33 Odo 1042/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně P.P., s. r. o., zastoupené Mgr. I. C., advokátem, proti žalovanému Z.
Š., , o zaplacení částky 212.520,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. prosince 2005, č. j.
11 Co 483/2004-237, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. prosince
2005, č. j. 11 Co 483/2004-237, se zrušuje a věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
blíže specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl
tak poté, co Krajský soud v Ústí nad Labem (jemuž byla věc přikázána usnesením
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. prosince 1999, č. j. Ncd 334/99-54) usnesením
ze dne 21. listopadu 2000, č. j. 11 Co 154/2000-61, zrušil jeho předcházející
rozsudek ze dne 22. března 1999, č. j. 7 C 53/98-25, ve spojení s doplňujícím
rozsudkem ze dne 22. března 1999, č. j. 7 C 53/98-29, v části, jíž byla
žalovanému uložena povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku
tehdejšímu žalobci V. a p. z., s. p. „v likvidaci“, se sídlem Praha 9, částku
212.520,- Kč spolu s příslušenstvím z částky 322.520,-Kč, a bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (ve výrocích, jimiž bylo žalobě do částky 110.000,- Kč vyhověno,
byla žaloba o zaplacení částky 4.416,- Kč zamítnuta a bylo rozhodnuto o
poplatkové povinnosti, zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen
a nabyl samostatně právní moci). Soud prvního stupně v průběhu řízení usnesením
ze dne 5. dubna 2001, č. j. 7 C 53/98-80, rozhodl, že na místo původního
žalobce V. a p. z., s. p., nastupuje P. P., státní podnik v likvidaci; dalším
usnesením ze dne 24. ledna 2002, č. j. 7 C 53/98-104, rozhodl, že na místo
žalobce P. P., státního podniku v likvidaci, nastupuje P., státní podnik v
likvidaci.
Proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 21. srpna 2002, č. j. 7 C
53/98-140, podal žalovaný odvolání. V průběhu odvolacího řízení Krajský soud v
Plzni usnesením ze dne 11. července 2003, č. j. 13 Co 33/2003-170, rozhodl ve
smyslu § 107a odst. 2 o. s. ř., že na místo dosavadního žalobce P., státního
podniku v likvidaci, vstupuje do řízení Ing. Z.S.. Nato Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 5. dubna 2004, č. j. Ncd 321/2004-190, přikázal věc vedenou u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 13 Co 33/2003 Krajskému soudu v Ústí nad
Labem. Tento soud usnesením ze dne 2. května 2005, č. j. 11 Co 483/2004-213,
připustil, aby na místo dosavadního žalobce Ing. Z. S. vstoupila do řízení
společnost P. P., s. r. o., (§ 107a odst. 2 o. s. ř.). Následně Krajský soud v
Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. prosince 2005, č. j. 11 Co 483/2004-237,
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. srpna 2002, č. j. 7 C 53/98-140,
změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 212.520,- Kč s příslušenstvím ve
výroku rozhodnutí specifikovaným zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný, který podnikal na základě
živnostenského oprávnění s předmětem podnikání ubytovací služby, uzavřel s
pronajímatelem V. a p. z., s. p., dne 30. 6. 1993 smlouvu o nájmu ve znění
dodatku č. 1, jejímž předmětem byly „prostory, ke kterým má pronajímatel právo
hospodaření“, resp. pozemky parc. č. a ., budova čp., v níž se nacházely
nebytové prostory, pozemek parc. č., bazén dle přílohy č. 1 smlouvy (dále jen
„nemovitosti“ nebo „rekreační zařízení Č.“), základní prostředky a DKP (dále
též „movité věci“) podle seznamu, který je přílohou č. 2 smlouvy. Žalovaný se
ve smlouvě zavázal platit pronajímateli za užívání nebytových prostor a pozemků
v roce 1993 měsíčně nájemné 4.738,- Kč a v roce 1994 a dalších letech,
nedojde-li k jiné dohodě, 8.071,- Kč; za užívání movitých věci pak nájemné
1.929,- Kč měsíčně v letech 1993 a 1994. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu
určitou pěti let od 1. 7. 1993. Žalovaný se ve smlouvě dále zavázal využívat
předmětné nemovitosti k zajištění činnosti podle svého předmětu podnikání a v
souladu s účelem, k němuž byly budovy zkolaudovány. Žalovaný ve sledovaném
období od května 1995 do listopadu 1997 sjednané nájemné řádně neplatil. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal své tvrzení, že se
souhlasem pronajímatele v souvislosti s investicemi do pronajatých nemovitostí
vynaložil celkem částku 212.520,- Kč, kterou uplatnil k započtení. Na základě
doplněného dokazování v odvolacím řízení bylo zjištěno, že žalovaný byl sice
tehdejšímu starostovi a členům zastupitelstva obce Č.představen coby nájemce
rekreačního areálu, avšak žalobkyni se nepodařilo prokázat, že k nájemní
smlouvě byl dán předchozí písemný souhlas obecního úřadu, popř. že její právní
předchůdce o takový souhlas požádal.
Oproti soudu prvního stupně, který shledal oprávněným požadavek žalobkyně na
zaplacení dlužného nájemného z platně uzavřené smlouvy o nájmu spolu s
příslušenstvím stanoveným podle § 369 a § 502 obch. zák., odvolací soud
dovodil, že smlouva o nájmu je absolutně neplatným právním úkonem. Konstatoval,
že i když nemovitosti byly pronajaty jako celek a nájemní vztah je podřízen §
663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále
opět jen „obč. zák.), nelze pominout, že v budově byly nebytové prostory určené
k provozování ubytovacích služeb a že za tímto účelem byla také smlouva o nájmu
uzavřena. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (např. jeho rozsudek ze
dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000) vyslovil, že i v tomto případě k
platnosti nájemní smlouvy musel být dán předchozí souhlas příslušného správního
orgánu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před novelou
provedeno zákonem č. 302/1999 Sb. (dále též „zákon č. 116/1990 Sb.“). Jelikož
žalobkyně (i přes poučení soudem podle § 118a o. s. ř.) udělení předchozího
souhlasu nedoložila, je nájemní smlouva podle § 39 obč. zák. ve spojení s § 3
odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. absolutně neplatným právním úkonem. Argumentaci
žalobkyně, že potřebný souhlas byl udělen ústně, neboť žalovaný byl představen
zastupitelstvu obce Č. jako nájemce předmětných nemovitostí a jako s takovým s
ním bylo nadále jednáno, odvolací soud z hlediska prokázání tvrzené skutečnosti
neuznal. Část nájemní smlouvy týkající se užívání movitých věci označených ve
smlouvě pouze jako „ZK a DKP“ posoudil rovněž jako absolutně neplatnou pro její
neurčitost v označení předmětu nájmu ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Na
základě těchto právních úvah pak odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že
nárok uplatněný žalobou není plněním ze smlouvy a uzavřel, že „výsledky
provedeného dokazování nedovolují skutkový závěr, podle něhož lze uplatněný
nárok na zaplacení částky 212.520,- Kč s příslušenstvím podřadit pod
hmotněprávní ustanovení upravující bezdůvodné obohacení a uplatněný nárok proto
nelze přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm.
a/ a b/ o. s. ř. V prvé řadě namítá, že z § 3 zákona č. 116/1990 Sb. nevyplývá
obligatornost písemné formy žádosti o udělení souhlasu a rozhodnutí o udělení
předchozího souhlasu s nájmem. Protože z provedeného dokazování vyplynulo, že
souhlas obecního úřadu byl udělen ústně, není správný právní závěr odvolacího
soudu o neplatnosti smlouvy o nájmu nemovitostí pro absenci předchozího
souhlasu obecního úřadu. Pro případ, že bude shledán správným právní závěr
odvolacího soudu, že smlouva o nájmu je neplatným právním úkonem, uplatnila
žalobkyně výhrady k právnímu závěru odvolacího soudu, že požadované plnění jí
nelze přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení. Připomněla nespornost
zjištění, že žalovaný užíval v rozhodné době nemovitosti, aniž za to poskytoval
protiplnění. Jestliže se tak dělo na základě neplatné nájemní smlouvy, získal
na úkor pronajímatele bezdůvodné obohacení. S odkazem na rozsáhlou judikaturu
dovolacího soudu odvolacímu soudu vytkla, že uplatněný nárok neposoudil v
režimu bezdůvodného obohacení, neboť soud není vázán právní kvalifikací nároku
a umožňují-li skutková zjištění podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod
jinou hmotněprávní normu, než kterou uvádí žalobce, je povinností soudu podle
příslušných ustanovení věc posoudit. Závěr, že zjištěný skutkový stav nelze
podřadit pod ustanovení upravující bezdůvodné obohacení, přitom odvolací soud
nikterak nezdůvodnil a nevysvětlil. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla
rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bodu 2. a 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahující přechodná ustanovení k
novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas
osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm a/ o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242
odst. 1 a 3 o. s. ř.
Žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ač použití
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. v dovolání
proklamuje), a ani z obsahu spisu existence těchto vad nevyplývá. Proto se
dovolací soud zabýval jen uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř., jak byl obsahově vylíčen.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze namítat nesprávné právní posouzení věci, žalobkyně předestřela k dovolacímu
přezkumu otázku, zda předchozí souhlas obecního úřadu udělený podle § 3 odst. 2
zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999
Sb., musí mít obligatorně písemnou formu či nikoliv. Takto nastolenou právní
otázku však již dovolací soud vyřešil. V rozsudku ze dne 23. 2. 1999, sp. zn.
20 Cdo 1582/98, vyslovil, že rozhodování o tom, zda bude udělen předchozí
souhlas ve smyslu § 3 odst. 2 cit. zákona, je rozhodováním o právech a právem
chráněných zájmech či povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti
státní správy, proto vzhledem ke znění § 1 odst. 1 správního řádu spadá do
působnosti tohoto zákona a žádost o udělení souhlasu musí být podána v souladu
s požadavky správního řádu, v tehdy platném znění, tedy písemně nebo ústně do
protokolu (§ 19 odst. 1 správního řádu); rozhodnutí obce musí být (s výjimkou
případů, na něž se vztahuje § 3 odst. 2 poslední věta zákona č. 116/1990 Sb.)
vyhotoveno písemně a doručeno. Shodný závěr byl vysloven též v rozsudku ze dne
29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1832/99. Z uvedeného
je zřejmé, že odvolací soud se při posouzení této otázky od rozhodovací praxe
dovolacího soudu neodchýlil.
Žalobkyně vytkla odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že skutková zjištění v
dané věci neumožňují přiznat požadované plnění z titulu bezdůvodného obohacení.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1934/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
78/2004, na který žalobkyně mimo jiné odkázala a od něhož se odvíjí dnes již
ustálená soudní judikatura, formuloval právní názor, podle něhož je-li žalobou
uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na
základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to
žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní
smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu
vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované
částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení. Právní kvalifikace nároku učiněná účastníkem není pro
soud závazná; soud je při rozhodování vázán zjištěným skutkovým stavem, ne však
tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje. Jinak řečeno, na
základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, kterého se
domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní
stránce kvalifikoval; soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění
přiznat. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze
přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo
přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v
žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení.
V daném případě byl žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze
skutkového tvrzení, že žalovaný užíval na základě nájemní smlouvy ze dne 30. 6.
1993 nemovitosti, aniž pronajímateli platil smlouvou sjednané protiplnění
(nájemné). Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že pronajímatel v
souvislosti se smlouvou o nájmu ze dne 30. 6. 1993 přenechal žalovanému k
užívání předmětné nemovitosti, žalovaný je v rozhodném období užíval a za
užívání pronajímateli ničeho neplatil. Jestliže odvolací soud posoudil
uvedenou nájemní smlouvu jako absolutně neplatný právní úkon a jiný právní
důvod užívání nebyl žalobkyní tvrzen, natož prokázán, není změnou skutkového
stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobkyně na zaplacení
požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání
plnění z bezdůvodného obohacení podle § 451, § 458 odst. 1 a § 457 obč. zák.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že zjištěný skutkový stav věci nelze podřadit
hmotněprávním ustanovením upravujícím bezdůvodné obohacení, vybočuje jeho
právní posouzení věci z intencí právního názoru shora uvedeného, jež je obecně
přijímáno soudní praxí.
Z uvedeného vyplývá, že žalobkyni se podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost právního posouzení
věci odvolacím soudem. Dovolací soud proto napadený rozsudek podle § 243b odst.
2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který
dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil (§ 226 odst. 1 ve spojení s § 243d
odst. 1 větou první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v
novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2008
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu