33 Odo 1110/2004

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 1110/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce

S. B., proti žalovanému D., výrobnímu družstvu se sídlem P., o zaplacení

částky 265.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C

103/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

13. května 2004, č. j. 29 Co 178/2004-123, takto:

I. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.

května 2004, č. j. 29 Co 178/2004-123, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu

pro Prahu 9 ze dne 25. listopadu 2003, č. j. 6 C 103/2001-105, tak, že

žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 265.000,- Kč do tří

dnů od právní moci rozsudku, se zamítá.

II. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

13. května 2004, č. j. 29 Co 178/2004-123, jímž bylo rozhodnuto o nákladech

řízení před soudy obou stupňů, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25. listopadu 2003, č.

j. 6 C 103/2001-105 (poté, co jeho předchozí zamítavý

rozsudek ze dne 23. dubna 2002, č. j. 6 C 103/2001-47, ve znění doplňujícího

rozsudku ze dne 23. dubna 2002, č. j. 6 C

103/2001-49, Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. září 2002, č.

j. 62 Co 360/02-63, zrušil a věc mu

vrátil k dalšímu řízení), zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost

zaplatit žalobci částku 265.000,- Kč, zamítl, a rozhodl o nákladech řízení

účastníků a státu.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. května 20004, č.

j. 29 Co 178/2004-123, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil

žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 256.000,- Kč do tří dnů od právní

moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o

nákladech řízení státu.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce a L. J. uzavřeli ústní dohodu o

realizaci společného podnikatelského záměru využívat zdroj pitné vody z areálu

bývalého pivovaru v D., jenž je ve vlastnictví společnosti Ch., a. s. (dále jen

„společnost Ch.“). Žalobce se s L. J. rovněž dohodl, že za účelem krytí

restitučních nároků uplatněných na budovu bývalého pivovaru poukáže na účet

společnosti Ch. ze svého účtu částku 265.000,- Kč. Na základě ústního pokynu L.

J. žalobce skutečně uvedenou částku příkazem k převodu platby dne 4. 11. 1997

poukázal ze svého účtu na číslo bankovního účtu 883730217/0100 vedeného u K.

b., a. s., které mu sdělil svědek J. s tím, že jde o bankovní účet společnosti

Ch. Ve skutečnosti však šlo o bankovní účet žalovaného, na který byla předmětná

částka z účtu žalobce převedena. Žalovaný dne 11. 7. 1997 vystavil fakturu na

jméno odběratele V. H. na částku 244.450,- Kč jakožto kupní cenu za vozidlo zn.

š., jež mu žalovaný prodal. Závazek zaplatit kupní cenu se souhlasem žalovaného

coby věřitele převzal na základě písemného prohlášení ze dne 20. 10. 1997 L. J.

(po domluvě s V. H., kterému L. J. naopak dlužil částku 510.000,- Kč). Žalovaný

poté, co částka 265.000,- Kč došla na jeho účet, vrátil L.J. a V. H. každému

částku 10.500,- Kč jakožto přeplatek poukázané kupní ceny. V písemném

prohlášení ze dne 23. 4. 2001 L. J. uvedl, že věděl o tom, že částka 265.000,-

Kč bude poukázána na účet žalovaného a že z ní bude žalovanému uhrazena kupní

cena za osobní automobil koupený V. H.

Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný není pasivně legitimován k vydání

bezdůvodného obohacení požadovaného žalobcem, neboť žalovanou částku přijal

jako plnění na kupní cenu za prodaný automobil na základě převzetí dluhu L. J.,

přičemž škodu ve výši žalované částky způsobil žalobci svým jednáním právě L.

J. Naproti tomu odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že pasivní legitimace

žalovaného v posuzované věci je dána. Konstatoval, že žalobce v důsledku omylu,

vyvolaného třetí osobou, poskytl žalovanému na jeho bankovní účet plnění, pro

které nebyl žádný právní důvod. Žalovaný tak na úkor žalobce získal bezdůvodné

obohacení, které je mu povinen vydat (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského

zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“). Této restituční povinnosti

se přitom nemůže žalovaný zbavit poukazem na ujednání mezi třetími osobami (zde

V. H. a L. J.), neboť žalobce nebyl jeho účastníkem, takže ho nemůže zavazovat,

a toto ujednání ani samo o sobě nemohlo založit právní důvod plnění žalobcem

žalovanému poskytnuté.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž prostřednictvím

dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. namítl nesprávnost

právního závěru odvolacího soudu, že mu plněním žalobce poskytnutým v důsledku

omylu vyvolaného třetí osobou vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč.

zák. Odvolací soud totiž posuzoval otázku vzniku bezdůvodného obohacení pouze z

toho pohledu, zda u žalobce došlo ke zmenšení majetku. Přitom pro zodpovězení

této otázky je rozhodné, zda se žalovanému poskytnutým plněním dostalo

majetkové hodnoty, která se projevila v jeho majetku zvýšením jeho aktiv nebo

snížením jeho pasiv. V této souvislosti žalovaný odkázal na R 25/1986 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek. Zdůraznil, že se u něho jednalo pouze o

získání ekvivalentu, tj. kupní ceny za prodaný osobní automobil, a proto se

poskytnuté plnění nemohlo v jeho majetku projevit zvýšením aktiv. I nadále je

přesvědčen, že není ve sporu pasivně legitimován, neboť byl pouze v právním

vztahu mezi prodávajícím a kupujícím a k žalobci v žádném vztahu nebyl. Není

srozuměn ani s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení (z blíže

rozvedených důvodů). Rozhodnutí odvolacího soudu proto navrhl zrušit a věc mu

vrátit k dalšímu řízení.

S ohledem na den vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud České republiky

dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního

řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená

zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II, bod 3

přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,

že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§

240 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241

odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.,

pokud směřuje proti výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve

věci samé, přezkoumal napadený rozsudek v tomto výroku podle § 242 odst. 1 a 3

o. s. ř. Žalovaný netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v §

229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinou

vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; existence

těchto vad z obsahu spisu nevyplývá. Dovolací soud se proto zabýval jen

výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaný vymezil, a dospěl k

závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný

skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud

použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval

správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových

zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Žalovaný považuje za nesprávný závěr

odvolacího soudu, že to byl on, kdo se na úkor žalobce obohatil.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí

obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením mimo

jiné majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. O obohacení jde

tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno,

takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením

jeho pasiv. Citované ustanovení představuje obecnou skutkovou podstatu

povinnosti vydat bezdůvodné obohacení; bezdůvodné obohacení je v něm chápáno

jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se

bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat

vydání toho, oč se povinný obohatil (viz odstavec 1), a vyjádřeno je i jako

předmět, jehož se závazek z bezdůvodného obohacení týká (viz odstavec 2).

Povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu,

kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, je ten, komu bylo bez právního důvodu

plněno, tedy adresát tohoto plnění. Plnění bez právního důvodu je takové

plnění, k němuž v době plnění neexistoval žádný právem stanovený důvod. K

získání bezdůvodného obohacení v těchto případech dochází okamžikem přijetí

plnění a v tomtéž okamžiku vzniká zároveň povinnost vrátit je zpět.

V posuzované věci nebylo sporu o tom, že žalobce částku 256.000,- Kč

představující plnění určené společnosti Ch. poukázal bezhotovostním převodem ze

svého bankovního účtu na bankovní účet žalovaného v domnění, že jde o bankovní

účet společnosti Ch., jak byl mylně informován L. J. Pak šlo o plnění, pro

které ve vztahu mezi účastníky neexistoval žádný právní důvod (ostatně i

žalovaný v dovolání upozorňuje na to, že k žalobci v žádném vztahu nebyl), a

tato skutečnost se nutně projevila v majetku žalovaného zvýšením jeho aktiv. Na

tom nemůže nic změnit okolnost, že žalovaný považoval přijatou částku za plnění

poskytnuté mu L. J. na úhradu kupní ceny z kupní smlouvy, jejímž předmětem byl

osobní automobil žalovaného. V posuzované věci totiž nemůže jít o situaci

předvídanou § 454 obč. zák., podle kterého se bezdůvodně obohatil i ten, za

nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Pokud by tomu tak bylo, byl by

skutečně osobou povinnou ze závazku plynoucího z bezdůvodného obohacení nikoli

žalovaný, ale L. J. Aby však bylo možno bezdůvodné obohacení posoudit podle

posledně citovaného ustanovení, je nezbytné, aby bylo prokázáno, že jak tomu,

kdo plnil, tak tomu, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že jde o plnění osoby,

která k němu nemá právní povinnost, za osobu, která tuto právní povinnost má

(viz zpráva o zhodnocení úrovně rozhodování soudů ve věcech odpovědnosti za

neoprávněný majetkový prospěch podle § 451 a násl. obč. zák. uveřejněná ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/1979). K ničemu takovému v

této věci nedošlo a ani dojít nemohlo, protože ten, na jehož úkor bezdůvodné

obohacení vzniklo, tedy žalobce, žalovanému za L. J. neplnil. Jestliže tedy

nešlo o plnění za L. J., jeho dluh vůči žalovanému nezanikl a žalovaný má za

ním i nadále pohledávku z titulu kupní smlouvy. Z toho plyne, že pokud se

majetek žalovaného přijetím plnění z účtu žalobce zvětšil o to, oč se měl

zvětšit plněním ze strany L. J., ačkoli ten dosud žalovanému plnění neposkytl,

zvětšil se, přestože se zvětšit neměl, a jde tak o obohacení žalovaného ve

shora uvedeném smyslu.

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval

správné ustanovení, které správně vyložil, a ze skutkových zjištění vyvodil

správné právní závěry. Žalovanému se tak prostřednictvím dovolacích výtek

nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu ve výroku ve věci

samé, a proto dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem

o. s. ř. zamítl.

Dovolacími námitkami, jimiž žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku

o nákladech řízení (který má povahu usnesení, i když je součástí rozsudku), se

dovolací soud zabývat nemohl, neboť není podle občanského soudního řádu ve

znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu

České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R

4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání proti

usnesení upravují § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 o.

s. ř. není dána již proto, že napadený výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž

bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není rozhodnutím ve

věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2

Cdon 774/97, uveřejněné pod R 61/1998 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek), a ani § 238, § 238a a § 239 o. s. ř přípustnost dovolání

nezakládají.

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení bylo proto

pro nepřípustnost odmítnuto (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s.

ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,

§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., za stavu, kdy žalobci

podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení prokazatelně žádné náklady, na

jejichž náhradu by jinak měl právo proti žalovanému, který nebyl ve věci

úspěšný.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 21. července 2005

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu