33 Odo 105/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce: J.Š., proti
žalované: R.A., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 57/98, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2000 č.j. 19 Co
565/99-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce daroval ideální
polovinu uvedených nemovitosti žalované darovací smlouvou sepsanou notářským
zápisem na Státním notářství ve S. dne 14. října 1992. V čl. III. darovací
smlouvy bylo uvedeno, že obdarovaná bere na vědomí, že by se dárce mohl domáhat
vrácení daru v případě, že by se k němu nebo jeho členům jeho rodiny
zachovala žalovaná způsobem, který by odporoval dobrým mravům. Žalobou
doručenou žalované dne 22. 7. 1997 uplatnil žalobce právo na vrácení tohoto
daru s tím, že žalovaná se k žalobci chová v hrubém rozporu s
dobrými mravy. Soud dospěl ke skutkovému závěru, žalovaná se k žalobci
nechovala hrubým způsobem, když nebylo prokázáno, že by žalovaná navázáním
známosti s jiným mužem za trvání manželství zapříčinila rozvrat manželství
účastníků, že by žalobce verbálně a fyzicky napadla a nevhodně se chovala k
rodičům žalobce, a že by bez souhlasu žalobce odvážela jeho věci, případně
věci náležející do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Za hrubé porušení
dobrých mravů nepovažoval soud ani neshody účastníků při společném užívání
domu, ani okolnost, že se ve společném domě v době rozvratu
manželství zdržoval přítel žalované. Soud prvního stupně dovodil, že nebylo
prokázáno tvrzení žalobce, že by žalovaná jako obdarovaná hrubě porušovala
dobré mravy, jak předpokládá ustanovení § 630 obč. zák. Dále soud
dospěl k závěru, že ust. § 630 obč. zák. je kogentním ustanovením,
nelze je tedy modifikovat smlouvou účastníků a pokud smluvní ujednání účastníků
zpřísňovalo podmínky vrácení daru, je takové ujednání neplatné.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. září 2000
č.j. 19 Co 565/99 - 73 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti
dovolání. Odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud provedl všechny
dostupné pro věc významné důkazy, správně je zhodnotil a vyvodil z nich i
správné právní závěry. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že žalobci se
nepodařilo prokázat, že příčiny rozvratu manželství spočívaly v navázání
mimomanželského vztahu žalované, když v řízení o rozvod manželství účastníci
shodně uváděli, že si přestali rozumět. Stejně tak se nepodařilo žalobci
prokázat další jím tvrzené důvody pro vrácení daru, proto nemohlo dojít k
zániku darovacího vztahu. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že účastníci si nemohli platně sjednat v darovací
smlouvě přísnější podmínky pro vrácení daru odchylně od zákona, neboť zákon to
výslovně nezakazuje, ale takové ujednání by muselo být zcela výslovně určité.
Soud dospěl k závěru, že v daném případě skutečnost, že vrácení daru
bylo vázáno na jakékoliv nevhodné chování obdarované či porušení dobrých mravů
nebylo možno dovodit z dikce smlouvy ani výkladem předmětného ujednání, byť
oproti ust. § 630 obč. zák. smluvní ujednání neobsahuje podmínku
„hrubého„ porušení dobrých mravů. Návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání
odvolací soud nevyhověl, neboť otázka, kterou žalobce žádal učinit předmětem
přezkumu, je otázkou skutkovou, závislou na posouzení správnosti a úplnosti
skutkových zjištění, a nikoliv významnou právní otázkou, nejde tudíž po právní
stránce o otázku zásadního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání z důvodů podle §
241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud podle ust. §
239 odst. 2 o. s. ř. připustil dovolání proti rozsudku odvolacího soudu,
přičemž za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel, zda ust. § 630
obč. zák. je kogentní či dispozitivní, a zda lze dohodou stran sjednat
přísnější podmínky pro vrácení daru, a zda nevěra manžela za trvání manželství
je důvodem pro vrácení daru. Dovolatel namítá, že právní posouzení článku III.
darovací smlouvy odvolacím soudem odporuje skutkovým zjištěním, když toto
ustanovení smlouvy neobsahuje jako důvod pro vrácení daru „hrubé\" porušení
dobrých mravů. Ač odvolací soud připustil, že toto ustanovení
smlouvy nehovoří o hrubém porušení dobrých mravů, učinil bez jakéhokoliv
zdůvodnění právní závěr, že smluvní ujednání neobsahuje odchylnou úpravu od
ust. § 630 obč. zák., které vyžaduje k platnému uplatnění vrácení daru hrubé
porušení dobrých mravů. Dovolatel poukazuje na to, že k prokázání tvrzení
žalované, že vrácení daru nebylo vázáno na jakékoliv porušení dobrých mravů,
nebylo vedeno žádné dokazování. Dále nesouhlasí s právním závěrem odvolacího
soudu, že nedošlo k porušení dobrých mravů ze strany žalované vůči žalobci,
když ze skutkových zjištění vyplývalo, že žalovaná za manželství s žalobcem
udržovala intimní poměr s jiným mužem. Odkazuje přitom na ust. § 18 zákona o
rodině, podle něhož jsou manželé povinni žít spolu, být si věrni a
vzájemně si pomáhat, a z toho dovozuje, že pokud bylo zjištěno, že žalovaná
tuto povinnost porušila, byl důvod pro vrácení daru. Dále dovolatel nesouhlasí
s hodnocením výpovědí svědků Š., M., V. A na závěr v dovolání namítá,
že při rozhodování o podané námitce podjatosti proti
Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí nebylo rozhodnuto správně, neboť matka
žalované na tomto soudě byla zaměstnána a nelze vyloučit přátelské vazby mezi
ní a pracovníky soudu, když navíc byla viděna žalobcem v den prvního jednání
soudu v budově soudu, jak vychází z kanceláře pracovníků soudu. Žalobce navrhl,
aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena k
dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání, neboť
dovolatel podal dovolání z důvodu nesprávného hodnocení důkazů a neúplného
zjištění skutkového stavu, což není důvodem pro připuštění dovolání. Poukazuje,
že otázka, zda chováním obdarovaného byly hrubě porušeny dobré mravy, je
otázkou především skutkovou, která nepodléhá přezkumu dovolacím
soudem. K první otázce, kterou dovolatel považuje za otázku zásadního
právního významu, a to zda ust. § 630 obč. zák. je kogentní či dispozitivní,
odvolací soud přisvědčil svým právním závěrem žalobci, proto není dovolání
žalobce na místě. Řešení druhé otázky, zda nevěra manžela za trvání manželství
je důvodem pro vrácení daru, by podle žalované vždy muselo vycházet z posouzení
konkrétních skutečností, které nemohou být v dovolacím řízení přezkoumány.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle
občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.
\").
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami
uvedenými v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./,
nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak
než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil /§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř/.
Podle ust. § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo
usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že
dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez
návrhu. Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka
na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením /vydáním/ usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
91
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou dovolatele směřující k uplatnění
přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce.
Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování
věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich
zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu
soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy
soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na
straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo
dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem).
Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z
dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které
jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům
pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. §
116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah
přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické
závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností
soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod.
Soudce Mgr. R.F., který ve věci rozhodoval v prvním stupni, k námitce
podjatosti uvedl, že účastníky ani matku žalované A.Ř. nezná, a k věci nemá
žádný vztah /č. l. 35 spisu/.
Dovolací soud dospěl k závěru, že nebyly prokázány důvody, pro které by byli
soudci Okresního soudu v Ústí nad Orlicí vyloučeni z rozhodování. Dovolatel
ostatně ani žádné konkrétní okolnosti rozhodné pro vyloučení soudců tohoto
soudu netvrdil, kromě jím namítané okolnosti, že po určitou dobu působila na
stejném okresním soudě jako administrativní pracovnice matka žalované. Tato
skutečnost ale sama o sobě není způsobilá vzbuzovat pochybnost o nepodjatosti
soudců uvedeného soudu a není důvodem pro vyloučení soudců. O vyloučení soudu
jako celku (tzv. delegaci nutné) lze uvažovat, jen jsou-li vyloučeni všichni
jeho soudci (srov. § 12 odst. 1 o. s. ř.) a paušální „námitka podjatosti
soudu\" odůvodněná právě odkazem na § 12 odst. 1 o. s. ř., není řádnou
námitkou podjatosti konkrétního soudce.
Řízení vadou podle § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. tedy netrpí a dovolání
není podle tohoto ustanovení přípustné.
Ostatní vady řízení, mimo dovolatelem uplatněnou vadu řízení podle ust. §
237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1
o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti /§ 242 odst. 3 o.
s. ř./, nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají.
Přípustnost dovolání v dané věci není dána ani podle § 238 o. s. ř.,
neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, a nejde o
případ, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z ust. § 239 odst. 1 o. s.
ř., neboť - jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku - odvolací soud nevyslovil
přípustnost dovolání.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek ( jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají ) a současně se musí
jednat o právní otázku zásadního významu. Pokud výtky žalobce v dovolání
směřují i proti skutkovým zjištěním, zejména ke skutkovým zjištěním obsahu a
výkladu ujednání účastníků v darovací smlouvě o vrácení daru, z nichž odvolací
soud při rozhodnutí vycházel, jedná se o námitku týkající se zjišťování
skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s.
ř., a nikoliv o námitku týkající se nesprávného řešení otázky právní. Proto se
jimi dovolací soud dále nemohl zabývat.
Podmínky přípustnosti dovolání podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. nesplňuje ani
dovolací námitka směřující proti nesprávnému hodnocení důkazů, svědeckých
výpovědí svědků M. a V., neboť jde o námitku vztahující se k hodnocení důkazů a
ke správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, tedy o dovolací důvod podle
ust. § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., který přípustnost dovolání ve smyslu ust.
§ 239 odst. 2 o. s. ř. nezakládá.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.
s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po právní stránce, je
také dovolací přezkum otevřen zásadně pro posouzení těch právních otázek, pro
něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno. Z
hlediska ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. o rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud
posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro
rozhodnutí ve věci zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu
musí mít současně po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné
povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud
neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře.
V posuzovaném případě se jedná o konkrétní vztahy, chování a
jednání mezi účastníky řízení, kdy těžiště sporu tkví ve
zhodnocení skutkových zjištění, jak ostatně sám dovolatel ve svém dovolání
uvádí, a z toho vyplývá, že posouzení těchto vztahů je pak závislé na
okolnostech konkrétního případu a nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny
možné situace. Posouzení porušení dobrých mravů mezi konkrétními osobami tedy
nemůže nést znak obecné judikatorní významnosti jako podmínky pro uplatnění
přípustnosti dovolání podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř.
92
Spatřuje-li dovolatel zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení
konkrétné vymezené právní otázky, ve vztahu k níž navrhl, aby dovolání bylo
připuštěno, a odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, jsou hranice
možného dovolacího přezkumu objektivně určeny toliko zněním uvedené právní
otázky. Dovolání podané z důvodu nesprávného posouzení jiné právní otázky je
nepřípustné bez ohledu na to, zda z hlediska řešení této jiné otázky by
napadené rozhodnutí mohlo mít po právní stránce zásadní význam. Žalobce v
dovolání uvádí za otázku zásadního právního významu otázku, zda je
nevěra za trvání manželství důvodem pro vrácení daru. O připuštění
dovolání k řešení této otázky jako otázky zásadního právního významu v
odvolacím řízení před vyhlášením rozsudku odvolacím soudem ale žalobce nežádal.
Hranice možného dovolacího přezkumu v posuzované věci jsou tedy dány toliko
zněním právní otázky, kterou žalobce uvedl prostřednictvím svého právního
zástupce při jednání odvolacího soudu dne 21. září 2000, kdy navrhl
připuštění dovolání k posouzení otázky, zda ust. § 630 obč. zák. je ustanovením
kogentním či nikoliv a zda je možné zpřísnit podmínky stanovené ustanovením §
630 obč. zák. dohodou účastníků /č.l. 71/. Tuto otázku ale již
odvolací soud řešil a přisvědčil žalobci, že v darovací smlouvě si mohli
účastníci práva a povinnosti ujednat odchylně od Est. § 630 boč.
Dák., a že kromě zákonných předpokladů uvedených v ust. § 630 obč.
zák. si mohou ujednat další podmínky, za nichž lze zrušit vztah z
darovací smlouvy. Odvolací soud ale vyšel ze zjištění, že účastníci si další
podmínky vrácení daru nesjednali a pouze skutečnost, že žalovaná vzala na
vědomí, že by se dárce mohl domáhat vrácení daru v případě, že by se k dárci
nebo členům jeho rodiny zachovala způsobem, který by odporoval dobrým mravům,
nezakládal další předpoklad pro vrácení daru, a proto odvolací soud správně
posuzoval předpoklady vrácení daru z hlediska ust. § 630 obč. zák.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání v této věci není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky se pak už ani nemohl zabývat žalobcem uplatněnou
dovolací námitkou, že soud neprovedl žádné dokazování o tom, zda došlo ze stany
žalované vůči žalobci k porušení dobrých mravů bez ohledu na to, zda se jednalo
o porušení hrubé, neboť tato námitka směřovala k uplatnění dovolacího důvodu
podřaditelného pod ust. § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., to jest, že řízení je
postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, ale k těmto vadám dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání
přípustné /ust. § 242 odst. 3 , věta druhá, o. s. ř./.
Nejvyšší soud proto podle § 239 odst. 2, § 243b odst. 4 o. s. ř. v
návaznosti na ust. § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl
tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1, neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo
nemá a vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, nelze náklady, jež vznikly
žalované v dovolacím řízení za odměnu advokáta za sepis
vyjádření k dovolání, považovat za potřebné k účelnému bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2001
JUDr. Kateřina H
o r n o c h o v á, v. r.
předsedkyně senátu