NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 1038/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. Ch.,
proti žalovanému K. Ch., o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky
532.500,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 187/2001, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7.
listopadu 2003, č. j. 15 C 187/2001-187, a proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 30. dubna 2004, č. j. 18 Co 88/2004-206, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 7. listopadu 2003, č. j. 15 C 187/2001-187, se zastavuje.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. dubna 2004, č. j. 18 Co 88/2004-206, se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7.
listopadu 2003, č. j. 15 C 187/2001-187, uložil žalovanému, aby zaplatil
žalobkyni částku 23.472,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.),
zamítl žalobu na zaplacení dalších 1.143,60 Kč (výrok II.) i vzájemný návrh
žalovaného, jímž se proti žalobkyni domáhal zaplacení částky 532.500,- Kč
(výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
30. dubna 2004, č. j. 18 Co 88/2004-206, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného a ve výroku o nákladech
řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalovaný uplatnil vůči žalobkyni nárok na zaplacení shora uvedené částky z
titulu investic, které ze svých prostředků vložil do domu v jejím výlučném
vlastnictví. Soud prvního stupně se zabýval pouze žalobkyní vznesenou námitkou
promlčení nároku žalovaného a dospěl k závěru, že je důvodná. Nárok žalobce
posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení a konstatoval, že žalovaný
se dozvěděl o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor
obohatil, nejpozději z obsahu žaloby na vyklizení domu, kterou obdržel 10. 7.
1998. Od tohoto dne počala běžet dvouletá promlčecí doba podle § 107 odst. 1
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a jelikož vzájemný návrh podal žalovaný
až 17. 4. 2002, je uplatněný nárok v každém případě promlčen. Odvolací soud se
ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s výjimkou závěru o počátku běhu
promlčecí doby. Vyslovil názor, že i když obecně platí, že bezdůvodné obohacení
vzniká už přijetím plnění bez právního důvodu, v daném případě se žalobkyně na
úkor žalovaného obohatila až dnem následujícím po právní moci rozvodu
manželství účastníků, neboť až tehdy ji žalovaný mohl poprvé vyzvat k vydání
bezdůvodného obohacení. Manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno 28. 4.
1998, a tak vzájemný návrh byl podán až po uplynutí lhůt uvedených v § 107
odst. 1 a 2 ObčZ. Proto je závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku
žalovaného správný.
Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu a proti rozsudku soudu prvního
stupně „v rozsahu jeho výroku III.“ podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozoval ze zásadního právního významu těchto rozhodnutí [§ 237 odst. 1 písm.
c) občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“] a v němž namítl, že obě
rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Vytkl soudům obou
stupňů, že nepovažovaly za právní důvod, na jehož základě poskytl své
prostředky žalobkyni, dohodu mezi účastníky, kterou je třeba analogicky
posuzovat podle ustanovení o smlouvě o půjčce a z níž lze dovodit, že splatnost
jím poskytnutých částek nastala prvního dne poté, co žalobkyni o jejich vrácení
požádal, t. j. dnem následujícím po podání vzájemného návrhu. Proto nemůže být
jeho nárok promlčen. Právní posouzení věci by pak bylo nesprávné i v případě,
že by se jednalo o nárok z bezdůvodného obohacení, neboť právním důvodem
poskytnutí prostředků byla shora uvedená dohoda účastníků a tento právní důvod
odpadl až poté, co žalovaný na základě soudního rozhodnutí nemovitosti
vyklidil. Žalovaný zpochybnil též správnost právního názoru odvolacího soudu o
vzniku bezdůvodného obohacení až v okamžiku právní moci rozsudku o rozvodu
manželství účastníků s poukazem na to, že speciální úprava majetkových vztahů
mezi manžely na daný případ nedopadá, a navrhl, aby obě napadená rozhodnutí
byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z tohoto ustanovení vyplývá, že
dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu a
že rozhodnutí soudu prvního stupně jím úspěšně napadnout nelze. Občanský soudní
řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání
proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, v jehož důsledku musí být
dovolací řízení podle § 104 odst. 1 OSŘ zastaveno (srovnej blíže usnesení ze
dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1072/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 5, pod č. C
477). Jestliže v dané věci směřuje dovolání žalovaného kromě rozsudku
odvolacího soudu výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně, nezbylo
dovolacímu soudu, než řízení o tomto dovolání ze shora uvedených důvodů
zastavit.
Dovolacímu přezkumu by tedy na základě přípustného dovolání mohl podléhat pouze
rozsudek odvolacího soudu. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a
OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou,
zabýval nejprve tím, zda je dovolání proti tomuto rozhodnutí přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalovaného založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze
samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno
uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud
při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění § 241a odst. 3 OSŘ,
omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1
písm. a) a b) OSŘ]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze
skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Žalovaný sice označuje uplatněný dovolací důvod jako výhrady proti právnímu
posouzení věci odvolacím soudem, ale podstatou většiny jeho námitek je
nesouhlas s tím, že odvolací soud nevycházel z dohody, na jejímž základě měl
vložit investice do domu žalobkyně. Právě s odkazem na tuto dohodu totiž
namítá, že jeho nárok neměl být posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu, nýbrž jako nárok na plnění ze
smlouvy, případně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež žalobkyně
získala plněním z právního důvodu, který odpadl. Žalovaný tedy zpochybňuje
pouze skutkový závěr, na němž odvolací soud postavil své právní posouzení věci,
t. j. závěr, že pro plnění žalovaného neexistoval žádný právní důvod, tedy ani
dohoda účastníků. Proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní
předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis
vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu, ve
skutečnosti výhrady nevznáší. Pokud žalovaný argumentuje nesprávným právním
posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného
(podle něho správného) skutkového závěru o existenci dohody účastníků, musel by
návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci. Tyto
námitky žalovaného jsou tedy podle jejich obsahu uplatněním dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 3 OSŘ a ten, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže.
Jedinou výhradou, která směřuje skutečně proti právnímu posouzení věci, je
nesouhlas žalovaného se závěrem, že žalovaná se na jeho úkor bezdůvodně
obohatila až okamžikem, kdy bylo jejich manželství pravomocně rozvedeno. Ani
řešení této právní otázky však nemůže přípustnost dovolání žalovaného založit.
Předpokladem přípustnosti totiž je, že právní otázka, od jejíhož řešení
dovolatel odvíjí přesvědčení o přípustnosti dovolání, měla pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. V
této věci je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na závěru (který, jak bylo
výše vyloženo, nemůže být předmětem přezkumu dovolacího soudu), že žalovaný
plnil žalobkyni bez právního důvodu a že tedy k bezdůvodnému obohacení na její
straně došlo okamžikem tohoto plnění. S ohledem na tříletou objektivní
promlčecí dobu podle § 107 odst. 2 ObčZ, jejíž běh počíná právě okamžikem
vzniku bezdůvodného obohacení, a na den, kdy žalovaný svůj nárok uplatnil u
soudu vzájemným návrhem, je zcela zřejmé, že by došlo k marnému uplynutí této
promlčecí doby i v případě, že by řešení otázky počátku běhu promlčecí doby,
jak je přijal odvolací soud, nebylo správné a že by bylo možno námitce
žalovaného přisvědčit. Přípustnost dovolání proti meritornímu výroku rozsudku
odvolacího soudu tedy není dána ani podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Jelikož pak dovolání není přípustné ani proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o
nákladech řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002,
sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. R 4/2003), lze uzavřít, že dovolání, jímž žalovaný napadl rozsudek
odvolacího soudu, směřuje proti rozhodnutí, proti kterému občanský soudní řád
tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace dovolacímu
soudu nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ
odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která
by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2
věty prvé, resp. odst. 3 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2006
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu