33 Odo 117/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobců a) JUDr. J. H., b) L. H., obou zastoupených advokátem, proti žalované
I. s. r. o., o zaplacení částky 500.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 38 C 163/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 23. června 2005, č. j. 37 Co 132/2002-69, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. října
2001, č. j. 38 C 163/99-49, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku
500.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci
uzavřeli dne 15. 4. 1997 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod pozemku p.
č. 42/39 v k. ú. Ú. zapsaného na LV u Katastrálního úřadu B. Dodatkem č. 1 z
téhož dne se žalovaná zavázala zabezpečit vlastním jménem a na vlastní účet
vybudování inženýrských sítí na parcele p. č. 42/15 ve stejném katastrálním
území inženýrské sítě nezbytné k výstavbě rodinného domu a zajistit pro žalobce
možnost bezplatného připojení na ně nejpozději do 30. 5. 1998. Pro případ
porušení těchto závazků si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši
500.000,- Kč splatnou do 30. 6. 1998. S odkazem na § 544 občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“) dospěl soud prvního stupně k závěru, že ujednání o
smluvní pokutě je platné, a protože bylo prokázáno, že žalovaná svůj závazek
včas nesplnila (inženýrské sítě byly vybudovány až 29. 6. 1998 a stavba
příjezdové komunikace byla zkolaudována 1. 12. 1998), shledal žalobní požadavek
důvodným. Nepřihlédl k námitce nepřiměřenosti smluvní pokuty s argumentací, že
občanský zákoník nedává soudu právo smluvní pokutu snížit.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23.
června 2005, č. j. 37 Co 132/2002-69, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Vycházeje ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, dospěl k
závěru, že sjednaná smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, a tudíž pro rozpor s
dobrými mravy je toto smluvní ujednání neplatné. Smluvní pokuta měla zajistit
včasné splnění závazku žalované vybudovat inženýrské sítě nezbytné pro výstavbu
rodinného domu a zajistit jejich bezplatné připojení. Žalovaná prostřednictvím
subdodavatele v termínu splnila svůj závazek týkající se výstavby kanalizace,
vodovodu, plynovodu, kabelové přípojky a trafostanice. Ve lhůtě nedokončila
příjezdovou komunikaci, která byla oproti smluvenému termínu v důsledku
opožděné dostavby ostatních domů v lokalitě zkolaudována až 1. 12. 1998. Tomuto
rozsahu porušení závazku ze smlouvy není podle odvolacího soudu smluvní pokuta
ve výši 500.000,- Kč přiměřená s přihlédnutím k tomu, že její výše výrazně
převyšuje výši škody, která žalobcům pozdní dostavbou příjezdové komunikace
skutečně vznikla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání (dále též
„dovolatelé“). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Nesouhlasí s jeho závěrem o neplatnosti ujednání o
smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy. Výši smluvní pokuty nepovažují za
nepřiměřenou s přihlédnutím ke kupní ceně pozemku a hodnotě stavby rodinného
domu. V důsledku prodlení žalované byla žalobcům způsobena nemalá škoda, neboť
se nemohli do rodinného domu nastěhovat a nemohli prodat svůj byt a garáž. Není
bez významu, že žalovaná je právnickou osobou disponující značnými finančními
zdroji, a proto nelze vzhledem k těmto jejím poměrům částku 500.000,- Kč vnímat
jako nepřiměřenou; žalovaná měla možnost si také pro případ prodlení
subdodavatele sjednat smluvní pokutu a snížit tak riziko případné ztráty. S
těmito argumenty dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních
předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4.
2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání
postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou
uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobami k
tomu oprávněnými - účastníky řízení [§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o.
s. ř.] ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o dovolání přípustné
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst.
3 o. s. ř.
Žalobci nenamítají, že by řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu
spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval pouze tvrzenými
dovolacími důvody.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřují
žalobci v nesprávném závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor
s dobrými mravy.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li si strany pro případ porušení
smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší,
zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti
nevznikne škoda.
V dané věci odvolací soud dovodil, že ujednání o smluvní pokutě ve
výši 500.000,- Kč, sjednané pro případ nedodržení sjednaného
závazku žalované zabezpečit vlastním jménem a na vlastní účet vybudování
inženýrských sítí na parcele p. č. 42/15 v k. ú. Ú. inženýrské sítě nezbytné k
výstavbě rodinného domu a zajistit pro žalobce možnost bezplatného připojení na
ně nejpozději do 30. 5. 1998, je neplatným ujednáním, neboť odporuje dobrým
mravům.
Normy občanského práva jsou podle výslovné úpravy § 2 odst. 3 obč. zák. zásadně
normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních
vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v
podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence smlouvou svobodně
uspořádat občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných
subjektivních občanských práv a povinností, odchylně od občanského zákoníku.
Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a
hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a
potřebami, neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je
rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly. Tato smluvní svoboda má však
své meze a nemůže se dostat - pod sankcí absolutní neplatnosti - do rozporu se
zákonem (§ 39 obč. zák.).
Aby se právní úkon příčil dobrým mravům ve smyslu § 39 obč. zák., musel by se
jeho obsah ocitnout v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných
vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v
souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré
mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem,
jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba
užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě
v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání
platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit
funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané
výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem
úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít
ohled na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků,
které jsou souhrnně upraveny v ustanovení § 544 až § 558 obč. zák. a jejichž
smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků.
Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému
splnění závazku.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že smluvní pokuta ve výši 500.000,- Kč
překračuje její účel spočívající zejména v pohrůžce majetkové sankce vůči
žalované pro případ, že nesplní zajištěné povinnosti (zprostředkovat řádně,
včas a bezplatně připojení na rozvody inženýrských sítí a místní komunikaci), a
v zabezpečení žalobců proti případným škodám, které by jim mohly nesplněním
zajištěné povinnosti vzniknout. Žalobci dne 15. 4. 1997 uzavřeli nejprve
smlouvu o koupi pozemkové parcely č. 42/39 v k. ú. Ú. za cenu 1.045.500,- Kč a
následným dodatkem č. 1 uzavřeným téhož dne žalovaná převzala smluvní pokutou
sankcionovaný závazek vztahující se k pozemku p. č. 42/15. Není sporu o tom, že
žalovaná část svého závazku (připojení na příjezdovou a vnitřní komunikaci)
včas nesplnila. Dovolací soud má zato, že smluvní pokuta ve výši 500.000,- Kč
je v porovnání s rozsahem závazku žalované (zajištění připojení ke kabelové
přípojce a trafostanici, rozvodům plynu, vody a kanalizace, rozvodům NN a k
příjezdové a vnitřní komunikaci) a jeho bezúplatností (úplatným byl jen prodej
pozemku p. č. 42/39) ve zjevném nepoměru. Oproti odvolacímu soudu nepovažuje
dovolací soud za rozhodující pro závěr o nepřiměřenosti smluvní pokuty (a
neplatnosti takového ujednání) rozsah, v jakém žalovaná svůj závazek nesplnila
včas, okolnosti, za kterých došlo k jejímu prodlení s napojením na místní
komunikaci, dobu prodlení ani cenu zakoupeného pozemku a hodnotu nově zřízené
stavby. Tyto skutečnosti by byly významné, jen pokud by v souzené věci bylo
možno nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit; na rozdíl od obchodněprávních
vztahů (§ 1 odst. 1 a § 301 obchodního zákoníku) v občanskoprávních vztazích
moderační právo soudu ovšem upraveno není. Ujednání o smluvní pokutě lze tak
podle § 39 o. z. posoudit jen z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše
smluvní pokuty s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez
možnosti shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující).
Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta ve výši 500.000,- Kč je - s ohledem k
celkovým okolnostem, za nichž došlo k uzavření právního úkonu, jeho pohnutkám a
účelu, který sledoval, povaze a hodnotě závazku žalované - nepřiměřená a
ujednání o ní je proto podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy
neplatné.
Žalobcům se tak nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto jejich dovolání, podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř., zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této
fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla proti žalobcům právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu