33 Odo 1125/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobců a) M. M. Š. a b) Ing. K. Š., proti žalovanému Ing. F. Š., o zaplacení
částky 215.155,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.
zn. 4 C 6/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 1. června 2004, č. j. 15 Co
181/2004-232, takto :
I. Dovolání žalobců proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 1. června 2004, č. j. 15 Co
181/2004-232, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 9.
ledna 2004, č. j. 4 C 6/2000-203, se zamítá.
II. Dovolání žalobců proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 1. června 2004, č. j. 15 Co
181/2004-232, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci po žalovaném požadovali žalobou v konečném znění zaplacení celkem
částky 215.155,- Kč s příslušenstvím. Uváděli, že žalobkyně a žalovaný jako
podíloví spoluvlastníci (každý v rozsahu jedné ideální poloviny) domu č. p.
1087 zapsaného u Katastrálního úřadu P. - m. na LV č. 1080 pro katastrální
území N. M., obec H. m. P. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) uzavřeli dne
3. 12. 1992 smlouvu o pronájmu nebytových prostor v předmětném domě s realitní
kanceláří R. (dále jen „smlouva“) s tím, že sjednané nájemné bude hrazeno na
společný účet pronajímatelů. Žalovaný se však s nájemcem dohodl, že mu jednu
polovinu nájemného bude platit na jeho soukromý účet. Protože nájemce platil
pouze jednu polovinu sjednaného nájemného žalovanému a žalobcům nezaplatil nic,
obdržel žalovaný o 430.310,- Kč na nájemném více. Žalobkyně proto nárokuje
částku 62.515,- Kč za období do 25. 10. 1994, kdy převedla svůj spoluvlastnický
podíl na žalobce, a žalobce částku 152.640,- Kč za období od 26. 10. 1994 do
září 1995.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 22. ledna 1996, č. j. 4 C 37/95-44,
zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům částku
215.155,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 5. 10. 1995 do zaplacení, a rozhodl o
nákladech řízení a poplatkové povinnosti žalobců. K odvolání žalobců Krajský
soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 26. září 1996,
č. j. 15 Co 315/96-63, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že se
zamítá návrh, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 62.515,- Kč
se 17 % úrokem od 5. 10. 1995 do zaplacení a žalobci částku 152.640,- Kč se 17
% úrokem od 5. 10. 1995 do zaplacení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy dovodily, že na základě platně uzavřené smlouvy o pronájmu nebytových
prostor v předmětném domě byl nájemce povinen platit sjednané nájemné, které
činilo měsíčně v roce 1994 částku 67.260,- Kč a v roce 1995 částku 67.840,- Kč.
Jelikož pronajímatelé jsou podílovými spoluvlastníky domu, v němž se pronajaté
prostory nacházejí, řídí se jejich vztah k nájemci úpravou obsaženou v § 139
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném
(dále jen „obč. zák.“). Svědčí jim tedy vůči nájemci solidární právo na nájemné
(které je svou povahou plněním dělitelným). Každý z podílových spoluvlastníků
může tedy žádat po nájemci celé plnění a otázka jejich vypořádání pak závisí ve
smyslu § 515 odst. 1 obč. zák. na jejich vzájemném poměru, který se řídí
právním vztahem, na jehož základě solidarita spoluvěřitelů vznikla, tj. v daném
případě poměrem spoluvlastnických podílů účastníků. Byla-li žalovanému nájemcem
placena pouze jedna polovina z celkového nájemného, tj. částka odpovídající
velikosti jeho spoluvlastnického podílu, povinnost k plnění žalobcům podle §
515 odst. 1 obč. zák. mu nevznikla. K dovolání žalobců Nejvyšší soud České
republiky rozsudkem ze dne 17. června 1999, č. j. 30 Co 841/99-95, zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby se
zabýval otázkou dělitelnosti plnění - zda objektivně dělitelné plnění se
nestalo v důsledku dohody účastníků o placení nájemného na společný účet
plněním subjektivně nedělitelným. Odvolací soud následně usnesením ze dne 30.
listopadu 1999, č. j. 15 Co 610/99-103, rozsudek soudu prvního stupně ze dne
22. ledna 1996, č. j. 4 C 37/95-44, ve výrocích o věci samé a o nákladech
řízení zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. ledna 2004, č. j. 4 C 6/2004-203, po
doplnění dokazování zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost
zaplatit žalobcům částku 215.155,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 5. 10. 1995
do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně
byla a žalovaný je podílovým spoluvlastníkem každý jedné ideální poloviny
předmětného domu. Tito spoluvlastníci uzavřeli dne 3. 12. 1992 jakožto
pronajímatelé s realitní kanceláří R. jakožto nájemcem smlouvu o pronájmu
nebytových prostor v předmětném domě. Měsíční nájemné bylo sjednáno pro rok
1994 ve výši 67.260,- Kč a pro rok 1995 ve výši 67.840,- Kč s tím, že bude
poukazováno na společný účet pronajímatelů zřízený u pobočky Komerční banky, a. s. v T. Na základě dopisu žalovaného s výzvou ze dne 18. 3. 1994 začal nájemce
platit jednu polovinu nájemného žalovanému na jeho bankovní účet. Takto mu
zaplatil za období od dubna 1994 do září 1995 přesně jednu polovinu dohodou
sjednaného nájemného (jedna polovina na tento účet došlých plateb pak činí
žalovanou částku), přičemž na společný účet pronajímatelů nepoukázal v tomto
období částku žádnou. Žalobkyně ke dni 26. 10. 1994 převedla svůj
spoluvlastnický podíl na žalobce. Ze zprávy Obvodního úřadu městské části P. ze
dne 9. 3. 2000, č. j. ŽIO/P/2875/2000/Fj, soud prvního stupně zjistil, že k
uvedené smlouvě o pronájmu nebytových prostor nebyl dán předchozí souhlas
obvodního úřadu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a
podnájmu nebytových prostor, ve znění platném k datu uzavření smlouvy. Na
základě takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že
smlouva o pronájmu nebytových prostor je ve smyslu § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění platném před
novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb., absolutně neplatná od samého
počátku, neboť k ní nebyl dán předchozí souhlas příslušného správního orgánu ve
smyslu § 3 odst. 2 uvedeného zákona. S přihlédnutím k tomuto právnímu závěru
shledal pro věc nepodstatným posouzení otázky dělitelnosti poskytnutého plnění. Konstatoval, že plnění poskytnuté na základě neplatné smlouvy je třeba
posuzovat podle § 451 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení, neboť z ní žádná
práva a povinnosti nemohly vzniknout, vyjma povinnosti účastníků vrátit si
vzájemně vše, čeho se jim podle ní dostalo (§ 457 obč. zák.). Pakliže realitní
kancelář R. žalobcům neplatila za užívání nebytových prostor v domě, získala
bezdůvodné obohacení na úkor žalobců ona a nikoli žalovaný (na jehož bankovní
účet byla plněna jedna polovina dohodnutých plateb). Domáhají-li se žalobci
vydání bezdůvodného obohacení po žalovaném, nemohou být se svým požadavkem
úspěšní, neboť žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Nadto žalovaný
nepřijal od uživatele nebytových prostor nedělitelné plnění, celé plnění či
více, než mu podle velikosti spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti
náleželo.
Ve vztahu k žalobkyni soud prvního stupně ještě podotkl, že jestliže
žádala po žalovaném plnění za měsíce listopad a prosince 1994, nemůže být její
požadavek důvodný také proto, že ke dni 26. 10. 1994 převedla spoluvlastnický
podíl na žalobce a v uvedených měsících již nebyla podílovou spoluvlastnicí
domu.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 1. června 2004, č. j. 15 Co 181/2004-232,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Předně odmítl s odkazem na princip neúplné apelace (§ 205a odst. 1 o. s. ř.)
jako nepřípustnou námitku žalobců nově zpochybňující výši „nájemného“ za
užívání předmětných nebytových prostor, kterou uplatnili až v odvolacím řízení,
i když jim nic nebránilo, aby tak učinili v předchozím řízení. Ztotožnil se
nejen se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, ale i s jeho právním
posouzením věci, pokud jde o důsledky neplatnosti smlouvy ve vztahu mezi
účastníky. Rovněž podle jeho názoru je třeba vycházet z ustanovení § 457 obč.
zák., podle něhož v případě neplatnosti smlouvy jsou účastníci povinni vzájemně
si vrátit poskytnuté plnění. Protože účastníky smlouvy ze dne 3. 12. 1992 byli
na jedné straně žalobkyně a žalovaný a na druhé straně realitní kancelář R.
(nájemce - uživatel nebytových prostor), nepřipadá z titulu bezdůvodného
obohacení vyrovnání mezi žalobci a žalovaným, kteří vystupovali společně v
pozici pronajímatelů, vůbec v úvahu. Nepřisvědčil žalobcům, že mají jako
podíloví spoluvlastníci právo na polovinu plnění, kterého se žalovanému
dostalo, jelikož obdržel právě tolik, kolik připadalo na jeho spoluvlastnický
podíl. Žalobci by mohli požadovat plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení
až tehdy, pokud by žalovaný přijal více, než na co měl nárok (§ 515 obč. zák.).
Taková situace ovšem v tomto případě nenastala. Žalovaný tím, že přijal jednu
polovinu nájemného, vykonal své spoluvlastnické právo, a proto není povinen
poskytovat žalobcům jakékoli finanční plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opřeli o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam, neboť právní otázky jsou v něm řešeny v rozporu
s hmotným právem a odvolacími soudy jsou uvedené právní otázky posuzovány
rozdílně. Namítli, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně)
nepostupoval při hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř., v důsledku čehož dospěl
k nesprávnému závěru, že plnění poskytovaná nájemcem nebytových prostor
spoluvlastníkům předmětného domu byla plněním dělitelným, ačkoli takový závěr
nemá oporu v provedeném dokazování. Z provedených důkazů (zejména výpovědí
účastníků i smlouvy samotné - byť neplatné) naopak vyplynulo, že nájemné podle
dohody spoluvlastníků je takovým příjmem z nemovitosti, který se nesmí
rozdělovat před tím, než dojde na účet spoluvlastníků uvedený ve smlouvě. Nicméně přes tyto výhrady současně připustili, že posouzení otázky dělitelnosti
plnění ztratilo v důsledku závěru o neplatnosti smlouvy právní význam. Zdůraznili, že ustanovení § 139 obč. zák. (nikoli smlouva) nastolilo mezi
účastníky řízení coby spoluvlastníky nemovitosti vztah solidarity, jehož
obsahem je společný a nerozdílný přístup k přijímání užitků ze společné věci, a
ve vztahu k třetím osobám znamená, že všechna práva a povinnosti nabývají
spoluvlastníci společně a nerozdílně. Je-li třetí osobou zaplaceno nájemné
podle platné smlouvy či finanční náhrada za užívání nebytových prostor v
případě neplatnosti smlouvy, mají k takovému plnění účastníci jakožto věřitelé
zásadně společný a nerozdílný přístup. Žalovaný, který jako jeden ze
spoluvlastníků dohodl odlišný způsob plnění, aniž zajistil totéž pro žalobce,
zapříčinil narušení rovnosti stran a principů solidarity; v důsledku toho
ztížený přístup k plnění (podrobně v dovolání popsaný) postihl pouze žalobce. Protože vzhledem k neplatnosti smlouvy výše plnění (nájemné) za užívání
nebytových prostor pozbyla svůj podklad, platby, které realitní kancelář
poskytla žalovanému, musí nutně představovat „peněžní náhradu za bezdůvodné
obohacení“ a nemůže existovat objektivní důvod, aby žalovaný realitní kanceláři
toto plnění vracel. Převzal-li žalovaný na základě neplatné smlouvy částku
430.310,- Kč, náleží jim s ohledem na velikost spoluvlastnických podílů jedna
polovina uvedené částky, tj. 215.155,- Kč jako peněžní náhrada za užívání
nebytových prostor, které realitní kanceláři umožnil žalovaný společně se
žalobci. Nejsou srozuměni ani s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech
řízení, neboť vzhledem k datu podání žaloby měla být správně místo vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny advokáta za
zastupování účastníka advokátem, aplikována vyhláška č. 177/1996 Sb., ve znění
před novelou provedenou vyhláškou č. 484/2000 Sb. Z uvedených důvodů navrhli
zrušit napadené rozhodnutí odvolací soudu, případně i rozhodnutí soudu prvního
stupně a dále postupovat podle § 243b odst. 3 o. s. ř. V případě, že dovolací
soud zruší napadené rozhodnutí, navrhují ve smyslu § 243b odst. 5 ve spojení s
§ 221 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu bylo vydáno dne 1. června 2004, tedy před 1. 4. 2005, kdy uvedená novela
nabyla účinnosti (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č.
59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjekty k tomu oprávněnými -
účastníky řízení, při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatelů (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud
zaměřil na posouzení jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Ačkoliv odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhý rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť soud prvního stupně v pořadí druhým
rozsudkem nerozhodl jinak než ve svém předchozím rozsudku (žalobu v obou
případech zamítl). Přípustnost dovolání tak může být založena již jen podle §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Je tomu tak zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum je otevřen jen pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem je tudíž výlučně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na právním závěru, že žalovaný není
pasivně legitimován v řízení, v němž se po něm žalobci domáhají vydání
bezdůvodného obohacení, jehož se mu mělo dostat plněním od třetí osoby za
užívání nebytových prostor na základě neplatné smlouvy o jejich pronájmu,
kterou s ní uzavřeli žalobkyně a žalovaný jako podíloví spoluvlastníci
nemovitosti s předmětnými nebytovými prostorami. Protože dovolacímu soudu není
známo, že by zpochybňovanou právní otázku v těchto nastíněných souvislostech
již vyřešil, dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam a dovolání shledal přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř.
Podle § 242 odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z § 242 odst.
3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám
řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.
s. ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence zmíněných vad tvrzena
nebyla a nebyla zjištěna ani z obsahu spisu.
Žalobci vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, které podle
jejich přesvědčení spočívá v tom, že při posuzování otázky věcné pasivní
legitimace nepřihlédl k tomu, že žalovaný přijal částečné plnění z neplatné
smlouvy jako jeden ze spoluvlastníků nemovitosti, jimž svědčí aktivní
solidarita, a za situace, kdy žalobci nepřijali od třetí osoby žádné plnění a
žalovaný se s nimi o poskytnuté plnění nerozdělil, je to on, kdo se na úkor
žalobců bezdůvodně obohatil a kdo je povinen bezdůvodné obohacení žalobcům
vydat.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním
bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo
plněno, co po právu měl plnit sám (§ 454 obč. zák.). Institut bezdůvodného
obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně
obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný
prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl.
obč. zák. je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo ke
zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor toho, jehož majetkový stav
se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení. Vznik
bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož
základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň
ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se
povinný obohatil. Ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. pak určuje, že musí být
vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením a není-li to dobře možné,
zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá
náhrada. Tak tomu je i v případě užívání cizí nemovitosti bez platné nájemní
smlouvy, kdy obohacení spočívá ve výkonu práva nájmu k cizí věci. Takto
spotřebované plnění není uživatel schopen vrátit, a proto je povinen nahradit
bezdůvodné obohacení ve formě peněžité náhrady, jež musí odpovídat peněžitému
ocenění získaného obohacení. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost
účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak
výslovně stanoví § 457 obč. zák, který je speciální úpravou bezdůvodného
obohacení ve vztahu ke smlouvě zrušené či ke smlouvě neplatné.
V posuzované věci žalobkyně a žalovaný, kteří měli v podílovém spoluvlastnictví
předmětnou nemovitost, jako pronajímatelé a realitní kancelář R. jako nájemce
uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem byl pronájem nebytových prostor v uvedené
nemovitosti. Ačkoli je tato smlouva pro absenci předchozího souhlasu
příslušného orgánu státní správy od počátku neplatná, bylo na jejím základě
plněno. Žalobkyně (posléze žalobce) a žalovaný (spoluvlastníci nemovitosti)
umožnili realitní kanceláři R. užívat v rozhodném období nebytové prostory v
předmětné nemovitosti a realitní kancelář pod dojmem platnosti smlouvy platila
žalovanému jednu polovinu sjednaného nájemného odpovídající velikosti jeho
spoluvlastnického podílu na nemovitosti. Právním důvodem užívání tedy měl být
dvoustranný právní úkon (žalobkyně a žalovaného na jedné straně a realitní
kanceláře R. na straně druhé), který soudy obou stupňů ovšem shledaly absolutně
neplatným. Dovodil-li proto odvolací soud, že tu jde o plnění z neplatného
právního úkonu (smlouvy) a že je třeba věc posoudit podle § 457 obč. zák., je
tento jeho názor správný.
Z § 457 obč. zák. vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na
základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci -
míněno smluvní strany, které jsou povinny vzájemně si vrátit vše, co podle
neplatné smlouvy dostaly. Z uvedeného je zřejmé, že věcně legitimovány (ať už
jde o aktivní nebo pasivní legitimaci) jsou pouze smluvní strany, tedy
účastníci smlouvy na straně jedné a na straně druhé. Jelikož žalobci a žalovaný
byli ve stejném smluvním postavení pronajímatelů (jednou ze smluvních stran),
nemohl mezi nimi vzniknout vztah bezdůvodného obohacení v souvislosti s plněním
z neplatné smlouvy (žádnou smlouvu mezi sebou neuzavřeli) s důsledky vzájemného
vypořádání ve smyslu § 457 obč. zák. Proto je možno přisvědčit závěru
odvolacího soudu, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z
neplatné smlouvy má žalovaný jako jeden ze spoluvlastníků pouze vůči tomu, kdo
byl druhou smluvní stranou neplatné smlouvy, která mu plnění poskytla, a nikoli
vůči žalobcům. Na jejich úkor totiž žádné bezdůvodné obohacení nezískal, neboť
si účastníci řízení z neplatné smlouvy ničeho neplnili; žalovaný na jejich úkor
nekonzumoval užívání nebytových prostor v rozsahu jejich spoluvlastnického
podílu. I když není sporu o tom, že na úkor žalobců došlo k bezdůvodnému
obohacení, pasivní legitimaci ve vztahu k nim nemá žalovaný, nýbrž realitní
kancelář R. (resp. fyzické osoby provozující tuto realitní kancelář). Je proto
předčasné zabývat se posouzením vzájemného poměru žalobců a žalovaného podle §
515 obč. zák., protože plnění, jež žalovaný přijal, je plněním z neplatného
právního úkonu, které je povinen podle § 457 obč. zák. vydat druhé smluvní
straně (jíž ovšem žalobci nejsou). Žalobci se tak mýlí, pokud vycházejí z
předpokladu, že plnění poskytnuté realitní kanceláří žalovanému je peněžitou
náhradou za užívání nebytových prostor na základě neplatné smlouvy, tedy
vráceným plněním z neplatné smlouvy (vydáním předmětu bezdůvodného obohacení). Lze sice souhlasit s dovolací argumentací potud, že žalobci a žalovaný coby
spoluvlastníci nemovitosti a pronajímatelé nebytových prostor jsou z právních
úkonů týkajících se společné věci oprávněni a povinni společně a nerozdílně (§
139 odst. 1obč. zák.). To ovšem znamená, že u nich jde, jsou-li v pozici
věřitelů, o aktivní solidaritu ve smyslu § 513 obč. zák. a jsou-li v pozici
dlužníků o pasivní solidaritu ve smyslu § 511 obč. zák. Z toho pak zároveň
vyplývá závěr, že v rámci právní úpravy dané § 457 obč. zák. jsou žalobci a
žalovaný povinni společně a nerozdílně vrátit plnění, které bylo poskytnuto
žalovanému realitní kanceláří R., oproti oprávnění požadovat společně a
nerozdílně po této realitní kanceláři peněžitou náhradu za zkonzumované užívání
nebytových prostor. Vzhledem k tomu, že jde o vrácení vzájemných peněžitých
plnění z neplatné smlouvy, bylo by možno uvažovat o aplikaci § 515 obč. zák. teprve za situace, kdy by soud po provedení vzájemného zúčtování obou
bezdůvodných obohacení uložil plnění rozdílu mezi nimi realitní kanceláři a
toto plnění by se dostalo žalovanému celé, popř.
S přihlédnutím k výše uvedenému se tak žalobcům nepodařilo prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové
konkretizace zpochybnit správnost napadeného rozsudku ve výroku o věci samé.
Pokud žalobci uplatňovali rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
jímž namítali nesprávnost závěru odvolacího soudu o dělitelnosti plnění
poskytovaného uživatelem nebytových prostor spoluvlastníkům předmětného domu, s
tím, že uvedený závěr nemá oporu v provedeném dokazování, dovolací soud se
naplněním tohoto dovolacího důvodu nezabýval, neboť závěr o dělitelnosti plnění
byl pro posouzení věci nerozhodný (jak ostatně i žalobci v dovolání
připustili).
Lze proto uzavřít, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval správné
ustanovení, které správně vyložil, a ze skutkových zjištění vyvodil správné
právní závěry. Žalobcům se tak prostřednictvím dovolacích výtek nepodařilo
zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé. Dovolací
soud proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
Dovolacími námitkami, jimiž žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu ve výroku
o nákladech řízení (který má povahu usnesení, i když je součástí rozsudku), se
dovolací soud zabývat nemohl, neboť dovolání proti výroku rozsudku, jímž
odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R
4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání proti
usnesení upravují § 237 až § 239 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost
dovolání není dána již proto, že napadený výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž
bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není rozhodnutím ve věci samé (srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97,
uveřejněné pod R 61/1998 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a ani §
238, § 238a a § 239 o. s. ř přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení bylo proto
pro nepřípustnost odmítnuto (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s.
ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému v této
fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti
neúspěšným žalobcům právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. listopadu 2005
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu