33 Odo 1032/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České
republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze
10, proti žalovaným: 1) M. K., a 2) J. K., o zaplacení částky 142.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C
230/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 13. dubna 2005, č. j. 5 Co 482/2005-35, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. dubna 2005, č. j. 5
Co 482/2005-35, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. prosince
2004, č. j. 7 C 230/2004-21, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve
Strakonicích k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
15. prosince 2004, č. j. 7 C 230/2004-21, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhala, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně částku
142.000,- Kč s 10% úroky z prodlení ročně od 16. 6. 2000 do zaplacení, a
rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 13. dubna 2005, č. j. 5 Co 482/2005-35, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil, v nákladových výrocích jej změnil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že na základě smlouvy o poskytnutí
státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, kterou uzavřeli s bývalým
ONV ve S. (dále jen „národní výbor“) dne 15. května 1990, obdrželi žalovaní
příspěvek na stavbu řadového rodinného domku na parcele č. 434 v kat. úz. P. P.
ve výši 142.000,- Kč. Ve smlouvě se mimo jiné zavázali použít tuto částku
pouze na stavbu domku a tuto stavbu provést tak, aby byla dokončena a
kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření
smlouvy. Nedodržení některé z těchto podmínek se žalovaní zavázali ONV ve S.
oznámit a příspěvek do 30 dnů poté vrátit. Pro případ vzniku povinnosti vrátit
příspěvek na sebe žalovaní s odkazem na § 58 a následující občanského zákoníku
v tehdejším znění vzali i s účinky pro dědice povinnost, že rodinný domek na
shora uvedené parcele, zapsané na LV č. 5250 pro obec S., kat. úz. P. P.,
nepřevedou bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud příspěvek nevrátí.
Smlouva byla registrována Státním notářstvím ve S. dne 22. května 1990.
Kolaudační rozhodnutí týkající se shora uvedeného rodinného domku bylo vydáno
dne 10. května 2000 pod č. j. výst. 1257/00/Ze a nabylo právní moci dne 3.
června 2000. Na základě těchto zjištěných skutečností oba soudy dovodily, že
žalovaní nedodrželi sjednané podmínky, neboť deset let, během nichž mělo
kolaudační rozhodnutí nabýt právní moci, uplynulo 15. 5. 2000. Tím jim vznikla
povinnost poskytnutý příspěvek vrátit ve třicetidenní lhůtě, která uplynula 15.
6. 2000. Podle názoru soudů obou stupňů však žalovaní vznesli důvodně námitku
promlčení. V době uzavření smlouvy sice činila promlčecí doba u práv
zajištěných omezením převodu nemovitosti deset let (§ 109 občanského zákoníku
ve znění před 1. 1. 1992), ale novela občanského zákoníku provedená zákonem č.
509/1991 Sb. již tento institut nepřevzala. Proto pokud promlčecí doba začala v
tomto případě běžet až po účinnosti uvedené novely, řídí se její délka a běh
podle přechodného ustanovení § 870 občanského zákoníku ve znění zmíněné novely
(dále jen „ObčZ“) novou právní úpravou a je tudíž podle § 101 ObčZ tříletá. K
poukazu žalobkyně na § 874 ObčZ zaujaly soudy obou stupňů názor, že toto
ustanovení se dotýká pouze práv a povinností z omezení převodu nemovitosti,
tedy obsahu právního vztahu, nikoli promlčecí doby, na niž dopadá § 870
občanského zákoníku. Tříletá promlčecí doba začala běžet 16. 6. 2000, skončila
16. 6. 2003 a jestliže žaloba byla podána až 14. 10. 2004, stalo se tak po
uplynutí promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozovala z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a v němž namítla,
že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyslovila
názor, že právo zajištěné omezením převodu nemovitosti se i po účinnosti novely
občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. promlčuje v desetileté
promlčecí době, což vyplývá z přechodného ustanovení § 874 ObčZ. Toto
ustanovení je ve vztahu k § 870 ObčZ speciálním ustanovením, které upravuje
výhradně práva a povinnosti vyplývající z institutu omezení převodu
nemovitosti, zatímco běh ostatních lhůt a promlčecích dob se řídí obecným
ustanovením § 870 ObčZ. Ustanovení § 874 ObčZ je v zákoně proto, aby chránilo
nabytá práva z omezení převodu nemovitosti, a pokud by měl zákonodárce v úmyslu
změnit speciální desetiletou promlčecí dobu na obecnou tříletou, učinil by tak
výslovně. Proto je i nadále třeba aplikovat § 109 občanského zákoníku ve znění
před 1. 1. 1992. Žalobkyně navrhla, aby byly zrušeny jak napadený rozsudek, tak
rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaný pro případ, že dovolací soud shledá dovolání žalobkyně přípustným,
navrhl jeho zamítnutí, když se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry
soudů obou stupňů. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na to, že napadený rozsudek byl sice vydán po 1.
4. 2005, ale stalo se tak ve smyslu článku II bodu 2. zákona č. 59/2005 Sb. po
řízení provedeném podle dosavadních předpisů, bylo i v řízení o dovolání
postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou
uvedeným zákonem (dále jen „OSŘ“).
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako
soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Otázku, zda po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se
právo zajištěné omezením převodu nemovitosti nadále promlčuje v desetileté
promlčecí době nebo zda je u lhůt, které nezačaly běžet před účinností uvedené
novely, nutno promlčení posuzovat podle § 101 ObčZ, řeší odvolací soudy dosud
rozdílně a v rozhodovací praxi dovolacího soudu se tato otázka zatím vyskytuje
jen ojediněle. Pro řešení této otázky má tudíž napadený rozsudek po právní
stránce zásadní význam, navíc (jak bude uvedeno dále) ji soudy obou stupňů
vyřešily v rozporu s hmotným právem a dovolání žalobkyně je tak přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Nejvyšší soud ČR konstatoval, že dovolání se opírá o způsobilý dovolací důvod,
že obsahuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 1 OSŘ a že jsou splněny i
podmínky uvedené v § 241 odst. 2 písm. b) OSŘ. Proto přezkoumal napadený
rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo
postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v
dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se
dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným posouzením věci z hlediska shora
uvedené otázky zásadního právního významu a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O
mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně
jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní
závěry.
Podle § 58 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992 věřitel může
uspokojení své pohledávky zajistit písemnou smlouvou s dlužníkem, kterou
dlužník bere na sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu
věřitele na jiného, dokud pohledávka nebude uspokojena. Podle odst. 2 téhož
ustanovení je ke smlouvě třeba její registrace státním notářstvím. Omezení
převodu vznikne okamžikem registrace.
Podle § 61 občanského zákoníku v tomtéž znění zánikem pohledávky nebo jejím
promlčením omezení převodu nemovitosti zanikne.
Podle § 109 věty prvé občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992 se právo
zajištěné omezením převodu nemovitosti promlčuje za deset let.
Podle § 870 občanského zákoníku v současném znění (dále opět jen „ObčZ“),
obsahujícího přechodné ustanovení k úpravám občanského zákoníku provedeným s
účinností od 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., se podle dosavadních předpisů
až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet před
účinností tohoto zákona.
Podle § 874 ObčZ (který je rovněž přechodným ustanovením k novele občanského
zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) práva a povinnosti z omezení
převodu nemovitosti, jež vzniklo před účinností tohoto zákona, se řídí
dosavadními právními předpisy.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním názoru, že pod pojem „práva a
povinnosti z omezení převodu nemovitosti“, obsažený v § 874 ObčZ, nelze
podřadit promlčecí dobu, která byla před tím, než byl institut omezení převodu
nemovitosti z občanského zákoníku vypuštěn, podle § 109 občanského zákoníku ve
znění před 1. 1. 1992 desetiletá, a proto pokud u práva zajištěného omezením
převodu nemovitosti začala promlčecí doba běžet až po 1. 1. 1992, je tato doba
(podle § 870 ObčZ a contrario) ve smyslu § 101 ObčZ tříletá a počítá se ode
dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. S tímto názorem se však dovolací soud
neztotožňuje.
Ustanovení § 870 ObčZ představuje obvyklou regulaci vztahu lhůt podle staré a
nové právní úpravy. I novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991
Sb. upravila některé lhůty novým způsobem, avšak v důsledku zmíněného
přechodného ustanovení se tato úprava nedotkla lhůt, které začaly běžet před
její účinností. Smyslem takové právní úpravy je princip ochrany již nabytých
práv. Toto ustanovení však podle přesvědčení dovolacího soudu dopadá pouze na
případy, kdy příslušné lhůty a promlčecí doby jsou i nadále předmětem úpravy
občanského zákoníku. V případě omezení převodu nemovitosti je situace odlišná,
neboť zákonem č. 509/1991 Sb. nedošlo jen ke změně promlčecí doby spojené s
tímto zajišťovacím institutem, nýbrž k vypuštění tohoto institutu z občanského
zákoníku vůbec. Nejde tedy o situaci, kdy se lhůty či promlčecí doby novelou
zákona zkrátily nebo prodloužily, případně kdy byl odlišně upraven jejich běh a
kdy je proto třeba – v zájmu zachování principu ochrany nabytých práv –
regulovat délku a běh těch lhůt a promlčecích dob, které začaly běžet před
účinností nové právní úpravy. Proto podle názoru dovolacího soudu ustanovení §
870 ObčZ nelze na tento případ aplikovat. Pak ovšem jediným ustanovením, podle
kterého je možno postupovat, je § 874 ObčZ.
Omezení převodu nemovitosti bylo institutem zajištění práv a povinností, který
byl upraven v občanském zákoníku až do jeho novely provedené zákonem č.
509/1991 Sb. Smyslem omezení převodu nemovitosti bylo nejen zajistit věřiteli
možnost vést v případě, že jeho pohledávka nebude řádně a včas uspokojena,
výkon rozhodnutí postihující nemovitost vlastnicky náležející dlužníkovi, který
ji nemohl (právě v důsledku omezení převodu) bez souhlasu věřitele zcizit, ale
též – ve spojení s § 109 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992 –
prodloužit dobu, v níž se takto zajištěné právo promlčí, tedy posílit právní
jistotu věřitele pokud jde o včasnost vymáhání pohledávky. Jestliže s účinností
od 1. 1. 1992 přestalo být omezení převodu nemovitosti občanským zákoníkem
upraveno, je třeba na oprávnění věřitele uplatnit u soudu pohledávku zajištěnou
omezením převodu nemovitosti v delší než obecné, t. j. desetileté, promlčecí
době nahlížet jako na součást práv, která z tohoto vztahu pro věřitele
vyplývala. Jen tak je totiž možno respektovat shora zmíněnou zásadu ochrany již
nabytých práv, kterou musí být vedena každá novelizace právního řádu. Je-li
podle § 61 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č.
509/1991 Sb. neodvratným důsledkem promlčení pohledávky zajištěné omezením
převodu nemovitosti zánik omezení převodu, je zřejmé, že tehdejší speciální
zákonná úprava promlčecí doby u takto zajištěných práv je neoddělitelně spjata
s právy a povinnostmi vyplývajícími z tohoto institutu. Uzavřením smlouvy o
omezení převodu nemovitosti vyjádřily smluvní strany svoji vůli podřídit se
režimu § 61 občanského zákoníku v citovaném znění a tedy i srozumění s tím, že
zajištění závazku, který trvá, zanikne až marným uplynutím desetileté promlčecí
doby. Výklad přechodných ustanovení zákona č. 509/1991 Sb., který v této věci
přijaly soudy obou stupňů, by vedl k závěrům, které by byly z hlediska ochrany
práv věřitele nepřijatelné, t. j. že by k (očekávanému a předpokládanému)
zániku omezení převodu nemovitosti, tedy k zániku práv a povinností z něj
vyplývajících, došlo – v rozporu s dříve projevenou vůlí smluvních stran – v
době podstatně kratší. Na podporu názoru, že i po vypuštění institutu omezení
převodu nemovitosti z občanského zákoníku se právo jím zajištěné promlčuje v
desetileté promlčecí době, lze pak připomenout i názor zastávaný za účinnosti
občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992, podle kterého dojde-li k zániku
omezení převodu nemovitosti za trvání zajištěné pohledávky (např. dohodou
dlužníka a věřitele), nemá tato skutečnost vliv na běh a délku promlčecí doby u
neuhrazené části pohledávky (srov. Občanský zákoník, Komentář, Panorama 1997,
str. 223).
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že pokud odvolací soud otázku promlčení
uplatněného práva žalobkyně posuzoval podle § 870 ObčZ, nikoli podle § 874
ObčZ, použil jiný právní předpis než jaký měl použít a jeho rozhodnutí tak
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím je naplněn dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Nejvyššímu soudu ČR proto nezbylo, než
podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem OSŘ napadený rozsudek zrušit.
Jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i
tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá OSŘ).
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl
vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1
OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto
v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2005
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu