33 Odo 1121/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce J. C., proti žalovanému J. K., za účasti vedlejší účastnice na straně
žalovaného Ing. K. K., vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.
zn. 16 C 242/2004, o dovoláních vedlejší účastnice a žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. května 2005, č. j. 5 Co
381/2005-170, takto:
I. Dovolání vedlejší účastnice se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 54.000,- Kč s 2 % úrokem z
prodlení od 1. 2. 2004 do zaplacení s odůvodněním, že jde o částku
odpovídající odměně za jeho činnost při zprostředkování prodeje nemovitostí
žalovaného a jeho manželky.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 16 C 242/2004-103, ve znění opravných usnesení
ze dne 15. prosince 2004, č. j. 16 C 242/2004-118, a ze dne 20. ledna 2005, č.
j. 16 C 242/2004-139, žalobě v rozsahu částky 45.000,- Kč s 2 % úrokem z
prodlení od 1. 2. 2004 do zaplacení vyhověl, ve zbývajícím rozsahu ji zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po skutkové stránce vzal za prokázané, že
žalovaný a vedlejší účastnice (manželé K.) se rozhodli prodat své nemovitosti v
k. ú. S. Za tím účelem se žalovaný obrátil na žalobce, aby prodej
zprostředkoval; akceptoval přitom provizi ve výši 6 % z kupní ceny. Žalobce
následně zajistil kupce, přičemž již bez jeho aktivity došlo mezi žalovaným a
vedlejší účastnicí na straně prodávajících a B. a A. V. na straně kupujících k
uzavření kupní smlouvy. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně
subsumoval pod skutkovou podstatu zprostředkovatelské smlouvy podle § 774 obč.
zák. Protože při sjednání provize překročil žalovaný rámec souhlasu daného
vedlejší účastnicí (§ 145 odst. 2 obč. zák.), která souhlasila s provizí jen
ve výši 5 %, považoval soud prvního stupně smlouvu za platnou jen v rozsahu
odpovídajícím 5 % z kupní ceny 900.000,- Kč. Uzavřel, že žalobci náleží odměna
ve výši 45.000,- Kč. Nad to podpůrně uvedl, že žaloba by byla důvodná ve
stejném rozsahu i v případě, že by pro překročení mezí souhlasu druhého manžela
(vedlejší účastnice) byla zprostředkovatelská smlouva neplatná. V takovém
případě by šlo o nárok vyplývající z bezdůvodného obohacení získaného plněním z
neplatného právního úkonu, a výše obohacení by se rovnala – za použití § 136 o.
s. ř. – procentní sazbě provize, kterou za stejnou činnost požadují jiné
realitní kanceláře.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací, k odvolání žalovaného a
vedlejší účastnice, rozsudkem ze dne 27. května 2005, č. j. 5 Co 381/2005-170,
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě
nákladů řízení potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V prvé řadě
neshledal opodstatněnou námitku podjatosti vznesenou žalovaným a vedlejší
účastnicí. Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dovodil (na
rozdíl od soudu prvního stupně) relativní neplatnost smlouvy uzavřené mezi
žalobcem a žalovaným o zprostředkování prodeje nemovitostí podle § 40a a §145
odst. 2 obč. zák. pro nedostatek souhlasu manželky žalovaného (vedlejší
účastnice). Protože však žalobce podle neplatné smlouvy jednal a jeho
přičiněním uzavřeli žalovaný a vedlejší účastnice kupní smlouvu se třetími
osobami, vzniklo žalovanému na jeho úkor bezdůvodné obohacení přijetím plnění z
neplatného právního úkonu (spočívajícího ve výkonech), které je povinen vydat;
jeho výši správně přitom určil soud prvního stupně na základě úvahy podle § 136
o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání vedlejší účastnice a žalovaný.
Oba přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“). Vedlejší účastnice odvolacímu soudu vytýká nesprávné
právní posouzení věci a to, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za
následek nesprávné posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný odvolacímu soudu v dovolání vytýká, že se při rozhodování dopustil
zásadního procesního pochybení, když nesprávně posoudil námitku podjatosti
soudce JUDr. Pavla Toufara, vznesenou pro jeho poměr k právní zástupkyni
žalobce JUDr. P. P. Zopakoval, že pověřený soudce působil jako justiční
(soudní) čekatel u téhož soudu, kde ve stejné době JUDr. P. P. vykonávala
funkci místopředsedkyně soudu. Z toho dovozuje, že mezi nimi musel existovat
vztah podřízenosti. V dovolání současně vymezil čtyři otázky, které podle něj
činí napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, a pro
jejichž řešení pokládá dovolání za přípustné: a/ zda v případě neplatnosti
zprostředkovatelské smlouvy se výše bezdůvodného obohacení získaného plněním na
úkor zprostředkovatele určí srovnáním odměn obvykle požadovaných jinými
realitními kancelářemi, b/ zda bez změny žaloby může soud přiznat plnění z
jiného právního titulu (místo plnění ze smlouvy plnění z důvodu vydání
bezdůvodného obohacení), c/ zda i v případě platné zprostředkovatelské smlouvy
může být výše odměny určena postupem podle § 136 o. s. ř., a d/ zda při
zkoumání námitky podjatosti může být soudce považován za vyloučeného vzhledem
k jeho poměru k zástupci účastníka (další dovolací námitky si žalovaný vyhradil
do samostatného podání, které ohlásil ve lhůtě 15 dnů; do dnešního dne však
takové podání žalovaného nebylo soudu doručeno). Z těchto důvodů žalovaný
navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných
před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o
dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání,
která byla proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podána ve lhůtě uvedené
v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval dovoláním podaným
vedlejší účastnicí.
Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty prvé o. s. ř. účastník může podat dovolání
do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná
práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho
úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po
uvážení všech okolností.
Vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího
účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro
zmatečnost (srov. ustanovení § 203 odst. 1 a § 231 odst. 1 o. s. ř.), zatímco o
oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba
dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo
162/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 3/2004).
Jelikož v posuzovaném případě podala dovolání vedlejší účastnice na straně
žalovaného, která k tomu není oprávněna, Nejvyšší soud její dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Následně se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalovaného.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto
ustanovení nemůže být přípustnost dovolání žalovaného založena, jelikož
napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního
stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle
kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací námitky, že v řízení před soudem prvního stupně rozhodoval podjatý
(vyloučený) soudce a k této vadě řízení odvolací soud nepřihlédl, včetně
formulované otázky pod bodem d/ dovolání, představují výhradu, podle níž je
řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (tj. uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v takovém případě v úvahu
jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné; sám o sobě však
tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
založit nemůže.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné pouze k řešení
právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř.), tedy že se soud dopustil omylu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). Naproti tomu je zcela vyloučeno
uplatnění dovolacího důvodu, zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž
odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.);
proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.
Závěr odvolacího soudu, že při určení výše bezdůvodného obohacení je nutno
vycházet ze srovnání odměn obvykle požadovaných jinými realitními kancelářemi,
je závěrem skutkovým, na kterém je založeno rozhodnutí odvolacího soudu.
Zpochybňuje-li jej žalovaný, nebrojí proti právnímu posouzení věci, tedy proti
tomu, jaký právní předpis byl na takto zjištěný skutkový stav aplikován, jak
byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto
skutkového stavu.
Na řešení další otázky, zda v případě platné zprostředkovatelské smlouvy může
být výše odměny zprostředkovatele určena postupem podle § 136 o. s. ř. není
rozhodnutí soudu prvního stupně (ten vyšel z platného rozsahu smluvního
ujednání o výši provize) ani odvolacího soudu, který smlouvu považoval ze
neplatnou, založeno, a proto posouzení této otázky není důvod založit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací námitkou, že se odvolací soud necítil být vázán právní kvalifikací
věci soudem prvního stupně, který nárok přiznal ze smluvního titulu, a bez
změny žaloby přisoudil žalobci stejnou částku z jiného právního důvodu (jako
bezdůvodné obohacení), uplatňuje dovolatel výhradu, podle níž je řízení
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj.
uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), který sám
o sobě však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit
nemůže (jak již bylo výše uvedeno).
Žalovaný jiné námitky v dovolání nevznesl a vzhledem k vázanosti dovolacími
důvody vyplývající z § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. nemohl dovolací soud
přípustnost dovolání zvažovat z pohledu právních otázek, na jejichž řešení je
rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, správnost jejichž řešení však žalovaný
nezpochybnil.
Dovolání žalovaného tedy směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento
mimořádný opravný prostředek nepřipouští, a dovolacímu soudu nezbylo, než je
podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci nevznikly
žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému a
vedlejší účastnici právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu