboť žalobkyně v průběhu řízení změnila
několikrát výpověď k rozhodným skutečnostem a její výpověď byla shledána v
rozporu s ostatními provedenými důkazy (zejména výpověďmi jejích rodičů). Dopis
žalované ze dne 20. 5. 1997 soud prvního stupně neposoudil jako listinu
obsahující projev uznání dluhu ve smyslu § 558 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), neboť v něm
postrádal určité vymezení důvodu dluhu. Z takto zjištěného skutkového stavu
dovodil, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimovaná. Jestliže záloha na
kupní cenu nebyla žalované vyplacena z finančních prostředků žalobkyně, pak
nemohla žalovaná na její úkor bezdůvodné obohacení získat.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2004, č.
j. 30 Co 187/2004-169, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Při rozhodování převzal skutkový stav zjištěný
soudem prvního stupně. Oproti němu však dospěl k závěru, že dopis datovaný dnem
20. 5. 1997, v němž žalovaná potvrzuje poskytnutí zálohy ve výši 102.000,- Kč
žalobkyní a vyjadřuje příslib jejího vrácení po příjezdu žalobkyně do České
republiky, je po obsahové stránce uznáním dluhu ve smyslu § 558 obč. zák.,
neboť splňuje veškeré náležitosti takového právního úkonu (§ 34 a násl. obč.
zák. ve spojení s § 558 obč. zák.). Konstatoval, že uznáním dluhu nevzniká mezi
účastníky nový závazkový vztah, ale zakládá se jím vyvratitelná právní
domněnka, že dluh v době uznání existoval. Tím se usnadňuje procesní situace
věřitele, neboť důkazní břemeno ohledně vzniku a trvání dluhu se přenáší z
věřitele na dlužníka. Bylo tedy na žalované, aby prokázala, že dluh nevznikl.
Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalované se podařilo toto důkazní
břemeno unést, když prokázala, že pokud jde o částku 102.000,- Kč, jednalo se o
peníze manželů Gruberových a nikoli o finanční prostředky žalobkyně (v tomto
směru odkázal na podrobné a logické hodnocení důkazů provedené soudem prvního
stupně podle zásad zakotvených v § 132 o. s. ř.). Tvrzení žalobkyně, že
žalovaná částka jí byla jejími rodiči darována, nevyplynula z žádného z
provedených důkazů, zejména pak ze svědeckých výpovědí jejích rodičů. S právním
závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována,
neboť se žalovaná na její úkor bezdůvodně neobohatila, se proto zcela
ztotožnil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela
o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je přesvědčena, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud nesprávně
právně posoudil otázku přenesení důkazního břemene z věřitele na dlužníka v
případě uznání dluhu podle § 558 obč. zák., a to zejména ve vztahu k existenci
dluhu a jeho trvání. Odvolací soud sice správně přisvědčil její argumentaci, že
dopis žalované ze dne 20. 5. 1997 je kvalifikovaným uznáním dluhu podle § 558
obč. zák., avšak nesprávně dovodil, že žalovaná unesla důkazní břemeno o
neexistenci dluhu. Jestliže žalovaná dluh uznala, neměly se již soudy zabývat
existencí, resp. vznikem dluhu (původem peněz a otázkou vlastnictví k finančním
prostředkům). Je názoru, že uznáním dluhu odpadla možnost dlužníka zpochybňovat
vznik dluhu vůči věřiteli; dlužník se může zprostit svého závazku jen tak, že
prokáže, že dluh zaplatil nebo že uznání dluhu je neplatným právním úkonem (§
34 a násl. obč. zák.). Žalovaná žádný důvod neplatnosti uznání dluhu netvrdila
a z důkazů provedených před soudy obou stupňů (které žalobkyně podrobně v
dovolání rozvedla) naopak vyplývá, že žalovaná částku 102.000,- Kč
obdržela od žalobkyně a doposud ji nevrátila. Z uvedených důvodů navrhla
rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná právní posouzení věci odvolacího soudu považuje za správné.
S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo dovolání projednáno a
rozhodnuto podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před
1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. -
dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení
zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem -
účastnicí řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1
písm. b/ a c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě nemůže být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b/ o. s. ř., neboť odvolací soud sice napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí
třetí rozsudek soudu prvního stupně, kterým však nebylo rozhodnuto ve věci
jinak než jeho předchozími rozsudky (jimi byla žaloba rovněž zamítnuta).
Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro
posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., které míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud
při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zcela vyloučeno (srovnej samotné znění § 241a odst. 3
o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud převzít skutkový
stav, z něhož vycházel při právním posouzení věci soud odvolací.
Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (až na výjimky zde uvedené v
případě přípustného dovolání) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahové konkretizace. Znamená to, že smí přezkoumat napadené rozhodnutí jen z
důvodu uvedeného v dovolání; tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z
důvodů uvedených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v
tom, jak byl vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho
naplnění.
V posuzovaném případě není napadána správnost právního závěru odvolacího soudu,
že dopis žalované ze dne 20. 5. 1997 je uznáním dluhu podle § 558 obč. zák.
Přípustnost dovolání žalobkyně spojuje s řešením otázky, zda v případě uznání
dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. se může dlužník v rámci své důkazní povinnosti
zprostit závazku i tehdy, pokud prokáže, že závazek vůbec nevznikl. Sama je
totiž názoru, že v případě uznání dluhu se dlužník může zprostit závazku, jen
pokud prokáže, že dluh zaplatil nebo že uznání dluhu je neplatným právním
úkonem (§ 34 a násl. obč. zák.); možnost zpochybňovat vznik dluhu považuje
uznáním dluhu za vyloučenou. Dovolací soud pro řešení této právní otázky
neshledal napadené rozhodnutí zásadně právně významným, neboť odvolací soud k
dovolacímu přezkumu takto nastolenou právní otázku vyřešil v souladu s
příslušnou právní úpravou a již ustálenou rozhodovací praxí.
V dané věci jde o požadavek na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním
z právního důvodu, který odpadl (§ 451 obč. zák.). V řízení o vydání
bezdůvodného obohacení leží na žalobci břemeno tvrzení, že žalovanému poskytl
plnění, že právní důvod tohoto plnění dodatečně odpadl a že žalovaný mu
poskytnuté plnění nevydal. Z tohoto břemene tvrzení pak pro žalobce vyplývá
břemeno důkazní o tom, že plnění poskytl a že jeho důvod dodatečně odpadl (101
odst. 1 písm. b/ a § 120 odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 558 věty první obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh
určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. Podle §
133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež
připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo
opak. Právní teorie i soudní praxe (srovnej např. Jehlička, O., Švestka, J.,
Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck,
2003, 708 s., rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 8. 2004, sp.
zn. 32 Odo 1160/98, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. Bek,
sešit 30/2004, č. C 2736/2004) je zajedno v tom, že uznání dluhu není novým
právním titulem závazku. Zakládá se jím právní domněnka, že dluh v době jeho
uznání existoval, která je ovšem vyvratitelná důkazem opaku (§ 133 o. s. ř.).
Znamená to, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež
připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo
opak. Procesním důsledkem uznání dluhu je přesun důkazního břemene z věřitele
na dlužníka. Věřitel tak má v případě sporu usnadněnou pozici tím, že nemusí
prokazovat vznik dluhu a jeho výši v době uznání. Na dlužníku naopak je,
chce-li být ve sporu úspěšný, aby prokázal, že dluh nevznikl, že byl splněn
nebo jinak zanikl. Tyto skutečnosti jsou totiž pravým opakem toho, co uvádí
domněnka, tj. jsou způsobilé, vyjdou-li v řízení najevo (tj. unese-li dlužník
ve vztahu k nim důkazní břemeno), vyvrátit obsah domněnky.
Jestliže tedy žalovaná dne 20. 5. 1997 platně podle § 558 obč. zák. uznala vůči
žalobkyni svůj dluh co do důvodu i výše s příslibem jej vrátit, přešlo na ni
důkazní břemeno ohledně prokázání neexistence dluhu. Proto žalobkyně (věřitel)
ve sporu nemusela prokazovat vznik dluhu ani jeho výši v době uznání a naopak
žalovaná (dlužník) musela prokázat, že její písemně uznaný dluh vůči žalobkyni
nevznikl, případně zanikl. Závěr odvolacího soudu, že existence uznaného dluhu
byla v řízení žalovanou vyvrácena tím, že se jí podařilo prokázat (unést
důkazní břemeno), že dluh ve vztahu k žalobkyni nevznikl, lze pokládat za
správný. Jak bylo výše rozvedeno, rozhodovací praxe připouští možnost vyvrátit
právní domněnku existence dluhu prokázáním skutečnosti, že dluh nevznikl.
Předpokladem existence dluhu je totiž jeho vznik. Je-li prokázáno, že dluh
vůbec nevznikl, pak tato skutečnost je způsobilá právní domněnku existence
dluhu vyvrátit, jelikož je jejím opakem (§ 133 o. s. ř.). Vzhledem k řečenému
proto nemůže mít napadené rozhodnutí ve věci samé z pohledu dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jak byl žalobkyní pro dovolací soud
závazně po obsahové stránce vymezen, zásadní právní význam. Dovolání tak nelze
přiznat přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Ani výtky žalobkyně směřující proti správnosti skutkových zjištění (resp. proti
způsobu hodnocení jednotlivých důkazů), z nichž odvolací soud při rozhodování
vycházel, nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. založit. Namítá-li, že z potvrzení ze dne 18. 8. 1994 jednoznačně
vyplývá, že záloha na kupní cenu byla žalované poskytnuta z prostředků
žalobkyně, poukazuje-li na účelovost tvrzení žalované o vrácení poskytnuté
částky L. G. a zpochybňuje-li věrohodnost svědeckých výpovědí svých rodičů s
přihlédnutím k jejich věku, jde o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., které je ovšem v případě přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zcela vyloučené. Dovolacímu soudu proto nepříslušelo,
aby se v rámci úvah o přípustnosti dovolání takovými námitkami zabýval.
Dovolání nelze shledat přípustným ani pokud směřuje proti nákladovému výroku
rozsudku odvolacího soudu. Tento výrok má vždy povahu usnesení, i když je
součástí rozsudku. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. tu není
dána již proto, že napadený výrok o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci
samé, a ani § 238, § 238a a § 239 o. s. ř přípustnost dovolání nezakládají
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dovolání, které není podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218
písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalované
podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. února 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu