NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 1182/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce K. V., proti žalovanému M. K., o zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 27 C 24/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2003, č. j. 57 Co 297/2003-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou, která došla soudu dne 9. 2. 2001, domáhal po žalovaném zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím s tvrzením, že tuto částku žalovanému postupně v období od května do září 1995 půjčil. K jejímu vrácení dosud nedošlo, ač žalovaný tento dluh uznal dne 28. 6. 1996 a 4. 5. 2000.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 16. dubna 2003, č. j. 27 C 24/2001-48, zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 350.000,- Kč s 20 % úrokem z prodlení za každý samostatně nezaplacený kalendářní rok, a to od 28. 6. 1996 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byly uzavřeny smlouvy o půjčce, na jejichž základě si žalovaný půjčil od žalobce dne 9. 5. 1995 částku 50.000,- Kč, dne 16. 6. 1995 částku 150.000,- Kč, dne 29. 9. 1995 částku 50.000,- Kč a částku 100.000,- Kč bez uvedení konkrétního data, která byla půjčena nejpozději do 23. 11. 1995. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalovaného, že si uvedené částky půjčil (převzal) od společnosti R.-D., spol. s r. o. na základě obchodně závazkových vztahů, neboť toto tvrzení je v rozporu jak s objektivní skutečností, že uvedená společnost vznikla zápisem do obchodního rejstříku až dne 9. 11. 1995, tak s výpovědí samotného žalovaného učiněnou v trestním řízení, kde uváděl, že si předmětné částky půjčil právě a jenom od žalobce (viz. usnesení Policie České republiky - Okresního úřadu vyšetřování, pracoviště Havířov - Podlesí ze dne 4. 5. 2000, č. j. OVKI-503/2000-03). Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 29. března 1999, č. j. 11 C 377/97-42, zamítl návrh M. K., aby mu společnost R.-D., spol. s r. o. a K. V. zaplatili částku 2.255,30 Kč. Rozhodl tak na základě zjištění, že sice mezi M. K. a K. V. byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, jejímž předmětem byl prodej nemovitosti v S., avšak smluvní strany dohodou ze dne 23. 11. 1995 tuto smlouvu o smlouvě budoucí zrušily s tím, že žádná ze stran není oprávněna požadovat po druhé straně nároky vyplývající ze zániku závazků a pohledávek citované smlouvy. Nemovitost od M. K. koupila společnost R.-D., spol. s r.o. Mezi M. K., K. V., společností R.-D., spol. s r. o. a paní D. K. došlo dne 18. 5. 1996 k uzavření dohody o narovnání, jejíž součástí bylo i vypořádání kupní ceny za nemovitost; dne 28. 6. 1996 byl uzavřen dodatek č. 1 k této smlouvě o narovnání, v němž jsou výslovně uvedeny jako závazky M. K. podnikajícího pod obchodní firmou M. K. - P. vůči společnosti R.-D., spol. s r. o., K. V. a D. K. podnikající pod obchodní firmou D.K. – R. shora uvedené půjčky poskytnuté M. K. Téhož dne pak tytéž smluvní strany uzavřely dohodu o zápočtu pohledávek K. V. Okresní soud ve Frýdku - Místku z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil absolutní neplatnost smlouvy o narovnání i smlouvy o zápočtu pro jejich neurčitost a nesrozumitelnost ve smyslu § 39 obč. zák.
Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem bylo uzavřeno postupně několik platných smluv o půjčce ve smyslu § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Námitku promlčení, kterou žalovaný v průběhu řízení vznesl, shledal důvodnou. Dovodil totiž, že běh tříleté promlčecí doby u každé z půjček započal dne, který následoval po poskytnutí jednotlivých částek, kdy právo na jejich vrácení mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.). Promlčecí doba tak počala běžet u částky 50.000,- Kč dne 10. 5. 1995, u částky 150.000,- Kč dne 17. 6. 1995, u částky 50.000,- Kč dne 30. 9. 1995 a u částky 100.000,- Kč nejpozději dnem 23. 11. 1995. Jelikož tříletá promlčecí doba k uplatnění práva vypršela u všech částek v průběhu roku 1998 a žaloba byla podána teprve dne 9. 2. 2001, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby. Soud prvního stupně nepřisvědčil žalobci, který namítal, že v důsledku probíhajících řízení před Okresním soudem ve Frýdku - Místku pod spisovými značkami 11 C 376/97 a 11 C 377/97 došlo ve smyslu § 112 obč. zák. ke stavení běhu promlčecí doby. Konstatoval, že ani v jednom z uvedených řízení nebyly jeho předmětem půjčky v celkové výši 350.000,- Kč. V prvním řízení, jehož účastníky byli žalovaný a společnost R.-D., spol. s r. o., byl předmětem sporu nedoplatek kupní ceny za nemovitost v S. a předmětem dalšího řízení byl nedoplatek z dohody o vzájemném započtení pohledávek ze dne 28. 6. 1996. Případné zmínění uvedených půjček v rámci skutkových tvrzení v těchto dvou soudních řízeních nepokládal za uplatnění práva ve smyslu § 112 obč. zák., jež by mohlo mít vliv na běh promlčecí doby. Soud prvního stupně rovněž vyloučil možnost spojovat účinky stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák. s trestním podáním žalobce na žalovaného (podaným dne 22. 3. 2000). Dovodil, že dodatek č. 1 ke smlouvě o narovnání ze dne 18. 5. 1996, který účastníci uzavřeli dne 28. 6. 1996, a výpověď, kterou žalovaný učinil a podepsal před orgánem činným v trestním řízení (usnesení Policie České republiky ze dne 18. 5. 2000, č. j. OVKI-503/2000-03), nelze mít za uznaní dluhu žalovaným ve smyslu § 558 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. října 2003, č. j. 57 Co 297/2003-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se zcela se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci, na něž pro stručnost odkázal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání doplněné podáním učiněným prostřednictvím advokátky, která mu byla soudem ustanovena. Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 píms. c/ zákona o. s. ř. v přesvědčení, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť jím bylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem. V dovolání uplatnil výslovně dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl, že při rozhodování nepřihlédl k tomu, že „výkon práva žalovaného, který vznesl námitku promlčení nároku žalobce, je v rozporu s dobrými mravy“. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 309/95, v němž byl vysloven názor, že užití § 3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k institutu promlčení není v zásadě vyloučeno. V dané věci mělo být přihlédnuto zejména k tomu, že mezi uzavřením dodatku č. 1 ke smlouvě o narovnání a právní moci rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 29. 3. 1999, č. j. 11 C 377/97/44, uplynula delší doba, přičemž až do skončení nalézacího řízení před Okresním soudem ve Frýdku - Místku nebylo žalobci s určitostí známo, že smlouva o narovnání (ve znění dodatku č. 1) a smlouva o zápočtu jsou absolutně neplatnými právními úkony. Jelikož obě smlouvy sepisoval žalovaný s úmyslem uvést žalobce v omyl, nemělo být soudy obou stupňů k běhu promlčecí doby vůbec přihlíženo. Žalovaný vznesenou námitkou promlčení pouze využil stavu věci, který sám vyvolal. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
S ohledem na den vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II, bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání v posuzovaném případě založena není, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně v této věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší- li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod, jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), lze v tomto případě úspěšně uplatnit jen tehdy, shledal-li dovolací soud, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, tedy že je dovolání přípustné. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je pak vyloučeno zcela, jak vyplývá z jeho samotného znění. Znamená to, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu, z něhož vycházel i odvolací soud. Dovolací soud je povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, jen s posouzením těch právních otázek, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který ze zákonných dovolacích důvodů byl v dovolání uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tzn. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění.
V posuzovaném případě žalobce odůvodnil přípustnost dovolání tvrzením, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem zamítl žalobu, když přisvědčil námitce žalovaného, že žalobou uplatněný nárok je promlčen, aniž posuzoval, zda výkon práva žalovaného uplatnit námitku promlčení není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Sám žalobce tento rozpor spatřuje v tom, že žalovaný námitkou promlčení pouze využil stavu věci, který sám vyvolal tím, že smlouvy o narovnání a o zápočtu (jež jsou absolutně neplatnými právními úkony) sepisoval s úmyslem uvést žalobce v omyl.
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací, a proto jsou účastníci povinni tvrdit skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky, a k těmto tvrzením jsou povinni nabídnout soudu důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Při hodnocení důkazů soud pečlivě přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§ 132 o. s. ř.). Pokud však účastník skutečnosti, na jejichž existenci by bylo možno založit pro něj příznivé rozhodnutí ve věci, netvrdí a tyto skutečnosti nevyjdou v řízení najevo ani jinak, je důsledkem jeho nečinnosti pro něj nepříznivé rozhodnutí ve věci a důsledky této nečinnosti nelze odstranit dodatečným tvrzením uplatněným až v dovolacím řízení, které má výlučně přezkumnou povahu. Okolnost, že účastník skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci tvrdil v jiném nalézacím řízení, anebo v tomto jiném řízení tyto skutečnosti vyšly najevo, je právně nevýznamná, pokud na ně účastník soud alespoň neupozornil.
Ve věci bylo zjištěno, že si žalovaný půjčil od žalobce postupně v průběhu roku 1995 celkovou částku 350.000,- Kč. S ohledem na vznesenou námitku promlčení žalovaným se odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) zabýval otázkou počátku a konce běhu tříleté promlčecí doby a dovodil, že žaloba byla u soudu podána v době, kdy již byly nároky z jednotlivých půjček promlčeny. Učinil tak poté, co shledal neopodstatněnými námitky žalobce, že došlo ke stavení promlčecí doby a k uznání celkového dluhu. Otázkou, zda výkon práva žalovaného uplatnit námitku promlčení je v rozporu s dobrými mravy, se nezabýval. Zjevně se tak stalo proto, že žalobce tuto námitku v řízení nevznesl, tj. okolnosti, které by svědčily o tom, že výkon práva žalovaného je v rozporu s dobrými mravy, nebyly žalobcem tvrzeny (ani jinak nevyšly v řízení najevo), natož prokázány. Za této situace ovšem nelze odvolacímu soudu vytýkat, že uplatněnou námitku promlčení nepodrobil jejímu posouzení z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Z toho pak logicky plyne, že neučinil-li odvolací soud právní závěr ohledně namítaného rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy, nemůže být tato předestřená právní otázka podrobena dovolacímu přezkumu.
Napadený rozsudek odvolacího soudu tak nemůže mít po právní stránce zásadní význam, a dovolání žalobce tudíž nelze přiznat ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustnost. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. srpna 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu