33 Odo 1063/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně V. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. B., zastoupenému
advokátem, o 580.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě
pod sp. zn. 8 C 100/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 14. dubna 2005, č. j. 20 Co 64/2004-154, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení 54.532,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta .
Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení 580.000,- Kč s
příslušenstvím s tím, že tato částka představuje nedoplatek půjčky, kterou
žalovanému poskytla 22. 8. 2000.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 30. října 2003, č. j. 8 C 100/2002-105,
uznal žalovaného povinným do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit
žalobkyni 580.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 1. 2001 do
zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí
rozsudek ze dne 17. října 2002, č. j. 8 C 100/2002-76, jímž byla žaloba
zamítnuta, byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2003,
č. j. 20 Co 55/2003-88, zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. dubna 2005, č.
j. 20 Co 64/2004-154, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Zatímco soud prvního stupně vzal z výpovědí účastníků, svědka J. U. a z
listinného důkazu (dlužního úpisu z 22. 8. 2000) za prokázané, že účastníci
uzavřeli dne 22. 8. 2000 ústní smlouvu o půjčce, podle níž žalobkyně žalovanému
půjčila 730.000,- Kč, z čehož žalovaný dosud 580.000,- Kč nevrátil, odvolací
soud po zopakování důkazů uvěřil verzi žalovaného, že žádnou půjčku od
žalobkyně neobdržel a dlužní úpis sepsaný 22. 8. 2000 měl sloužit pouze jako
záruka vyplacení sjednané provize související s převodem vlastnického práva k
tzv. J. statku. Výpověď žalobkyně hodnotil jako nevěrohodnou s tím, že
žalobkyně vypovídala nepřesvědčivě, nebyla schopná vysvětlit rozpory a změny
ve svých tvrzeních o tom, kdy byla smlouva o půjčce uzavřena, kdy a jak mělo
dojít k předání peněz a z jakých finančních prostředků je žalovanému poskytla.
Výpověď svědka J. U., která měla tvrzení žalobkyně podpořit, s výpovědí
žalobkyně nekorespondovala (svědek popsal okolnosti uzavření smlouvy o půjčce
odlišně). Rovněž tuto svědeckou výpověď hodnotil odvolací soud jako
nevěrohodnou, neboť svědek svou výpověď účelově měnil a nebyl schopen vysvětlit
rozpory v údajích, které uváděl (zatímco na straně jedné uvedl, že částku
5,000.000,- Kč obdržel od žalovaného a Ing. M. K. v hotovosti jako kupní cenu a
z ní spolu se žalobkyní kupujícím určité částky půjčili, na straně druhé
označil částky 1,044.000,- Kč a 1,400.000,- Kč předané mu žalovaným a Ing. K.
po uzavření kupní smlouvy za splátky kupní ceny a nakonec zdůvodnil uvedené
platby tím, že byly zaplaceny proto, že se tak se žalovaným a Ing. K.
domluvili). Odvolací soud dospěl k závěru, že z těchto výpovědí nelze mít za
prokázané, že smlouva o půjčce byla vůbec uzavřena a že žalobkyně žalovanému
730.000,- Kč prostřednictvím J. U. jako půjčku předala. V dlužním úpise, jímž
se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni 730.000,- Kč, pak není uvedeno, že
důvodem závazku byla půjčka, a nelze jím tudíž vyloučit obranu žalovaného, že
tato listina byla vyhotovena jako záruka plnění odměny za to, že žalobkyně
spolu s J. U. prodala J. statek proti vůli třetího společníka obchodní
společnosti A. T. Odvolací soud přitom konstatoval, že skutkové verzi
žalovaného nasvědčují složitost, neprůhlednost a nestandardnost vztahů mezi
osobami, které se transakce (prodeje J. statku) zúčastnily.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž označuje toto
rozhodnutí za nespravedlivé, neboť jí soud neuvěřil a vyšel z nepravdivých
„výroků a výmyslů žalovaného a svědka Ing. K.“, na které podala trestní
oznámení. V doplňku dovolání žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně znovu podrobně rozvádí vlastní verzi skutku a odvolacímu soudu
vytýká, že „provedl dokazování v časové tísni a nepochopil přitom způsob, jakým
ona a svědek U. získali zálohu na podíl na hospodářském výsledku A. T., spol. s
r. o. z kupní ceny za nemovitosti J. statku“. Má zato, že z výpovědí svědka U.
při jednání soudů je patrné, jaké částky a z jakých prostředků žalovanému a
Ing. K. ona a svědek půjčili, i jaké je k tomu vedly důvody. Navrhuje, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, neboť postrádá
vylíčení skutečností, které měly způsobit nesprávnost jím napadeného
rozhodnutí, popř. zamítnuto pro nedůvodnost. Zdůrazňuje, že dovolatelka v
žádném ze svých podání nespecifikuje, která skutková zjištění nemají podle
obsahu spisu oporu v provedeném dokazování a neuvádí ani, v čem spatřuje
nesprávnost právního posouzení věci. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího
soudu za správné, vyjadřuje se podrobně k jednotlivým důkazům, z nichž odvolací
soud vycházel, i k jejich hodnocení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k
tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1,
4 o. s. ř.) a že jde o dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s.
ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu
spisu nic takového neplyne.
Každé podání, tedy i dovolání, je soud povinen posoudit podle jeho obsahu. I
když žalobkyně v dovolání výslovně namítá nesprávné právní posouzení věci (tedy
zmiňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), veškerá
obsahová argumentace je zaměřena ke kritice skutkových závěrů, k nimž odvolací
soud v dané věci dospěl. Dovolatelka totiž vytýká odvolacímu soudu, že neuvěřil
jejímu tvrzení, že půjčku žalovanému poskytla, byť je podpořeno jak dlužním
úpisem, tak výpovědí svědka J. U..
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s
každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení
jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění,
ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v
podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o
tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že
soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky
vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že
namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že
soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna
výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné
pro (následné) právní posouzení věci.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a
všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu,
co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z
hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají
jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková
zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,
popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti
zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem
odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které
byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy,
soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází
k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné)
podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli.
Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení
věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a
způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud
vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k
účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní
úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá,
vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu
(přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.)
a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je
důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda
se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr
o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
V posuzovaném případě dovolání ve skutečnosti neobsahuje námitky, že by
odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že
naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo; argumentace žalobkyně odrážející nesouhlas se
skutkovými zjištěními odvolacího soudu ústícími v závěr, že v řízení nebylo
prokázáno, že žalovanému půjčku poskytla, směřuje výlučně k tomu, jak odvolací
soud hodnotil důkazy z hlediska jejich pravdivosti, resp. věrohodnosti.
Skutkový závěr dovozující, že žalobkyně neprokázala, že půjčku
žalovanému poskytla, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho
rozsudku – z výsledků dokazování. Zdůvodnil přitom náležitě a zcela logicky,
proč uvěřil obraně žalovaného (podpořené výpovědí svědka Ing. K. a většinou
listinných důkazů, tedy kupní smlouvou z 21. 8. 2000, příjmovými doklady o
platbách částek 1,400.000,- Kč, 150.000,- Kč a 150.000,- Kč a výpisy z účtu
Ing. K.), že si od žalobkyně ve skutečnosti žádné peníze nepůjčil a „dlužní
úpis“ z 22. 8. 2000 měl sloužit pouze jako záruka vyplacení peněz nad rámec
sjednané kupní ceny, zatímco nevěrohodným shledal tvrzení žalobkyně, že dne 22.
8. 2000 žalovanému půjčila 730.000,- Kč. Popsal přitom, jak vyhodnotil z
hlediska věrohodnosti, resp. pravdivosti účastnické výpovědi, výpověď svědka J.
U. a listinný důkaz (dlužní úpis z 22. 8. 2000).
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze
usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak
k němu soud dospěl. Odvolacímu soudu v tomto směru žádné pochybení nelze
vytknout. Ze spisu je zřejmé, že hodnotil poznatky způsobem uvedeným v § 132
o. s. ř., a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků, ze svědeckých výpovědí i z listinných důkazů, není z hlediska
závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor.
Pravidlům logického myšlení totiž neodporuje, že odvolací soud upřel hodnotu
pravdivosti, event. věrohodnosti výpovědi žalobkyně, výpovědi svědka U. i
listinnému důkazu, jímž je „dlužní úpis“ z 22. 8. 2000. Žalobkyně i svědek J.
U. svou výpověď ohledně poskytnutí půjčky v průběhu řízení měnili a nebyli
schopni zjištěné rozpory věrohodně ozřejmit. Výpověď svědka U., jíž měla být
podpořena skutková verze uváděná žalobkyní, navíc v mnoha směrech s výpovědí
žalobkyně nekoresponduje. Vznik „dlužního úpisu“ byl žalovaným logicky
zdůvodněn; důvody, které měly vést žalovaného k podpisu dlužního úpisu,
korespondují se zjištěným skutkovým dějem v posloupnosti jednotlivých událostí
a jsou potvrzovány výpovědí svědka K..
Protože dovolatelka brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem,
které (jak bylo výše vyloženo) samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem,
nelze jejímu požadavku, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu shledáno
nesprávným pro naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř.,
přisvědčit. Lze tudíž uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný a dovolacímu soudu nezbylo než dovolání
podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítnout.
Podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. má
v dovolacím řízení úspěšný žalovaný právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za vyjádření k dovolání ve výši
45.750,- Kč (§ 3 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
ve znění účinném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrady hotových výdajů
advokáta ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
účinném do 31. 8. 2006) a z částky 8.707,- Kč odpovídající dani z přidané
hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s.
ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149
odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. července 2007
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu