33 Odo 1031/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. D.,
proti žalovanému J. Ch., o zaplacení částky 112.000,- Kč, vedené u Okresního
soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 665/98, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2003, č. j. 44 Co 300/2001-80,
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2003, č. j. 44 Co
300/2001-80, se ve výrocích, jimiž byl změněn rozsudek Okresního soudu v
Blansku ze dne 30. ledna 2001, č. j. 5 C 665/98-57, tak, že se zamítá žaloba o
zaplacení částky 112.000,- Kč, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů, zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v
Brně k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou v konečném znění domáhal po žalovaném vydání nákladního
automobilu Liaz 110.010 Orličan SAH 323, rok výroby 1990 (dále jen „předmětný
automobil“, popř. „automobil“), včetně technického průkazu vozidla a osvědčení
o technickém průkazu vozidla, eventuelně zaplacení částky 140.000,- Kč. Uváděl,
že na základě kupní smlouvy uzavřené dne 18. 5. 1992 předal předmětný automobil
žalovanému, který se zavázal sjednanou kupní cenu 560.000,- Kč uhradit formou
realizace smlouvy o přistoupení k dluhu uzavřené dne 15. 5. 1992 mezi účastníky
a Č. s. a. s., pobočkou ve S. (touto smlouvou žalovaný přistoupil jako společný
a nerozdílný dlužník k závazku žalobce vůči Č. s. ve výši 464.018,40 Kč včetně
příslušenství a zavázal se podle splátkového kalendáře dluh uhradit). Protože k
uhrazení dluhu nedošlo, Okresní soud ve Svitavách k návrhu Č. s., a. s.
rozsudkem ze dne 22. 6. 1994 uložil žalobci, jakož i žalovanému povinnost
zaplatit společně a nerozdílně s dalšími žalovanými částku 486.380,- Kč s
příslušenstvím. Posléze byla proti žalobci nařízena exekuce k vymožení
přisouzené částky. Jelikož žalobce při uzavírání kupní smlouvy předpokládal, že
se vyváže z dluhu, který měl vůči věřiteli, tím, že jeho úhradu převezme
žalovaný, k čemuž nedošlo, je uzavřená kupní smlouva neplatná pro rozpor s
dobrými mravy.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 30. ledna 2001, č. j. 5 C 665/98-57,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku
částku 140.000,- Kč, řízení o vydání užitků z předmětného automobilu zastavil a
rozhodl o nákladech řízení a poplatkové povinnosti. Vyšel ze zjištění, že
žalobce uzavřel dne 18. 5. 1992 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej jeho
automobilu za kupní cenu 560.000,- Kč. Jako kupující byla ve smlouvě označena
soukromá firma K. se sídlem v B., jež byla zastoupena žalovaným - majitelem
firmy. Bylo dohodnuto, že kupní cena bude žalobci uhrazena formou realizace
smluv o přistoupení k dluhu, které účastníci dne 15. 5. 1992 uzavřeli s Č. s.
a. s., pobočkou ve S. ohledně zůstatků úvěrů poskytnutých žalobci ve výši
464.018,40 Kč (úvěr č. 78-780052) a 37.617,40 Kč (úvěr č. 78-780051-7). K
uhrazení kupní ceny nedošlo. K návrhu věřitele Okresní soud ve Svitavách
rozsudkem ze dne 22. 6. 1994 uložil žalobci, žalovanému a ručitelům smluv o
úvěru (tj. M. B. a J. L.) povinnost zaplatit společně a nerozdílně částku
486.380,- Kč. Protože soudem přiznaná částka nebyla dobrovolně zaplacena, byl
podán návrh na soudní výkon rozhodnutí, který je veden u Okresního soudu ve
Svitavách pod sp. zn. E 2201/96. Předmětný automobil, který žalobce na základě
kupní smlouvy žalovanému předal, byl v průběhu řízení prodán v rámci výkonu
rozhodnutí za částku 140.000,- Kč, jež byla použita na částečnou úhradu dluhu.
Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že kupní
smlouva nebyla uzavřena platně, neboť na straně kupující ji uzavřel subjekt
nemající způsobilost k právním úkonům (tj. nemající právní subjektivitu);
žalovaný v tu dobu podnikal jako osoba fyzická. Ve smyslu § 457 obč. zák. tak
nastoupila povinnost každého z účastníků vzájemně si vrátit to, co podle
neplatné smlouvy dostal. Jelikož nebylo prokázáno, že žalovaný na kupní cenu
zaplatil určitou částku, a zároveň bylo zjištěno, že již předmětný automobil
nemůže vydat, neboť byl prodán, bylo žalobě vyhověno ve formě peněžního plnění.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. listopadu 2003,
č. j. 44 Co 300/2001-80, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od
právní moci rozsudku částku 28.000,- Kč, žalobu o zaplacení částky 112.000,- Kč
zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o poplatkové povinnosti zrušil. Skutková zjištění
učiněná soudem prvního stupně převzal a ztotožnil se i s jeho právním závěrem,
že kupní smlouva nebyla uzavřena platně. Ze zjištění, že předmětný automobil
byl v rámci vedeného výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí prodán (poté, co
jej žalovaný odevzdal zástavnímu věřiteli) a prodejem získaná částka 140.000,-
Kč byla použita na úhradu dluhu u Č. s. a. s., dovodil, že „uvedená suma
představuje částku, kterou na úhradu dluhu poskytl žalovaný, jako jeden ze
zavázaných z rozsudku, ač v té době vlastníkem vozidla z důvodu neplatnosti
kupní smlouvy….. byl žalobce. Ten, na jehož dluh bylo prodáno jeho auto, se pak
po žalovaném může domáhat pouze úhrady 1/5 z toho, co prodejem auta bylo
získáno. Z 1/5 je k úhradě povinován sám, další pak je oprávněn požadovat po
ostatních (§ 511 obč. zák.).“
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Po podrobné rekapitulaci skutkových okolností
projednávaného případu odvolacímu soudu z hlediska právního posouzení věci
vytkl jen to, že ačkoli předmětem řízení bylo vrácení plnění poskytnutého na
základě neplatné kupní smlouvy, zabýval se otázkou úhrady dluhu společně
zavázaných dlužníků (účastníků řízení) vůči třetí osobě, resp. práva žalovaného
na úhradu poměrné části závazku, aniž by žalovaný požádal o vyrovnání toho, co
zaplatil za žalobce. Rozsudek odvolacího soudu proto navrhl zrušit a věc mu
vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení
při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti. Tak
jako každé podání - i dovolání - je třeba posuzovat podle jeho obsahu (§ 41
odst. 2 o. s. ř.). I když žalobce v dovolání uvádí, že jím napadá rozsudek
odvolacího soudu v plném rozsahu, z obsahu dovolání (obsahového vylíčení
dovolacích námitek) je zřejmé, že není srozuměn s výrokem rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba
o zaplacení částky 112.000,- Kč. Dovolání proti tomuto výroku rozsudku
odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (žalobce
přípustnost svého dovolání z tohoto ustanovení také výslovně dovozuje). Pokud
jde o tu část výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl „změněn“ rozsudek soudu
prvního stupně ohledně přisouzené částky 28.000,- Kč, jde ve skutečnosti o
výrok potvrzující (bez ohledu na použitou formulaci), neboť obsahový vztah
rozsudků soudů obou stupňů v tomto rozsahu není odlišný. Ostatně k dovolání
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v části vyhovující žalobě do 28.000,- Kč, není žalobce ani
subjektivně oprávněn.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny. Vázanost dovolacího soudu ve smyslu citovaného ustanovení znamená,
že dovolací soud smí přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
jen z důvodu uvedeného v dovolání. Tato vázanost se projevuje nejen v tom,
který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací
důvod obsahově vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho
naplnění. Zpochybnil-li dovolatel v dovolání jen některou z právních otázek, na
nichž napadené rozhodnutí spočívá, není dovolací soud oprávněn při přezkoumání
správnosti právního názoru odvolacího soudu řešit jinou než označenou právní
otázku.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě žalobce nezpochybnil právní závěr, který odvolací soud
převzal od soudu prvního stupně, že kupní smlouva o prodeji předmětného
automobilu ze dne 18. 5. 1992, na základě níž žalobce předal automobil
žalovanému, je neplatná. Dovolacímu soudu proto nepřísluší správnost tohoto
právního závěru přezkoumávat a při svém rozhodování z něho musí vycházet.
Žalobce odvolacímu soudu vytkl pouze nesprávný výklad § 457 a § 458 obč. zák.,
v důsledku něhož mu nebyla plně přiznána požadovaná peněžitá náhrada s poukazem
na okolnost, že automobil, který byl předmětem plnění, v mezidobí žalovaný
poskytl věřiteli k částečné úhradě dluhu účastníků řízení coby společně
zavázaných dlužníků.
Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez
právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního
důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve
výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění z neplatné kupní smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení definovaných § 451 obč. zák. Za situace, kdy je kupní smlouva
neplatná, nastupuje režim § 457 obč. zák., který specielně upravuje důsledky
bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatného právního úkonu. Povinnost
účastníka vrátit plnění z neplatné smlouvy je ze zákona podmíněna tím, že
rovněž druhý účastník tuto svoji povinnost splní (jde o vzájemně podmíněný -
synallagmatický - závazek). Za synallagmatický lze vztah z neplatné smlouvy
považovat jen tehdy, došlo-li již na základě smlouvy ke vzájemnému plnění
smluvních stran. Jestliže z neplatné smlouvy plnila jen jedna smluvní strana
(tak jako v tomto případě), může se domáhat vrácení plnění bez toho, aniž by
konstruovala podmíněnost svého nároku neexistujícím nárokem druhé strany.
Rozsah a obsah restituční povinnosti je upraven v § 458 obč. zák. Povinnost
vydat bezdůvodné obohacení je založena na principu naturální restituce, tj. na
principu navrácení v předešlý stav; tím je určen především rozsah
restituovaného plnění. Obsah restituční povinnosti je pak vymezen tak, že musí
být zásadně vráceno to, co bylo na základě neplatné smlouvy přijato. Pouze
tehdy, není-li to dobře možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada jako
ekonomická protihodnota toho, co nemůže být vydáno. Protože peněžitou náhradou
musí být dosaženo stavu, jaký zde byl v okamžiku, kdy bylo bezdůvodné obohacení
získáno, tj. v okamžiku poskytnutí plnění z neplatné smlouvy, je nerozhodné, že
v mezidobí došlo ke snížení hodnoty získaného obohacení nebo jeho spotřebování.
Irelevantní je i okolnost, že obohacený v době, kdy byl nárok na vydání
bezdůvodného obohacení uplatněn, již předmět obohacení nedrží (např. jej
převedl na jiného). Z hlediska výše peněžité náhrady je tedy rozhodující to, oč
se povinný k vydání bezdůvodného obohacení obohatil v době jeho vzniku. Je tomu
tak proto, že ve smyslu § 457 obč. zák. vzniká povinnost vrátit plnění (a tedy
i právo na jeho vrácení) již v okamžiku přijetí takového plnění (srovnej zprávu
NS SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, uveřejněnou ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1979, a zprávu NS SSR ze dne 22. 11. 1985, sp.
zn. Pls 2/85, uveřejněnou tamtéž pod R 25/1986).
V posuzovaném případě se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které
žalovaný získal přijetím plnění z neplatné kupní smlouvy. Protože předmět
bezdůvodného obohacení (automobil) již žalovaný nedržel a jeho vydání nebylo
možné, požadoval žalobce peněžitou náhradu, kterou vyjádřil částkou 140.000,-
Kč. Odvolací soud se sice ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že
kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, avšak nárok žalobce po
právní stránce neposoudil správně, neboť si chybně vyložil § 457 obč. zák. ve
spojení s § 458 odst. 1 obč. zák. Se závěrem, že žalobce plnil žalovanému na
základě absolutně neplatné kupní smlouvy, nespojil nutné důsledky takto
vzniklého bezdůvodného obohacení upravené v uvedených ustanoveních. V rozporu s
ustálenou soudní praxí považoval totiž za významnou okolnost, že žalovaný
automobil vydal věřiteli k částečné úhradě společného dluhu účastníků řízení.
Tato okolnost je ovšem (jak bylo výše vysvětleno) z hlediska oprávněnosti
nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovaným přijetím
plnění z neplatné kupní smlouvy irelevantní, neboť jej stíhá povinnost vydat
žalobci peněžitou náhradu odpovídající hodnotě toho, oč se v době přijetí
plnění obohatil. Předmětem tohoto řízení je závazkový vztah účastníků řízení
vzniklý z bezdůvodného obohacení. Závazek účastníků řízení splnit společně dluh
věřiteli je vztahem odlišným a předmětem tohoto sporu není.
Lze tak uzavřít, že žalobce uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř. opodstatněně, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Dovolací soud jej proto v napadeném rozsahu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3
věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu