33 Odo 117/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobců
A/ B. S., a B/ Ing. J. S., obou zastoupených, advokátkou, proti žalovanému V.
P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 42.000,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 19/98, o dovolání žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2002, č. j.
25 Co 725/2002-181, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března
2002, č. j. 25 Co 725/2002-181, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se po žalovaném domáhali zaplacení 42.000,- Kč s příslušenstvím.
Uváděli, že tuto částku zaplatili žalovanému jako zálohu podle
ústně uzavřené smlouvy o dílo, od níž následně odstoupili. K odstoupení došlo
poté, co žalovaným byla zvýšena cena díla na 60.700,-
Kč, ačkoliv původně byla účastníky sjednána ve výši do 50.000,- Kč.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 9. 2000, č. j. 11 C
19/98-127, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům, oprávněným společně a
nerozdílně, 42.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 24.
10. 1997 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 3.
2002, č. j. 25 Co 725/2002-181, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Poté,
co zopakoval důkazy výslechem účastníků a některými listinami, po skutkové
stránce uzavřel, že mezi žalovaným a žalobcem B (zastupujícím v
této záležitosti i žalobkyni A) bylo dohodnuto, že žalovaný zhotoví pro žalobce
dílo spočívající v úpravě, resp. zhotovení topné soustavy na zemní plyn, včetně
přípravy teplé užitkové vody v domě žalobců. Cena díla, které mělo být
provedeno do konce měsíce září 1997, byla mezi účastníky
dohodnuta odhadem ve výši 50.000,- Kč až 65.000,- Kč. Žalobci v
rámci plnění uvedené dohody předali žalovanému blíže neurčené podklady pro
provedení projektové dokumentace a zaplatili zálohu na cenu díla ve výši
42.000,- Kč. Žalovaný dopravil a umístil do domu žalobců zabalený kotel
sjednaného typu s regulační řadou. Nevyhověl požadavku žalobců na předložení
projektové dokumentace a písemné cenové nabídky a pouze
telefonicky jim oznámil, že cena díla byla vykalkulována na 60.670,- Kč. Poté,
co žalovaný odmítl požadavek žalobce B, aby byla cena stanovena maximálně ve
výši 55.000,- Kč, žalobce B mu oznámil, že žalobci od smlouvy
odstupují, a tento počin odůvodnil výlučně tím, že žalovaným
vyčíslená cena díla překračuje předpokládaných 50.000,- Kč, resp. 55.000,- Kč.
Žalovaný žalobcům dosud zálohu ve výši 42.000,- Kč nevrátil a kotel s regulační
řadou v obalu je stále umístěn v domě žalobců. Na podkladě
těchto skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že mezi žalobci a žalovaným
byla ústní formou platně uzavřena smlouva o dílo, v níž byla cena díla
stanovena odhadem; nedostatek potvrzení o převzetí objednávky nemá na platnost
uvedené smlouvy vliv. Uzavřel, že žalobci odstoupili od smlouvy o dílo
neplatně, neboť jimi proklamovaný důvod odstoupení spočívající v překročení
sjednané ceny díla nebyl naplněn; žalovaným oznámená cena díla totiž
nepřevyšovala odhadnutou cenu díla, na níž se účastníci dohodli. Nepřisvědčil
tak právnímu závěru soudu prvního stupně, že odstoupení od smlouvy o dílo ze
strany žalobců bylo ve smyslu ustanovení § 642 odst. 1 ObčZ platné, byť se
důvod, který v odstoupení od smlouvy uvedli, nenaplnil, což má
význam pouze z hlediska posouzení vzájemných práv a povinností
objednatele a zhotovitele. Konstatoval, že takovým závěrem je žalobcům
podsouvána jiná vůle, než kterou ve skutečnosti měli a již také projevili.
Jelikož ke zrušení smlouvy o dílo nedošlo, nemají žalobci ani právo na vrácení
jimi poskytnuté zálohy na cenu díla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
dovozují výslovně z „ustanovení § 237 o. s. ř. písm. a/“ s tím, že rozsudek
soudu prvního stupně byl rozsudkem soudu odvolacího změněn. Z hlediska
důvodnosti dovolání mají zato, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení a trpí vadou mající za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. V prvé řadě namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil
otázku platnosti odstoupení od smlouvy o dílo. Namítají, že „pokud právní
úprava v daném vztahu připouští právo odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodu,
musí být jejich projev vůle posuzován jako platné odstoupení od smlouvy, i
kdyby spojili prokázaný projev odstoupení od smlouvy s
důvody, které by se později ukázaly jako liché. Jejich projev vůle od smlouvy
odstoupit by měl pak být vykládán jako projev vůle odstoupení od smlouvy
učiněný bez uvedení důvodu, neboť projev vůle ukončit
smlouvu a neobdržet žádné další plnění od protistrany je zde
zřejmý a není vázán na důvody odstupitele, které mohou být libovolné. Projev
vůle nebyl vázán ani na žádnou vyřčenou podmínku spočívající v určitém způsobu
vypořádání“. Vedle toho namítají, že od smlouvy neodstoupili výhradně z důvodu
zvýšení ceny a konkretizují i další důvody, které je k odstoupení od smlouvy
vedly. Srozuměni nejsou dovolatelé nadále ani se závěrem, že mezi účastníky
byla sjednána cena díla v rozmezí 50.000,- Kč až 65.000,- Kč, a svůj nesouhlas
vyjadřují i se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání žalobců ztotožňuje se závěry odvolacího
soudu, že mezi účastníky byla sjednána cena díla odhadem, přičemž takto
stanovená cena nebyla žalovaným následně oznámenou cenou překročena a žalobci
tudíž nemohli od smlouvy o dílo platně odstoupit z důvodu překročení dohodnuté
ceny. Odstoupení žalobců od smlouvy o dílo nelze považovat za zákonem
předvídané odstoupení bez udání důvodu, neboť žalobci svůj důvod jednoznačně
projevili a opačný závěr by podsouval žalobcům vůli, kterou v době odstoupení
od smlouvy neměli a zároveň by tak založil jiný způsob vypořádání vztahů mezi
účastníky zrušené smlouvy o dílo. Podrobně se žalovaný vyjadřuje i k otázce
zániku žalovaného nároku započtením jeho pohledávky vůči žalobcům a
oprávněností žalobci vzneseného nároku na úroky z prodlení. Navrhuje, aby
dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen
„o. s. ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I., bod 17. zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovanými osobami (žalobci), a že
jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/
o. s. ř., přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený
rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud je podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán
uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. Z úřední povinnosti
posuzuje pouze vady taxativně vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv.
zmatečnost řízení) a – je-li dovolání přípustné – jiné vady řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).
Přestože je v dovolání výslovně odkazováno na ustanovení § 237 písm. a/ o. s.
ř. (správně § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), z jeho obsahu (z něhož je
dovolací soud při hodnocení dovolání jako právního úkonu účastníka řízení
povinen vycházet – srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) jednoznačně
vyplývá, že žalobci existenci vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud
rozhodoval ve věci, která nenáleží do pravomoci soudu, nenamítají. Výslovný
odkaz na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je třeba přičíst
nesprávnému výkladu přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (část
dvanáctá, hlava I., bod 17.), kdy dovolatelé mají zato, že na
dovolací řízení v posuzované věci dopadají ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené citovaným zákonem a dovolávají se přípustnosti
podle novelizovaného ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., podle
něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu jímž
bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Nutno dodat, že
uvedené pochybení dovolatelů nemá vliv na posouzení
přípustnosti podaného dovolání, neboť – na rozdíl od zásadní vázanosti soudu
uplatněným dovolacím důvodem – je soud povinen z úřední povinnosti posoudit
podané dovolání z hlediska všech v úvahu přicházejících případů přípustnosti
bez ohledu na to, ze kterého ustanovení (a zda vůbec)
dovolatel přípustnost dovolání dovozuje. Dovolací soud proto sám v souladu s
ustanovením § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. z úřední povinnosti zkoumal, zda
řízení není zatíženo některou ze zmatečnostních vad uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Jelikož existenci takových vad
z obsahu spisu nezjistil, zabýval se dále důvody obsaženými v dovolání.
Dovolatelé uplatnili v prvé řadě dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241
odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. V rámci obsahové konkretizace uvedeného dovolacího důvodu byl
dovolacímu přezkumu otevřen závěr dovozující, že dovolatelé
od smlouvy o dílo neodstoupili platně, neboť jestliže projevili vůli odstoupit
od smlouvy o dílo z důvodu uvedeného v ustanovení § 636 odst.
2 ObčZ, nelze takto jednoznačný právní úkon vyhodnotit jako odstoupení od
smlouvy o dílo bez udání důvodu podle ustanovení § 642 odst. 1 ObčZ jen proto,
že deklarovaný důvod odstoupení (jehož existence je důvodem
pro odstoupení od smlouvy podle § 636 odst. 2 ObčZ) naplněn nebyl.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu
příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech
účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti
omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu
nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze
skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení § 636 odst. 2 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále znovu jen „ObčZ“), je objednatel
oprávněn odstoupit od smlouvy o dílo po oznámení nově určené ceny (tzn.
převyšující cenu sjednanou odhadem podle ustanovení § 636 odst. 1 ObčZ );
odstoupí-li od smlouvy, je povinen zaplatit zhotoviteli částku připadající na
provedenou práci a vzniklé náklady podle původně určené ceny, jen pokud měl z
částečného plnění smlouvy majetkový prospěch.
Podle ustanovení § 642 odst. 1 ObčZ může objednatel až do zhotovení
díla od smlouvy o dílo odstoupit; je však povinen
zaplatit zhotoviteli částku, která připadá na práce již vykonané, pokud
zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak a nahradit mu účelně vynaložené
náklady.
V posuzované věci bylo odvolacím soudem postaveno najisto, že dovolatelé
projevili vůli odstoupit od smlouvy o dílo proto, že ze strany žalovaného byla
navýšena původně sjednaná cena díla. Měl-li zároveň za prokázané, že uplatněný
důvod odstoupení v posuzované věci naplněn nebyl, dovodil z uvedených
skutkových zjištění správný právní závěr, že dovolatelé nemohli platně
odstoupit od smlouvy o dílo podle ustanovení § 636 odst. 2 ObčZ,
neboť nebyly v daném případě naplněny předpoklady, jimiž citované ustanovení
vznik práva na odstoupení od smlouvy podmiňuje. Nesprávně však byla odvolacím
soudem posouzena otázka, zda jsou v daném případě naplněny předpoklady pro
aplikaci ustanovení § 642 odst. 1 ObčZ. Je nepochybné, že žalobci
projevili vůli od smlouvy o dílo odstoupit. Umožňuje-li zákon objednateli
odstoupit od smlouvy, aniž by mu ukládal povinnost tento svůj právní úkon
jakkoliv odůvodňovat, nelze vyloučit právní účinky jednoznačně projevené vůle
od smlouvy odstoupit jen proto, že v rámci tohoto právního úkonu projevený
důvod odstoupení od smlouvy nebyl naplněn. Jinými slovy, dává-li zákon
objednateli možnost odstoupit od smlouvy bez udání důvodu, nemůže samotné
nenaplnění objednatelem deklarovaného důvodu odstoupení od smlouvy zmařit
projevenou vůli od smlouvy odstoupit. Na uvedeném závěru nemění nic ani
skutečnost, že uplatněný důvod odstoupení odpovídá kvalifikovanému důvodu pro
odstoupení podle ustanovení § 636 odst. 2 ObčZ, jenž spojuje s odstoupením od
smlouvy jiné důsledky, než ustanovení § 642 odst. 1 ObčZ; podstatné
je, že předpoklady odstoupení od smlouvy podle posledně
citovaného ustanovení byly v dané věci naplněny.
Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, vyřešil dovolacímu přezkumu
otevřenou otázku v rozporu s hmotným právem, zatížil tak své rozhodnutí vadou
spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s.
ř.) a dovolání žalobců je proto důvodné. Nejvyšší soud České
republiky z uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 věta za středníkem a odst. 2 věta první o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta
druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. prosince 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu