33 Odo 1192/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Vladimíra
Velenského ve věci žalobce P. S., zastoupeného, advokátem, proti žalované M.
I., zastoupené, advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 3 C 200/2000, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2003, č.
j. 24 Co 463/2002-123, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí, které žalované v roce
1998 daroval. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná se vůči němu chovala v hrubém
rozporu s dobrými mravy, a proto ji vyzval k vrácení daru, v důsledku čehož
opětovně nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem.
Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 12. 2. 2002, č. j. 3 C
200/2000-95, žalobě vyhověl, když určil, že žalobce je vlastníkem objektu
bydlení čp. 234 N., na pozemku č. parc. 1405 – zastavěná plocha a
pozemku č. parc. 1405 o výměře 255 m2 – zastavěná plocha a pozemku č. parc.
1406/1 o výměře 645 m2 – zahrada, v katastrálním území J., vše zapsáno u
Katastrálního úřadu P. – v., na listu vlastnictví č. 121 pro katastrální
území J. (dále opět jen „předmětné nemovitosti“); současně rozhodl o
nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce darovací smlouvou ze dne 27.
10. 1998 daroval tehdy nezletilé žalované – dceři své tehdejší manželky O.
S., nar. … - předmětné nemovitosti; touto smlouvou bylo současně
žalobci zřízeno právo bezplatného doživotního užívání celého darovaného domu
čp. 234 i darovaných pozemků s tím, že žalovaná není povinna nést náklady na
jejich udržování a opravu. Darovací smlouva byla uzavřena poté, kdy babička
žalované půjčila žalobci finanční částku 200 000 Kč, kterou
potřeboval na vypořádání majetkových vztahů s předchozí manželkou a
trvala na záruce ve formě převodu nemovitostí na žalovanou. Po určité době od
rozvodu manželství žalobce s matkou žalované se vztahy mezi účastníky zhoršily
a žalobce začal žalované i její matce bránit v užívání nemovitostí tím, že
vyměnil zámky od domu. Matka tehdy nezletilé žalované coby její zákonný
zástupce proto podala na žalobce trestní oznámení pro spáchání trestného činu
spočívajícího v neoprávněném zásahu do práva k domu, bytu nebo k
nebytovému prostoru. Žalovaná, která byla v rámci vyšetřování vyslechnuta jako
vlastník předmětných nemovitostí, s trestním stíháním žalobce souhlasila; toto
trestní stíhání bylo zastaveno s odůvodněním, že skutek, pro nějž byl žalobce
stíhán, není trestným činem. Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že
žalovaná hrozila žalobci, že předmětné nemovitosti prodá svému příteli, který
si s ním poradí. Přípisem ze dne 21. 9. 2000 žalobce vyzval žalovanou k vrácení
předmětných nemovitostí. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud
prvního stupně - poté, kdy dospěl k závěru, že žalobci svědčí naléhavý právní
zájem na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, neboť po výzvě k jejich
vrácení je jeho právní postavení ve vztahu k nim nejisté - z hlediska
meritorního posouzení žaloby uzavřel, že jednání žalované, která je vůči
žalobci cizí osobou a dostalo se jí od žalobce majetku značné hodnoty, lze
kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů a žalobce se oprávněně
domáhal vrácení daru.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2003,
č.j. 24 Co 463/2002-123, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud na rozdíl
od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že skutková podstata ustanovení § 630
občanského zákoníku nebyla v posuzovaném případě naplněna, když
zjištěné skutečnosti nepostačují k závěru, že žalovaná by se vůči žalobci
chovala tak, že hrubě porušuje dobré mravy. Při rozhodování přihlédl
zejména k tomu, že žalovaná nebyla iniciátorem trestního oznámení, ač s ním
následně souhlasila, a že jako laik v oboru práva se mohla domnívat, že
trestní oznámení je důvodné. Vzal v potaz i skutečnost, že výrok adresovaný
žalobci o případném prodeji darovaných nemovitostí učinila žalovaná za určité
konfliktní situace, jež měla původ ve sporu mezi žalobcem a matkou a babičkou
žalované. Navíc připomněl, že z obecného hlediska je právo vlastníka disponovat
se svým majetkem nezpochybnitelné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká odvolacímu
soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dospěl-
li k závěru, že chování žalované vůči žalobci nelze kvalifikovat jako
hrubé porušení dobrých mravů. Namítá, že vědomou bezdůvodnost podaného
trestního oznámení nelze zlehčit odkazem na skutečnost, že je žalovaná právním
laikem a mohla se domnívat, že jako vlastník předmětných nemovitostí je může
rovněž užívat. Takový závěr by podle žalobce vedl k tomu, že by každý mohl
jednat v rozporu s právními předpisy s odkazem na to, že si této skutečnosti
jako osoba práva neznalá nebyl vědom. Žalobce je přesvědčen, že trestní
oznámení bylo podáno vědomě a jeho smyslem bylo žalobce zastrašit a přimět ho,
aby umožnil žalované užívat předmětné nemovitosti. Oporu v provedeném
dokazování nemá závěr odvolacího soudu, že žalovaná trestní oznámení na žalobce
neiniciovala. Matka žalované podávala trestní oznámení jako zákonná zástupkyně
žalované, která tento úkon schválila a jednání matky žalované je tak třeba
považovat za jednání žalované. Byť byla žalovaná skutečně oprávněna předmětné
nemovitosti prodat, soud při posouzení hrozby žalované z hlediska naplnění
hrubého porušení dobrých mravů odhlédl od skutečnosti, k jakému účelu měla tato
oprávněná dispozice sloužit. S odkazem na uvedené důvody žalobce navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“)
po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným
advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o rozsudek, proti
němuž je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
a neshledal dovolání opodstatněným.
Podle ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ,“ se dárce může domáhat vrácení daru,
jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že
tím hrubě porušuje dobré mravy.
Podle citovaného zákonného ustanovení právní vztah z darování zaniká na základě
kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř.
členům jeho rodiny, a dále na základě jednostranného právního úkonu dárce vůči
obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniká dárci
okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy.
Při právním posouzení je třeba vycházet z toho, že předpokladem úspěšného
uplatnění práva dárce není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý
nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního
případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o
porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým
násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé
chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného
chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky ustanovení § 630
ObčZ; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení
morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je
hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru
dárce.
V posuzované věci dovozuje dovolatel porušení dobrých mravů v prvé
řadě ze skutečnosti, že byl z popudu žalované vystaven trestnímu
stíhání, ačkoli trestní oznámení bylo zjevně bezdůvodné, o čemž svědčí sama
skutečnost, že trestní stíhání bylo následně zastaveno.
Především lze konstatovat, že odvolací soud nepochybil, dovodil-li, že žalovaná
podání trestního oznámení na žalobce neiniciovala. Z provedených důkazů
nezpochybnitelně vyplynulo (a ostatně ani žalobce toto zjištění nepopírá), že
to byla matka tehdy nezletilé žalované, kdo učinil trestní oznámení na Policii
ČR a nikoli sama žalovaná. Argument žalobce, že jednání matky žalované je třeba
považovat za jednání žalované, neboť matka žalované vystupovala coby zákonná
zástupkyně žalované a žalovaná její počin schvalovala, nelze akceptovat;
naplňovalo-li by předmětné trestní oznámení znaky skutkové podstaty trestného
činu křivého obvinění (srov. § 174 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve
znění pozdějších předpisů), nepochybně by pachatelem uvedeného trestného činu
byla matka žalované, byť by při podání trestního oznámení jednala jako zákonný
zástupce nezletilé žalované a hájila její zájmy. Obdobně nelze jednání matky
žalované spočívající v podání trestního oznámení na žalobce přičíst žalované a
dovozovat z něj, že jím žalovaná porušila dobré mravy. Kriteriem hrubého
rozporu s dobrými mravy lze poměřovat pouze jednání, kterého se žalovaná vůči
žalobci sama dopustila. V souvislosti s podaným trestním oznámením jednala
žalovaná proti zájmům žalobce výlučně tím, že na okresním úřadě vyšetřování
Policie ČR vyslovila s případným trestním stíháním žalobce souhlas, resp. že
zde do protokolu o výslechu jako svědek uvedla, že matku nechala podat trestní
oznámení v domnění, že na to má právo. Sluší se však připomenout, že z hlediska
přijetí a projednatelnosti trestního oznámení byl souhlas tehdy
nezletilé žalované zcela irelevantní (tzn. že i přes nesouhlas žalované by se
orgány činné v trestním řízení musely podáním O. S. zabývat). Lze proto
souhlasit s odvolacím soudem, že postoj, který žalovaná zaujala vůči své matce
a žalobci při jejich názorovém střetu, skutkovou podstatu § 630 ObčZ
nenaplňuje. Žalovaná byla jako nezletilá pod vlivem své matky, s níž v té době
sdílela domácnost, a byla zasvěcena do jejich neshod se žalobcem ohledně
předmětných nemovitostí. I dovolací soud má za to, že schvalovala-li žalovaná
jednání své matky hájící její zájmy proti žalobci, lze v jejím jednání
nezletilého dítěte, citově i materiálně závislého na svém rodiči, jen obtížně
hledat rozpor s dobrými mravy, natož rozpor takové intenzity, aby jím byl
naplněn předpoklad vrácení daru spočívající v chování hrubě se příčícím dobrým
mravům.
Druhou skutečností, z níž žalobce dovozuje, že se vůči němu žalovaná zachovala
v hrubém rozporu s dobrými mravy, je událost, při níž žalovaná žalobci sdělila,
že předmětné nemovitosti prodá svému příteli, který si s ním již „poradí“. I v
tomto směru lze přisvědčit odvolacímu soudu, že takový počin žalované nelze
označit za porušení dobrých mravů, které by odůvodnilo vrácení daru ve smyslu
ustanovení § 630 ObčZ, neboť je nezadatelným právem žalované s předmětnými
nemovitostmi disponovat (tedy eventuelně je i prodat). Rovněž dovolací soud má
za to, že zmíněné prohlášení žalované, jehož smyslem mohla být i snaha přimět
žalobce k tomu, aby změnil svůj dosavadní postoj a opět umožnil žalované, a
potažmo i její matce, užívání předmětných nemovitostí, nelze označit za
amorální. Žalovaná žalobce pouze upozornila na právo, které jako výlučný
vlastník věcí má, které není nikterak (tj. ani ze zákona, ani ze
smlouvy) omezeno, a s jehož realizací měl a musel žalobce při převodu
vlastnického práva počítat. Nutno přitom zdůraznit, že ani realizace práva
žalované zcizit předmětné nemovitosti, nemohla právní poměry žalobce (jemuž
svědčí doživotní právo nemovitosti užívat) změnit. Lze uzavřít, že ve využívání
subjektivních práv žalované nelze spatřovat porušení dobrých mravů, byť mělo
vzhledem k daným okolnostem zřejmě žalobce přinutit k jednání v souladu s vůlí
žalované.
Odvolací soud tudíž nepochybil, dospěl-li k závěru, že žalovaná se vůči žalobci
nechovala v hrubém rozporu s dobrými mravy a že předpoklady pro vrácení daru
podle ustanovení § 630 ObčZ naplněny nebyly.
Zamítl-li odvolací soud žalobu poté, kdy zavřel, že žalovaná je nadále
vlastníkem předmětných nemovitostí, je rozsudek odvolacího soudu z hlediska
uplatněných dovolacího důvodu správný. Za situace, kdy nebylo zjištěno (a ani
žalobcem tvrzeno), že rozsudek odvolacího soudu je postižen některou z vad
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst.
3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je
dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle
ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř.
zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nemá právo
na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízením
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. února 2004
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu