33 Odo 115/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce O. Š., proti žalované Č.
p. a.s., o zaplacení 78 960 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Kolíně pod sp. zn. 14 C 1023/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 11. května 2000, č. j. 22 Co 164/2000 a 22 Co 165/2000-59,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 79 080 Kč s příslušenstvím s
tím, že ve prospěch žalobce byla se žalovanou uzavřena smlouva o
úrazovém pojištění ve výši osminásobku základních pojistných částek,
avšak žalovaná mu v důsledku pojistné události vyplatila pouze dvojnásobek
základních pojistných částek.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 6. 4. 1999, č. j. 14 C
1023/98-35, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. 2. 2000, č. j.
14 C 1023/98-50, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení a o soudním
poplatku..
Krajský soud v Praze poté, co usnesením ze dne 9. 5. 2000, č. j. 22 Co
164/2000-58, připustil zpětvzetí žaloby v částce 120 Kč s příslušenstvím,
přičemž v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil,
rozsudkem ze dne 11. 5. 2000, č. j. 22 Co 164/2000, 22 Co 165/2000-59, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Návrh
žalobce na připuštění dovolání zamítl. Při rozhodování vycházel ze zjištění, že
mezi otcem žalobce a žalovanou byla ve prospěch žalobce uzavřena dne 21. 7.
1977 smlouva o sdruženém pojištění mládeže typu 4 SPM, v jejímž rámci bylo
sjednáno rovněž úrazové pojištění dítěte. Ačkoli podle sazebníku tehdejší S, p,
bylo možné sjednat úrazové pojištění dítěte nejvýše na dvojnásobek základních
pojistných částek, přičemž pojistné v takovém případě činilo 8 Kčs, v písemném
vyhotovení smlouvy bylo uvedeno, že „do pojištění je zahrnuto též úrazové
pojištění dítěte na 08 násobek základních pojistných částek“. Po celou dobu
pojištění bylo žalované hrazeno pojistné ve výši 8 Kč (dříve Kčs). Zatímco soud
prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že smlouvou byl –
přes chybu v psaní - sjednán ve skutečnosti dvojnásobek základní pojistné
sazby a vyšším plněním by žalobce získal bezdůvodné obohacení, odvolací soud
dospěl, že mezi otcem žalobce a žalovanou došlo ke sjednání osminásobku
základních pojistných částek omylem, přičemž tato skutečnost zakládala - podle
právních norem platných v době uzavření pojistné smlouvy - toliko právo od
smlouvy odstoupit, neměla však vliv na její platnost. Požadavku žalobce na
plnění osminásobku základních pojistných částek však nevyhověl s odůvodněním,
že by bylo v rozporu s dobrými mravy požadavku žalobce vyhovět za situace, kdy
pojistné bylo po celou dobu 17 let hrazeno pouze ve výši odpovídající úrazovému
pojištění na dvojnásobek základních pojistných částek. Návrh žalobce na
připuštění dovolání zamítl odvolací soud s tím, že v posuzované věci nebyla
řešena otázka zásadního právního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to výslovně do všech
jeho výroků. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 238 odst. 1
o.s.ř., neboť soudy obou stupňů rozhodly sice z hlediska formulace
výroku shodně, avšak tím, že každý zamítl žalobu z jiného důvodu, posoudily
práva a povinnosti účastníků rozdílně a rozsudek odvolacího soudu je tak
rozhodnutím měnícím. Pro případ, že by se dovolací soud s uvedeným závěrem
neztotožnil, dovolává se žalobce přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239
odst. 2 o.s.ř., přičemž za otázku zásadního právního významu považuje
„posouzení platnosti ujednání o násobku základní sazby pojistného“ a správnost
aplikace ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ v tom smyslu, „zda konkrétní jednání
naplnilo zákonem předpokládané znaky, aby mohlo být zařazeno – či nezařazeno do
určité zákonem specifikované skupiny kvalifikované jako chování v rozporu s
dobrými mravy“. Žalobce se domáhá dovolání „ze všech dovolacích důvodů dle
ustanovení § 241 odst. 2 o.s.ř.“, především pak podle § 241 odst. 2
(správně 3) písm. d/ o.s.ř., jehož naplnění spatřuje v „nesprávném výkladu
vyhlášky č. 49/1964 Sb., resp. jeho § 8 odst. 1, ve spojení s občanským
zákoníkem pokud jde o posouzení platnosti smlouvy o
sdruženém pojištění mládeže včetně sjednání úrazového pojištění dítěte na
osminásobek základních pojistných částek“ a v nesprávné aplikaci § 3 odst. 1
ObčZ, když v tomto směru je žalobce přesvědčen, že jeho požadavek na plnění ve
výši osminásobku nelze považovat za zneužití práva, příp. za nepřípustné
obohacení na úkor žalované. Sám naopak shledává nemravným počínání žalované,
která opravila – ať již při tzv. taxaci či později - text smlouvy bez vědomí
druhé smluvní strany. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že pro závěr, že
ke sjednání pojištění na osminásobek došlo omylem,
neměl k dispozici okolnosti rozhodné pro posouzení věci a vzal v úvahu
skutečnosti, které z dokazování nevyplynuly, ani nevyšly v řízení najevo. Ze
všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rušil rozsudek
odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal věc
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále opět jen
„o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem
(§ 241 odst. 1, 2 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné a zároveň důvodné (§ 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.),
jestliže řízení trpí tzv. zmatečností, tedy vadami vyjmenovanými v ustanovení §
237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo
některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., nastává tehdy
jestliže rozhodnutí odvolacího soudu takovou vadou skutečně trpí. Žalobce sice
ve svém dovolání výslovně uvádí, že „dovolání podává ze
všech dovolacích důvodů dle ust. § 241 odst. 2 o.s.ř.“ (správně § 241 odst.
3 o.s.ř.), důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. však obsahově
nerozvádí. Ze spisu se vady uvedené v § 237 odst. 1 o.s.ř. nepodávají.
V posuzovaném případě dovozuje žalobce přípustnost dovolání v prvé
řadě z ustanovení § 238 odst. 1 o.s.ř. (z obsahu dovolání se
podává, že má na mysli konkrétně ustanovení § 238 odst. 1 pím. a/ o.s.ř.),
podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Z citovaného rozhodnutí však
nelze přípustnost dovolání dovodit, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, nikoli změněn. Na tom nic nemění
skutečnost, že odvolací soud zamítl žalobu z jiného důvodu, než soud prvního
stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro
rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva
a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto
rozhodnutí odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení,
pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr,
který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků. Rozhodující tak je, že v dané věci soudy
obou stupňů posoudily práva a povinnosti účastníků shodně, tedy dovodily, že
žalobci nesvědčí vůči žalovanému právo, jehož se v řízení domáhá.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu
prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští
dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o
situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1, písm. b/
o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak,
než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné
proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve
výroku svého potvrzujícího rozsudku (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Konečně ve třetím
případě (§ 239 odst. 2 o.s.ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto
ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhověl návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm
řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.
O první dva shora uvedené případy přípustnosti dovolání v dané věci nejde.
Odvolací soud – pokud jde o rozhodnutí ve věci samé – potvrdil v pořadí první
rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně ve výroku svého potvrzujícího
rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Protože žalobce před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku učinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, zbývá
uvážit přípustnost dovolání v intencích ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zpravidla
tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů
nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil,
nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena
v konstantní judikatuře vyšších soudů.
V posuzované věci navrhl žalobce připuštění dovolání pro zásadní právní význam
dvou otázek. V první z nich, tj. v otázce „posouzení platnosti
ujednání o násobku základní sazby pojistného“, se odvolací
soud ztotožnil s názorem žalobce, když ujednání o úrazovém pojištění ve výši
osminásobku základních pojistných částek posoudil jako platné. Své rozhodnutí
ale na tomto závěru nepostavil (důvodem, proč shledal správným
zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně je právní závěr dovozující, že
právu žalobce nelze poskytnout ochranu pro jeho rozpor s dobrými mravy).
Nezaložil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru posuzujícím platnost
smlouvy, není namístě tento jeho závěr podrobit dovolacímu přezkumu (přezkoumat
lze jen takové závěry, na kterých rozsudek odvolacího soudu spočívá - srov. §
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Otázka platnosti či neplatnosti ujednání o
násobku základní sazby pojistného nemůže tak být otázkou zásadního právního
významu a přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
neodůvodňuje.
Otázku, zda soud byl v posuzované věci oprávněn odepřít ochranu žalobcova práva
na plnění z pojistné smlouvy pro jeho rozpor s dobrými mravy podle
ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále opět jen „ObčZ.“), řešil odvolací soud v
neprospěch žalobce když uzavřel, že v řízení zjištěné skutečnosti odůvodňují
závěr, že přiznání pojistného plnění nad dvojnásobek základní pojistné částky
by bylo v rozporu s dobrými mravy; na tomto závěru pak své rozhodnutí odvolací
soud založil. Je proto namístě posoudit, zda uvedená otázka je otázkou
zásadního právního významu podle § 239 odst. 2 o.s.ř.
Pojem „zásadního významu po právní stránce“ je specifický nikoli samotnou
uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se
promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje
způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe.
Jinými slovy, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro
posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít
vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Úvaha, zda výkon práva je či není v
rozporu s dobrými mravy, jimž se rozumí souhrn společenských, kulturních a
mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost a vystihují
podstatné historické tendence, ovšem odvisí vždy od okolností konkrétního
případu; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla
aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. Tak
je tomu i v posuzovaném případě, kdy důvody pro něž se použití ustanovení § 3
odst. 1 ObčZ dožaduje ten, kdo by měl podle smlouvy plnit (žalovaná), tak
všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se plnění domáhá (žalobce) jsou
natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za
zobecnitelné a využitelné v jiných (obdobných) případech. Rozsudek odvolacího
soudu nelze ani z pohledu závěru, v němž byla uplatněna aplikace § 3
odst. 1 ObčZ, považovat za zásadně právně významný podle § 239 odst. 2 o.s.ř.
Lze proto uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí ve věci samé není přípustné ani
podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Dovolání žalobce směřuje výslovně rovněž proti rozsudečnému výroku, jímž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení, jakož i proti výroku, jímž sám
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (dovolání napadá rozsudek odvolacího
soudu výslovně ve všech jeho výrocích). Uvedený výroky - ač jsou součástí
rozsudku - má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř.) a proto bylo namístě
uvážit přípustnost dovolání žalobce v tomto směru jak z pohledu již zmiňovaných
ustanovení § 237 odst. 1 a § 239 o.s.ř., tak rovněž i z pohledu ustanovení §
238a o.s.ř. Jak již bylo shora uvedeno vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř.
řízení nezatěžují. Ustanovení § 239 o.s.ř. přípustnost dovolání proti zmíněným
akcesorickým výrokům nezakládá, neboť nejde o usnesení ve věci samé.
Použitelnost § 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je v posuzovaném případě
vyloučena již proto, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o
nákladech řízení potvrdil, a rozhodl-li o nákladech odvolacího
řízení, nejde o rozhodnutí měnící ani potvrzující; písmenům b/ až f/ ustanovení
§ 238a odst,. 1 o.s.ř. pak nelze usnesení o nákladech řízení podřadit.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání
upravené v § 238 odst. 1, § 238a, ani § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. a kdy nejsou
naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené § 237 odst. 1 o.s.ř.,
Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 4 věty prvé o.s.ř. ve spojení
s § 218 odst. 1 písm. c/ o.s ř. dovolání žalobce jako nepřípustné bez jednání
(§ 243a odst 1 věta první o.s.ř.) odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat z
pohledu v něm uplatněných dovolacích důvodů.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalované, která byla v dovolacím
řízení úspěšná, žádné náklady v tomto řízení nevznikly a žalobce na jejich
náhradu nemá právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. července 2002
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu