33 Odo 1191/2003

33 Odo 1191/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobců

a) M. S., a b) A. S., proti žalovanému R. N., o zaplacení částky 1,400.000,-

Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod

sp. zn. 6 C 1992/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí

nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 6. května 2003, č. j. 35 Co 568/2002-206,

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v

Liberci ze dne 6. května 2003, č. j. 35 Co 568/2002-206, jímž byl změněn

rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. března 2001, č. j. 6 C

1992/99-93, tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 1,400.000,- Kč s 16 %

úrokem od 26. 7. 1993 do zaplacení a na zaplacení smluvní pokuty ve výši

1.000,- Kč za každý den prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení, se zamítá.

II. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v

Liberci ze dne 6. května 2003, č. j. 35 Co 568/2002-206, jímž bylo rozhodnuto o

nákladech řízení před soudy obou stupňů, se odmítá.

III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího

řízení 40.030,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. K. S.,

advokátky.

Žalobci se po žalovaném domáhali zaplacení 1,400.000,- Kč s příslušenstvím a

smluvní pokuty ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení se zaplacením této

částky. Uváděli, že dne 26. 7. 1993 uzavřeli se žalovaným smlouvu o půjčce,

podle které půjčili žalovanému částku 1,400.000,- Kč a on se zavázal vrátit jim

ji do 31. 12. 1997 a zaplatit jim úroky ve výši 16 % z půjčené částky. Předání

peněz v hotovosti byl přítomen J. Ch. Žalovaný půjčku nevrátil a je tak povinen

zaplatit vedle dluhu i smluvní pokutu, která byla sjednána ve výši 1.000,- Kč

za každý den prodlení.

Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 15. března 2001, č. j. 6 C

1992/99-93, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobcům částku 1,400.000,- Kč s

16 % úrokem od 26. 7. 1993 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 1.000,- Kč za

každý den prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení

účastníků a státu.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 6. května

2003, č. j. 35 Co 568/2002-206, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že

žalobu na zaplacení částky 1,400.000,- Kč s 16 % úrokem od 26. 7. 1993 do

zaplacení a smluvní pokuty ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení od 1. 1.

1998 do zaplacení zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před

soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. Zatímco soud prvního stupně z

provedených důkazů, zejména z písemných smluv o půjčce, ze znaleckého posudku a

z výpovědi svědka J. Ch., vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o

půjčce, podle níž žalobci půjčili žalovanému částku 1,400.000,- Kč, kterou

žalovaný ve sjednané lhůtě do 31. 12. 1997 nevrátil, odvolací soud na podkladě

provedeného dokazování uzavřel, že existence žalobci tvrzené smlouvy o půjčce

nebyla prokázána, resp. že žalobci neprokázali, že by žalovanému částku

1,400.000,- Kč půjčili. Listiny z 26. 7. 1993 a 21. 3. 1994 hodnotil jako

nevěrohodné, neboť byly dodatečně upravovány a nelze vyloučit, že text v nich

obsažený byl po podpisu doplněn. Věrohodnost těchto listin zpochybňuje i

skutečnost, že existenci listiny z 21. 3. 1994 přiznal žalobce účelově teprve

poté, kdy ze znaleckého posudku vyplynulo, že nelze postavit najisto, zda

žalovaný listinu z 26. 7. 1993 skutečně podepsal. Odvolací soud konstatoval, že

vysvětlení vzniku listiny z 21. 3. 1994 postrádá logiku; logickým vyústěním

ztráty původní listiny by totiž bylo sepsání potvrzení o již existující smlouvě

o půjčce, nikoli však sepis nové smlouvy, jíž se žalovaný vystavil nebezpečí

opakovaného vymáhání zde uvedené částky. Stejně tak výpověď svědka J. Ch.

nebyla odvolacím soudem pro svou rozporuplnost a zřejmou účelovost hodnocena

jako věrohodná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž vytýkají

odvolacímu soudu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále že rozhodnutí vychází ze skutkového

zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném

dokazování. Konkrétně vytýkají odvolacímu soudu, že se dopustil řady procesních

pochybení. Především nedodržel postup podle § 215 o. s. ř., když nekonstatoval

obsah protokolů v řízení před soudem prvního stupně ani napadený rozsudek a

nepoučil účastníky o možnosti vznést námitku podjatosti a vyjádřit se k osobám

soudců, jak to ukládá ustanovení § 15a o. s. ř. Žalobci jsou přesvědčeni, že

byli odvolacím soudem uvedeni v omyl tím, že jim bylo uloženo, aby předložili

doklady v prvopise, tzn. originále textu. Žalobci „nedokázali okamžitě

zareagovat, snažili se alespoň vysvětlit, kde se nachází stejnopis listiny,

aniž by si uvědomili, že originál listiny již před třemi lety soudu

předložili“. Zároveň připustili možnost jiného textu smlouvy na původní části

listiny, čehož bylo využito ke zdůvodnění nevěrohodnosti jimi uváděné verze

skutku. Odvolací soud vyslovil hypotézu o dopsání textu v předložených

listinách, ačkoli žalovaný takovou námitku ve svém tvrzení neuplatnil. Přitom

nadbytečným shledal provedení důkazu znaleckým posudkem, jímž by bylo na

podkladě chemického rozboru písma prokázáno, že text smlouvy i podpisy byly

učiněny ve stejný den. Odvolací soud se nezabýval ani věrohodností tvrzení

žalovaného z hlediska dalších provedených důkazů, soustředil se pouze na

zpochybnění důkazů doložených žalobci, takže důkazní řízení bylo vedeno

jednostranně ve prospěch žalovaného. Žalobci jsou přesvědčeni, že listinami z

26. 7. 1993 a 21. 4. 1994, znaleckým posudkem vypracovaným soudním znalcem

PhDr. J. V., výpovědí svědka J. Ch., svými výpověďmi a pokladním dokladem,

který žalovaný podepsal ve stejné době jako smlouvu o půjčce, své tvrzení o

půjčce prokázali. Pochybení odvolacího soudu spatřují žalobci rovněž ve

vyčíslení nákladů řízení, kdy žalovanému byl přiznán i náklad, který nelze

považovat za účelně vynaložený. Ze všech uvedených důvodů žalobci navrhli, aby

dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobců bylo jako bezdůvodné odmítnuto, případně

zamítnuto. Námitky žalobců o údajných procesních pochybeních považuje za

účelové. Odvolací soud přečetl odvolání žalovaného, v němž byl proveden

podrobný rozbor všech provedených důkazů, a účastníci byli dostatečně seznámeni

s podstatným obsahem spisu i s výrokem a odůvodněním rozsudku soudu prvního

stupně. Požadavek odvolacího soudu na předložení originálu smlouvy o půjčce byl

opodstatněný, neboť již soudní znalec PhDr. V. konstatoval, že zkoumal kopii

smlouvy o půjčce vyhotovenou pomocí kopírovacího papíru s originálem sporného

podpisu. Stejnou kvalitu vykazovala i listina z 21. 3. 1994. Je proto logické,

že žalobci byli vyzváni, aby předložili tytéž listiny s původním, nekopírovaným

textem a byli dotázáni na důvod nestandardního rozměru papíru, na němž byly

texty zaznamenány. Absence poučení o možnosti vznášet námitku podjatosti soudců

nemohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, neboť námitku podjatosti žalobci

nevznesli ani v dovolacím řízení. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s.

ř. není podle názoru žalovaného dán, neboť odvolací soud vzal v úvahu veškeré

skutečnosti, jež vyšly v řízení najevo, nepominul rozhodné skutečnosti, které

byly provedenými důkazy prokázány a v jeho hodnocení důkazů a poznatků není ani

logický rozpor. Samotné napadení hodnocení důkazů dovolací důvod podle § 241a

odst. 3 o. s. ř. nenaplňuje. Nesprávnost výpočtu nákladů řízení může být

napravena pouze postupem podle § 164 o. s. ř., nikoli však v dovolacím řízení.

Podle článku II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení

k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti

rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona

(tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních

právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem

na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání postupováno

podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.

59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,

že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu legitimovanými (žalobci) při

splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 240, § 241 odst.

1 a 4 o. s. ř.) a že je v dané věci podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 3 o. s. ř.

Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž

lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřují dovolatelé v procesních pochybeních

odvolacího soudu, konkrétně v tom, že nebyl dodržen postup stanovený § 215 o.

s. ř., neboť „nebyl konstatován obsah protokolů v řízení před soudem prvního

stupně, ani napadený rozsudek“, účastníkům se nedostalo poučení o možnosti

namítat podjatost soudců, kteří danou věc projednávali a rozhodovali, a žalobci

byli v rámci poučení o důkazní povinnosti uvedeni v omyl výzvou k předložení

originálů listin z 26. 7. 1993 a 21. 4. 1994.

Ustanovení § 215 o. s. ř. je obecným ustanovením postihujícím rámec odvolacího

jednání, které začíná oznámením projednávané věci a zjištěním přítomnosti

účastníků a jejich zástupců. Základem zprávy o průběhu dosavadního řízení je

spis soudu prvního stupně. Lze přisvědčit žalovanému, že smyslu odvolacího

řízení neodpovídá takový postup, při kterém se znovu reprodukuje celý obsah

spisu soudu prvního stupně. Zpráva se omezuje jen na to, čeho je třeba, aby se

mohla přezkoumat správnost napadeného rozsudku zejména vzhledem k obsahu

odvolání. Zákon má na mysli stručný a výstižný přednes, který je zaměřen na

podstatu věci a vyhýbá se všemu, co je z hlediska napadeného rozsudku bez

významu. Další průběh odvolacího jednání určuje předseda senátu především v

závislosti na tom, zda vyvstala potřeba dokazování. Z obsahu protokolů o

jednání odvolacího soudu z 11. 2., 25. 3. a 6. 5. 2003 je zřejmé, že postup

stanovený § 215 o. s. ř. odvolací soud dodržel. O tom svědčí ostatně i sama

skutečnost, že žalobci nikdy v průběhu celého odvolacího řízení námitky proti

správnosti procesního postupu nevznesli. Lze přisvědčit dovolací námitce, že

soud je povinen poučit účastníky řízení o právu vyjádřit se k osobě soudce,

neboť toto právo je právem procesním. Způsob, jakým soud splní tuto poučovací

povinnost, zákon ponechává na postupu předsedy senátu v každé jednotlivé věci

(může k němu dojít v rámci přípravy jednání písemným poučením, při jiném

soudním roku, kdy soudce například zjišťuje stanovisko žalovaného ve věci, v

předvolání k soudu, při vlastním jednání apod.); vždy však musí být účastník

řízení poučen o možnosti namítat podjatost soudce (soudců), kterému věc náleží

podle rozvrhu práce. Aby bylo zamezeno zneužívat námitek podjatosti jen k

průtahům v řízení, je účastník povinen uplatit námitku nejpozději při prvním

jednání, kterého se zúčastnil soudce, o jehož vyloučení jde, resp. i v dalším

stádiu řízení, nejpozději však do 15 dnů ode dne, kdy se sám o důvodu vyloučení

soudce dozvěděl. Kdykoli za řízení pak může účastník řízení námitku podjatosti

uplatnit, jestliže soud účastníka řádně nepoučil o právu vyjádřit se k osobám

soudců, kteří podle rozvrhu práce jejich věc projednávali a o ní rozhodovali. Z

obsahu protokolů o jednání soudů není sice zřejmé, že by v dané věci byli

účastníci řízení o tomto procesním právu soudy poučeni, nelze však pominout

skutečnost, že dovolatelé námitku podjatosti soudců nikdy neuplatili, přestože

tak mohli učinit kdykoli za řízení (tudíž i v dovolání). Z obsahu spisu není

rovněž patrné, že by za řízení namítali skutečnosti, z nichž by bylo možno

dovozovat pochybnosti o nepodjatosti soudců, kteří ve věci rozhodovali. Je

namístě rovněž připomenout, že poučovací povinnost o procesních právech

účastníka řízení neuvedených v § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. se neuplatní vůči

těm účastníkům, které v řízení zastupuje advokát, neboť takové zastoupení

zaručuje, že se účastníkům dostane správné a úplné právní pomoci od jejich

zástupců a že budou moci svá procesní práva a povinnosti řádně a včas vykonat

(splnit).

O odvolání žalovaného bylo odvolacím soudem rozhodnuto dne 6. 5. 2003, přičemž již od 17. 3. 2003 byli žalobci zastoupeni advokátem. Nelze proto

učinit závěr, že by absence poučení o možnosti účastníka řízení vyjádřit se k

osobám soudců, kteří věc projednávali a o ní rozhodovali, mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci. Opodstatněnou není námitka žalobců, že byli

odvolacím soudem uvedeni v omyl výzvou, aby v rámci své důkazní povinnosti

předložili soudu listiny z 26. 7. 1993 a 21. 4. 1994 v prvopise, tzn. v

originále textu, když originály uvedených dokladů již předtím do spisu

založili. Je zcela zřejmé, že listina, kterou předložili k důkazu žalobci a jež

obsahuje „smlouvu o půjčce“ datovanou dnem 26. 7. 1993, není prvopisem, nýbrž

kopií vyhotovenou pomocí kopírovacího papíru a originální jsou na ní pouze

podpisy. To ostatně vyplývá i ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví,

který dne 26. 10. 2000 vypracoval soudní znalec PhDr. J. V. Stejné kvality je

pak i listina obsahující „smlouvu o půjčce“ datovanou dnem 21. 4. 1994. Nelze

proto souhlasit s názorem, že žalobci byli odvolacím soudem vyzýváni k něčemu,

co již v minulosti splnili. Sami žalobci ostatně výzvu soudu dobře pochopili,

neboť na ni reagovali sdělením, že listiny požadované kvality nemají v držení

oni, nýbrž žalovaný. Právě kvalita k důkazu předložených listin (viz zmíněný

způsob jejich vyhotovení) také zapříčinila, že odvolací soud shledal

nadbytečným provedení navrhovaného důkazu znaleckým posudkem, jímž by byl

proveden mechanický rozbor sporného textu listin. Protože existence jiných vad

uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, již nebyla dovolateli namítána, ani se z obsahu spisu

nepodává, lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 214a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl v posuzovaném případě naplněn.

Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází

ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném

dokazování. Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou

námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou

významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze

kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné

části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co

bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z

logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné)

skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst.

3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud

vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků

nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul

rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za

řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení

důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které

vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti

či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá

tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.

s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní

posouzení věci.

Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny

důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co

vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.).

Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným

důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota

zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z

hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají

jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková

zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,

popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti

zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem

odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které

byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy soud

nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k

závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné)

podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli.

Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení

věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a

způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud

vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k

účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní

úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá,

vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu

(přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.)

a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je

důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda

se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr

o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.

V posuzovaném případě dovolání ve skutečnosti neobsahuje námitky, že by

odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo

přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že

naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány

nebo vyšly za řízení najevo; argumentace žalobců odrážející nesouhlas se

skutkovými zjištěními ústícími v závěr, že v řízení nebyla prokázána existence

smlouvy o půjčce, resp. to, že by žalobci žalovanému částku 1,400.000,- Kč

půjčili, směřuje výlučně k tomu, jak odvolací soud vyhodnotil důkazy z hlediska

jejich pravdivosti, resp. věrohodnosti. Žalobci zároveň vycházejí z odlišného

skutkového závěru, než odvolací soud, tj. činí z provedených důkazů vlastní

skutkový závěr.

Skutkový závěr dovozující, že žalobci neprokázali, že by mezi účastníky byla

uzavřena smlouva o půjčce a že by žalovanému z titulu půjčky peníze poskytli,

odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků

dokazování; zdůvodnil přitom náležitě, jaké úvahy jej k takovému závěru vedly.

Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zcela zřejmé (byť to zde není

výslovně uvedeno), jak byly provedené důkazy odvolacím soudem zvažovány z

hlediska závažnosti pro dané řízení. Dostatečně a zcela logicky je zdůvodněno,

proč odvolací soud hodnotil listiny, které žalobci předložili k prokázání

existence půjčky, jako nevěrohodné. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že

to byl sám žalobce, kdo ve své výpovědi výslovně připustil, že listiny

obsahující smlouvy o půjčce byly dodatečně upravovány, tj. „odstřiženy proto,

že tam byl ještě jiný text smlouvy na původní části listiny“, a výrazně tak

zpochybnil věrohodnost těchto důkazů. Velmi podrobně jsou odvolacím soudem

popsány rozpory mezi údaji obsaženými ve výpovědi svědka J. Ch., které

způsobily, že odvolací soud neuvěřil této svědecké výpovědi, jež rovněž měla

podpořit skutkovou verzi žalobců.

Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak

vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud

dospěl. Odvolacímu soudu v tomto směru žádné pochybení nelze vytknout. Ze spisu

je zřejmé, že hodnotil poznatky způsobem uvedeným v ustanovení § 132 o. s. ř. a

že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků,

není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti

logický rozpor. Okolnost že za situace, kdy listinné důkazy byly dodatečně

upravovány a kdy výpověď svědka i jeho počínání (dopis ze dne 15. 1. 2001

adresovaný soudu) vykazuje zřetelnou účelovost a vazby na aktuální informace od

žalobců, odvolací soud upřel hodnotu pravdivosti, event. věrohodnosti údajům o

půjčce peněz, a naopak shledal pravdivým poznatek, že žalovaný si od žalobců

žádné peníze nepůjčil, pravidlům logického myšlení neodporuje. Není proto možné

ani polemizovat se skutkovými závěry odvolacího soudu, tedy namítat, že měl

uvěřit tvrzení žalobců, nikoli obraně žalovaného.

Jestliže odvolací soud nepovažoval tvrzení žalobců za věrohodné a přesvědčivé a

vylíčil, proč hodnotil důkazy nabídnuté na podporu tohoto tvrzení jako

nevěrohodné (§ 157 odst. 2 o.s.ř.), nemůže dovolací soud, ať je uplatněn

jakýkoli dovolací důvod, do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z

něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku. Znamená to, že

hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než

výše uvedených důvodů nelze dovoláním napadnout.

Protože žalobci brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, které (jak bylo

výše vyloženo) samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem, nelze přisvědčit

jejich požadavku, aby dovolací soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu

nesprávným pro naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. Z

výše uvedeného plyne, že rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska

uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací

soud proto dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle

§ 243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobců směřuje výslovně i proti výrokům rozsudku

odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, nezbylo, než

zvažovat jeho přípustnost rovněž z hlediska ustanovení upravujících přípustnost

dovolání proti usnesení. Rozhodnutí o nákladech řízení má totiž, jde-li o jeho

formu, vždy povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s.

ř.), byť je začleněno do rozsudku soudu a stává se proto formálně jeho

součástí. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až 239

o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. nepřichází v úvahu,

neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej

usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,

uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost

dovolání není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť

napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných

případů. Dovolání směřující proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu

bylo proto dovolacím soudem podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/

o. s. ř. odmítnuto.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.

1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má

žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které sestávají z odměny

advokáta za řízení o dovolání ve výši 39.955,- Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, §

16 odst. 2, § 17 odst. 1 písm. a/ a § 18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v

platném znění ) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč

(§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může

oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí

V Brně 5. ledna 2006

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.

předsedkyně senátu