33 Odo 1038/2003

33 Odo 1038/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci

žalobkyně Č. p. a. s., proti žalovanému P. H., zastoupenému, advokátem, o

zaplacení 24.149,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích

pod sp. zn. 7 C 227/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 31. března

2003, č. j. 23 Co 128/2003-55, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze

dne 31. března 2003, č. j. 23 Co 128/2003-55, a rozsudek Okresního

soudu v Pardubicích ze dne 19. března 2002, č. j. 7 C 227/2001-39, se zrušují a

věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.

Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 24.194,- Kč s příslušenstvím

z titulu dlužného pojistného. Uváděla, že účastníci uzavřeli dne 21. 4. 1999

pojistnou smlouvu o pojištění motorového vozidla na dobu od dubna 1999 do dubna

2000 s jednorázovým pojistným ve výši 24.149,- Kč. Žalovaný jako pojistník toto

pojistné žalobkyni jako pojistiteli nezaplatil, pojistná smlouva proto v

souladu s ustanovením § 801 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“), dne 21. 10. 1999 zanikla a

žalobkyni náleží podle ustanovení § 803 odst. 3 ObčZ sjednané jednorázové

pojistné.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 19. 3. 2002, č. j. 7 C

227/2001-39, uložil žalovanému povinnost ve lhůtě patnácti dnů od právní moci

rozsudku zaplatit žalobkyni částku 24.149,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 22.

4. 1999 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že

mezi žalobkyní (jako pojistitelem) a žalovaným (jako pojistníkem) byla dne 21.

4. 1999 uzavřena pojistná smlouva na pojištění motorového vozidla s ročním

pojistným ve výši 24.149,- Kč splatným dne 21. 4. 1999. Podle Všeobecných

pojistných podmínek, jimiž se podle pojistné smlouvy sjednané pojištění řídí a

s nimiž byl pojištěný seznámen (byly mu v písemné formě předány), je sjednané

pojistné pojistným jednorázovým. Žalovaný sjednané pojistné žalobkyni

nezaplatil. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně

uzavřel, že pojištění v důsledku nezaplacení pojistného ve lhůtě tří měsíců od

jeho splatnosti s koncem této lhůty (tedy dne 21. 7. 1999) v souladu s

ustanovením § 801 ObčZ zaniklo. Protože podle ustanovení § 796 odst. 1 ObčZ

vzniká pojistníkovi závazek zaplatit jednorázové pojistné společně s uzavřením

pojistné smlouvy, tzn. v posuzovaném případě dne 21. 4. 1999, vznikl k tomuto

dni žalobkyni současně nárok na zaplacení jednorázového pojistného v plné výši,

přičemž z hlediska vzniku popsaného nároku je nepodstatné, že pojištění zaniklo

před uplynutím doby, na kterou bylo sjednáno. Tento závěr dovodil soud prvního

stupně výkladem ustanovení § 803 odst. 3 ObčZ, z něhož se podává, že

jednorázové pojistné náleží pojistiteli vždy celé, tedy nejen v případech v něm

předvídaných. Odkázal přitom na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11.

1996, sp. zn. 9 Cmo 261/96, kde bylo ustanovení § 803 odst. 3 ObčZ

interpretováno obdobně. Úrok z prodlení byl žalobkyni přiznán od 22. 4. 1999,

kdy se žalovaný ocitl s placením žalované částky v prodlení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích

rozsudkem ze dne 31. 3. 2003, č. j. 23 Co 128/2003-55, rozsudek soudu prvního

stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po skutkové i právní

stránce se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Ani on neshledal

důvodnou námitku žalovaného, že pojistná smlouva je neplatná proto, že nebyl

žalobkyní seznámen se Všeobecnými pojistnými podmínkami. V řízení bylo totiž

prokázáno, že s těmito podmínkami byl žalovaný před uzavřením pojistné smlouvy

seznámen. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitkám žalovaného, že žalobkyni –

pro případ platného uzavření pojistné smlouvy – svědčí podle § 803 odst. 1 ObčZ

právo na jednorázové pojistné nejvýše za dobu do zániku pojištění a že soudem

prvního stupně aplikované ustanovení § 803 odst. 3 ObčZ na posuzovaný případ

nedopadá. S odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 1996, sp.

zn. 9 Cmo 261/96, a dále na komentář k občanskému zákoníku (Jehlička, O.,

Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha:

C. H. Beck 2002, 1028) zaujal stanovisko, že byť je právo na pojistné v případě

zániku pojištění zásadně přiznáváno pojistiteli jen za dobu trvání pojištění,

pro případ zániku pojištění před uplynutím sjednané doby pojištění tíží

pojistitele povinnost vrátit zbývající část uhrazeného (nespotřebovaného)

pojistného jen v případě běžného pojistného, nikoliv pojistného jednorázového,

které bylo sjednáno mezi účastníky v daném případě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost

dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je přesvědčen, že

napadené rozhodnut má po právní stránce zásadní význam, neboť jsou v něm - v

rozporu s hmotným právem - řešeny právní otázky dovolacím soudem dosud

neřešené. Je sice srozuměn se závěrem, že v důsledku nezaplacení jednorázového

pojištění mu zaniklo pojištění dnem 21. 7. 1999, odmítá však akceptovat závěr,

že žalobkyni svědčí právo na úhradu jednorázového pojistného v plné výši. Pro

soudy obou stupňů byl v tomto směru rozhodující okamžik vzniku povinnosti

pojistníka zaplatit jednorázové pojistné. Ten však nemá podle názoru dovolatele

žádný vliv na posouzení, zda v případě, že pojištění zanikne před uplynutím

doby, na kterou bylo sjednáno, náleží pojistiteli jednorázové pojistné v plné

výši. Ustanovení § 796 ObčZ totiž ve svém prvém odstavci neupravuje nic jiného,

než možnost smluvních stran dohodnout se, že pojistné bude zaplaceno za celou

dobu pojištění najednou, ve druhém odstavci pojednává o splatnosti takového

pojistného. Dovozovat z něho, že pojistitel má právo na celé jednorázové

pojistné v případě, že pojištění zaniklo před uplynutím doby, na kterou bylo

sjednáno, však nelze. O právu pojistitele na pojistné pojednává ustanovení §

803 ObčZ, které bylo soudy obou stupňů nesprávně vyloženo. Třetí odstavec § 803

ObčZ, jímž soudy obou stupňů odůvodnily oprávněnost nároku žalobkyně, na daný

případ podle názoru dovolatele nedopadá, neboť jeho aplikace předpokládá vznik

pojistné události; ta v posuzované věci nenastala. Protože občanský zákoník

speciálně neřeší právní režim jednorázového pojistného pro případ, že pojištění

předčasně zanikne, aniž dojde k pojistné události, je třeba obecnou úpravu

obsaženou v ustanovení § 803 odst. 2 ObčZ analogicky aplikovat i na pojistné

jednorázové. V posuzovaném případě by žalobkyni mohlo svědčit právo na pojistné

nejvýše za dobu do zániku pojištění ve smyslu ustanovení § 803 odst. 1 ObčZ.

Opačný závěr by vedl k bezdůvodnému obohacení žalobkyně na úkor žalobce, neboť

by byl nucen plnit i za období po zániku pojištění, ve kterém již však

žalobkyně tomu odpovídající povinnost k plnění pro případ pojistné události

neměla. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterého se dovolaly soudy obou

stupňů, nepovažuje dovolatel za správné a připomíná, že jím nejsou soudy v této

věci vázány. Z odkazem na uvedené důvody navrhl, aby rozsudky soudů obou

stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.) po

zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1

o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem

(§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda

je dovolání v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Směřuje-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí

první rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzované věci),

připouští zákon dovolání pouze v případě, dospěje-li dovolací soud k závěru, že

napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237

odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo

dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s

hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata

se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že

dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc

takových, které se vyznačují zásadním významem. Pro úsudek dovolacího soudu,

zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,

jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá,

které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl

V rámci způsobilého dovolacího důvodu (tím je výlučně důvod podle § 241a odst.

2 písm. b/ o. s. ř., jímž je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu

spočívá na nesprávném právním posouzení věci) žalovaný otevřel dovolacímu

přezkumu kontrolu správnosti právního závěru odvolacího soudu, že žalovaný je

povinen žalobkyni zaplatit jednorázové pojistné v plné výši bez ohledu na

skutečnost, že pojištění předčasně zaniklo. Dovolací soud nemá poznatky o tom,

že by tato právní otázka, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil a jejíž

řešení žalovaný v dovolání zpochybnil, byla dovolacím soudem již v minulosti

vyřešena, a proto shledal dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

přípustným.

Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu

příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech

účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti

omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu

nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze

skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle ustanovení § 796 odst. 1 a 2 ObčZ ten, kdo s pojistitelem uzavřel

pojistnou smlouvu, je povinen platit pojistné, a to za dohodnutá pojistná

období (běžné pojistné); lze též dohodnout, že pojistné bude zaplaceno najednou

za celou dobu, na kterou bylo pojištění sjednáno (jednorázové pojistné).

Nebylo-li dohodnuto jinak, je běžné pojistné splatné prvního dne pojistného

období a jednorázové pojistné dnem počátku pojištění.

Placení pojistného, tj. plnění základního závazku účastníka, který uzavřel

pojistnou smlouvu, má vliv nejen z hlediska prodlení a jeho důsledků, nýbrž

především pro existenci tohoto závazkového vztahu vůbec. Pojištění tak může

zaniknout nejen výpovědí (§ 800 ObčZ) či odstoupením od pojistné smlouvy (§ 802

ObčZ), ale rovněž i v důsledku nezaplacení pojistného, které je vlastně

konkludentním projevem vůle účastníka v pojištění nepokračovat. Posledně

zmiňovaný způsob zániku pojištění je upraven v ustanovení § 801 ObčZ, podle

něhož pojištění zanikne rovněž tím, že pojistné za první pojistné období nebo

jednorázové pojistné nebylo zaplaceno do tří měsíců anebo pojistné za další

pojistné období nebylo zaplaceno do šesti měsíců od jeho splatnosti; tyto lhůty

lze dohodou prodloužit. Pojištění zanikne uplynutím příslušné lhůty. Totéž

platí, byla-li zaplacena jen část pojistného.

Vycházeje ze zjištění, že mezi účastníky bylo sjednáno jednorázové pojistné,

odvolací soud - shodně jako před ním již soud prvního stupně - v posuzované

věci správně dovodil, že ve smyslu ustanovení § 796 odst. 2 ObčZ bylo

jednorázové pojistné, k jehož zaplacení žalobkyni se žalovaný v pojistné

smlouvě zavázal, splatné dnem počátku pojištění, tzn. dne 21. 4. 1999. Tímto

dnem vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni jednorázové pojistné v

dohodnuté výši. Vzhledem k tomu, že v zákonné lhůtě vyplývající z

ustanovení § 801 ObčZ sjednané jednorázové pojistné žalovaným zaplaceno

nebylo, je správný rovněž závěr odvolacího soudu, že pojištění ke dni 21. 7.

1999 zaniklo.

Problematiku práva pojistitele na pojistné pro případ zániku pojištění upravuje

ustanovení § 803 ObčZ. V jeho prvním odstavci se obecně stanoví, že pojistitel

má právo na pojistné za dobu do zániku pojištění. Druhý odstavec citovaného

ustanovení upravuje vztahy mezi pojistitelem a pojistníkem v případě zániku

pojištění před uplynutím doby, za kterou bylo zaplaceno běžné pojistné (stanoví

pojistiteli povinnost vrátit pojistiteli tzv. nekonzumované běžné pojistné).

Třetí odstavec ustanovení § 803 ObčZ dopadá na situace, kdy nastala pojistná

událost a důvod dalšího pojištění tím odpadl.

Protože v dané věci nejde ani o případ, kdy mezi účastníky pojistné smlouvy

bylo sjednáno běžné pojistné, ani o případ, kdy by nastala v době trvání

pojištění pojistná událost a důvod dalšího pojištění tím odpadl, nelze na něj

ustanovení § 803 odst. 2 a 3 ObčZ aplikovat a vztah účastníků je nutné posoudit

výlučně podle ustanovení § 803 odst. 1 ObčZ. Lze proto přisvědčit dovolateli,

že odvolací soud pochybil, přiznal-li žalobkyni právo na jednorázové pojistné v

plné výši právě s odkazem na ustanovení § 803 odst. 3 ObčZ.

Zatímco § 795 ObčZ upravuje počátek doby, za kterou je pojistník povinen platit

pojistné, určuje § 803 odst. 1 ObčZ konec této doby; je jím zánik pojištění

podle § 801 ObčZ. Z této úpravy vyplývá nutnost stanovení důsledků zániku

pojištění před koncem doby, za niž bylo zaplaceno pojistné, současně však i

nároky pojistitele na doplacení dlužné částky pojistného za dobu do zániku

pojištění pro neplacení pojistného. Vzhledem k tomu, že po dobu tří měsíců od

splatnosti jednorázového pojistného až do zániku pojištění zákon pojištěnému

zachovává právo na plnění ze strany pojistitele, jeví se logickým, že trvá i

právo pojistitele na pojistné až do dne zániku pojištění. Toto pojistné je pak

ekvivalentem práva na plnění pojistitele v době do skončení pojištění. Z

ustanovení § 803 odst. 1 ObčZ nelze dovodit jiný závěr, než že pojistiteli

náleží pojistné (bez rozlišení zda běžné či jednorázové) jen za dobu do zániku

pojištění, neboli po zániku pojištění mu pojistné již nenáleží. Na tomto závěru

nemůže nic změnit ani skutečnost, že jednorázové pojistné je – nebylo-li

dohodnuto jinak - splatné již dnem počátku pojištění (tj. v okamžiku uzavření

pojistné smlouvy). Splatnost pojistného má vliv pouze na posouzení okamžiku

zániku pojištění pro neplacení pojistného, není však významná z hlediska úvahy,

zda pojistitel má v případě zániku pojištění nárok na jednorázové pojistné v

plné výši. Domoci se splatného jednorázového pojistného v plné výši by totiž

mohl pojistitel pouze v době trvání pojištění, zánik pojištění je právě

důsledkem toho, že jednorázové pojistné nebylo (v době uvedené v § 801 ObčZ)

zaplaceno. Jinak řečeno vymohl-li by pojistitel na pojistníkovi jednorázové

pojistné v době od jeho splatnosti do uplynutí 3 měsíců od této splatnosti,

pojištění by vůbec nezaniklo.

Lze uzavřít, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalovaný je povinen

zaplatit žalobkyni dlužné jednorázové pojistné v plné výši přesto, že pojištění

zaniklo podle § 801 ObčZ, je jeho právní posouzení věci nesprávné a dovolací

důvod vycházející z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu

ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tudíž dovolatelem uplatněn

důvodně. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu podle

ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody,

pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu

prvního stupně, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto

soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první

za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě

nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního

řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 19. dubna 2005

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu