33 Odo 1031/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně S. a.s., proti žalovanému Ing. O. M.,o zaplacení částky 27.462,38 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C
234/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
26. dubna 2005, č. j. 21 Co 121/2005-92, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2005, č. j. 21 Co
121/2005-92, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. prosince 2004, č.
j. 15 C 234/2003-74, v části výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení
částky 27.462,38 Kč s 3 % úrokem z prodlení za dobu od 21. 10. 2003 do
zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 120.068,60 Kč s
příslušenstvím představující smluvní pokutu za opožděné zaplacení části ceny
díla.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3.
prosince 2004, č. j. 15 C 234/2003-74, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni
52.976,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 21. 10. 2003 do zaplacení (výrok I.), v
rozsahu částky 67.092,60 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 21. 10. 2003 do
zaplacení, jakož i v požadavku na zaplacení 1 % úroku z prodlení z částky
52.976,- Kč od 21. 10. 2002 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o
nákladech řízení (výrok III.). Dovodil, že účastníci uzavřeli dne 11. 5. 1998
smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení stavby rodinného domu.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 1. 2002, č. j. 18 C 396/99-33,
bylo mezi týmiž účastníky, ve stejném procesním postavení, rozhodnuto o
povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 238.429,- Kč (180.362,- Kč a
58.067,- Kč) s příslušenstvím, představující dosud neuhrazenou cenu díla. Toto
rozhodnutí nabylo právní moci a v důsledku nařízené exekuce žalovaný cenu díla
zaplatil včetně příslušenství a nákladů řízení. Protože ale žalovaný nezaplatil
uvedenou částku včas, uplatnila žalobkyně nárok na zaplacení sjednané smluvní
pokuty ve výši 0,05 % z dlužné částky denně. Vzhledem k pozdní úhradě faktury
č. 1118067 znějící na částku 180.362,- Kč, shledal soud prvního stupně
opodstatněný požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 52.976,-
Kč za dobu od 30. 5. 2000 do 31. 12. 2002. V případě úhrady faktury č. 1119023
znějící na částku 58.067,- Kč dospěl k závěru, že i když tato částka byla
pravomocně přiznána soudem, podařilo se žalovanému prokázat, že s fakturovanou
částkou nesouhlasil, a proto ji vrátil žalobkyni, tedy nezavinil její pozdní
úhradu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
26. dubna 2005, č. j. 21 Co 121/2005-92, rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku ohledně částky 27.462,38 Kč s příslušenstvím a ve výroku o
nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Konstatoval, že soud prvního stupně správně dovodil, že žalovaný nezavinil
porušení smluvní povinnosti, a proto jej nelze sankcionovat smluvní pokutou.
Faktura, za jejíž pozdní úhradu se žalobkyně domáhá zaplacení smluvní pokuty,
neodpovídala smluvnímu ujednání a žalobkyni nemohl vzniknout nárok na její
zaplacení. Stejně jako soud prvního stupně považoval za irelevantní námitku
žalobkyně, že o věci již bylo pravomocně rozhodnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“)
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
je v něm řešena právně významná otázka v rozporu s hmotným právem.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
odvolacímu soudu především vytýká, že si nesprávně vyložil její námitky
vztahující se k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 1. 2002, č. j.
18 C 396/99-33, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni doplatek ceny
díla. Nepoukazovala totiž na překážku věci pravomocně rozsouzené, nýbrž na to,
že citovaným rozhodnutím byla závazným způsobem pravomocně vyřešena otázka
existence smluvního vztahu mezi účastníky, porušení povinnosti zaplatit cenu
díla včas a prodlení žalovaného, jím zaviněné. Pokud v napadeném rozsudku
odvolací soud dospívá k závěru, že povinnost k zaplacení smluvní pokuty z
částky 58.067,- Kč žalovaný nemá, neboť prodlení nezavinil, potom nepřípustně
reviduje závěr, na kterém je založen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze
dne 7. 1. 2002, č. j. 18 C 396/99-33. V dovolání obsáhle polemizuje se
skutkovými závěry, na nichž založil odvolací soud právní posouzení věci. Z
těchto důvodů navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v rozsahu podaného
dovolání spolu s částí rozsudku soudu prvního stupně, kterou byla zamítnuta
žaloba o zaplacení částky 27.462,38 Kč s příslušenstvím, zrušen a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných
před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o
dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako
soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto
ustanovení nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož
napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního
stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle
kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu shledává dovolatel zásadně významným pro
řešení právní otázky vázanosti soudu soudním rozhodnutím o nároku ze stejného
právního vztahu mezi týmiž účastníky, byla-li v něm řešena otázka významná i
pro rozhodnutí o jiném nároku z téhož právního vztahu. Odvolací soud - shodně
se soudem prvního stupně - své rozhodnutí založil na závěru, podle kterého bez
ohledu na výsledek řízení ve věci 18 C 396/99 a v něm přijaté závěry o porušení
povinnosti žalovaného zaplatit včas doplatek ceny díla, je oprávněn otázku
porušení smluvní povinnosti zaplatit řádně a včas zkoumat v nově probíhajícím
řízení znovu.
Vzhledem k tomu, že posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí věci významné
(určující) a odvolací soud ji posoudil (jak bude dále uvedeno) v rozporu s
ustálenou judikaturou, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu
rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání je
proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Protože žalobkyně nenamítá, že by
řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i
kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového neplyne ani z obsahu spisu,
zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej
žalobkyně vymezila. Dovolání je opodstatněné.
Podle § 135 odst. 2 o. s. ř. otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu,
může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem
rozhodnutí, soud z něho vychází.
Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného
rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného
rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též
pro všechny orgány.
Ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je potřeba vykládat v úzké souvislosti s §
159a odst. 1 o. s. ř. a § 159a odst. 4 o. s. ř. Z nich vyplývá, že pro soudy a
jiné orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech
závazný potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní
vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Předběžnou
(prejudiciální) otázkou je přitom taková právní skutečnost (právo nebo právní
poměr), jejíž existence nebo neexistence by měla vliv na rozhodnutí ve věci
soudem projednávané a která sama může být předmětem řízení téhož nebo jiného
soudu nebo jiného řízení; jde tedy o otázku, která se sice netýká předmětu
řízení, avšak jejíž vyřešení za řízení je nezbytné pro rozhodnutí o předmětu
řízení (o věci samé). Její řešení má ovšem platnost jen pro řízení, v níž ji
bylo nutno k rozhodnutí věci řešit (k tomu srovnej např. rozhodnutí uveřejněné
pod R 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším
soudem). Na těchto závěrech je ostatně založeno i rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 48/2001, podle kterého ten, kdo byl účastníkem
řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí ukládající mu platební
povinnost, je tímto výrokem vázán (§ 159 odst. 2 o. s. ř.) a nemůže proto v
jiném řízení úspěšně uplatňovat nárok na vrácení částky zaplacené podle tohoto
rozhodnutí s tvrzením, že ve skutečnosti žádnou platební povinnost neměl. Ani
soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi
týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže
sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Jestliže
pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 18 C 396/99-33, jímž
bylo ve sporu mezi žalobkyní a žalovaným rozhodnuto, že na základě smluvního
vztahu založeného smlouvou o dílo ze dne 11. 5. 1998 byl žalovaný zavázán
zaplatit mimo jiné i částku 58.067,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 19. 5. 1998
do zaplacení se závěrem, že ji nezaplatil řádně a včas (tj. dne 18. 5. 1999),
jde o otázku předběžnou pro rozhodnutí ve věci, v níž se žalobkyně proti témuž
žalovanému domáhá zaplacení smluvní pokuty za pozdní úhradu částky
58.067,- Kč; závazným způsobem v něm byla vyřešena otázka splatnosti a
prodlení. Rozsudek ve věci 18 C 396/99 je závazný pro obě procesní strany a
povinností soudu bylo z něj vycházet (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). I v řízení
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 396/99 se soud zabýval
tím, zda žalovaný splnil závazek doplatit úplnou cenu díla (ve výši 238.429,-
Kč) řádně a včas, tj. v termínu splatnosti 18. 5. 1999. Dovodil přitom, že se
tak nestalo a od 19. 5. 1999 je žalovaný v prodlení se zaplacením částky
58.067,- Kč.
Protože odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně pominul, že
uvedené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 1. 2002 je pro něj
závazné podle § 159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. a že z něj měl podle § 135
odst. 2 o. s. ř. vycházet, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl proto
žalobkyní uplatněn opodstatněně. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než napadený
rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Jelikož
důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud
i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude soud prvního stupně (případně i soud odvolací)
vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta
prvá ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu