33 Odo 1209/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivany
Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně
České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní
pracoviště Č. B., odbor Odloučené pracoviště S., proti žalovanému M. Š., o
80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp.
zn. 2 C 121/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 25. května 2005, č.j. 5 Co 913/2005-39, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2005, č.j. 5
Co 913/2005-39, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 16. února
2005, č.j. 2 C 121/2004-15, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve
Strakonicích k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí částku 70.000,-
Kč s 10% úrokem z prodlení od 2. 11. 2000 do zaplacení a částku 10.000,- Kč s
8,5 % úrokem z prodlení od 24. 10. 2001 do zaplacení. Okresní národní výbor ve
S. totiž žalovanému na základě smlouvy ze dne 1. 10. 1990 (dále jen „smlouva“)
poskytl státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu (dále jen
„příspěvek“) ve výši 70.000,- Kč a na základě dodatku k uvedené smlouvě 23. 9.
1991 další příspěvek ve výši 10.000,- Kč. Smlouvou se žalovaný zavázal provést
výstavbu rodinného domku v souladu se stavebním povolením, dokončit ji tak, aby
kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření
smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, a rodinný domek po dobu 10 let od
jejího uzavření, nejméně 8 let od kolaudace nepřevést na jiného a užívat jej k
trvalému bydlení. Nedodržení některé z podmínek měl oznámit národnímu výboru a
do 30 dnů příspěvek vrátit. Žalovaný příspěvek vyčerpal, ale stavbu nedokončil
tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci ve sjednané desetileté lhůtě
(t. j. do 1. 10. 2000 podle smlouvy a do 23. 9. 2001 podle jejího dodatku).
Nesplnění podmínek žalovaný neoznámil v dohodnuté
době, a proto byl vyzván k vrácení poskytnutého příspěvku. Do dnešního dne
však příspěvek nevrátil.
Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
16. 2. 2005, č. j. 2 C 121/2004-15, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Dovodil, že žalovaný nesplnil podmínku dokončit výstavbu rodinného domku tak,
aby do 1. 10. 2000 (podle smlouvy), resp. 23. 9. 2001 (podle dodatku) bylo
vydáno pravomocné kolaudační rozhodnutí. Uvedenými dny počala běžet
třicetidenní lhůta k vrácení příspěvku, která uběhla u částky poskytnuté na
základě smlouvy dne 1. 11. 2000 a u částky poskytnuté na základě dodatku dne
23. 10. 2001; uplynutím těchto lhůt se žalovaný ocitl v prodlení. Jelikož
promlčecí lhůta začala běžet za účinnosti nového občanského zákoníku účinného
od 1. 1. 1992, je v posuzované věci třeba vycházet z obecné tříleté promlčecí
lhůty stanovené v § 101 občanského zákoníku (nikoli tedy pro daný případ dříve
stanovené lhůty desetileté) a v důsledku žalovaným vznesené námitky promlčení
nelze žalobkyni uplatněné právo na vrácení příspěvku přiznat (§ 100 odst. 1
občanského zákoníku).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 5.
2005, č. j. 5 Co 913/2005-39, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze stejných skutkových zjištění,
posoudil věc po právní stránce shodně se soudem prvního stupně. Právy a
povinnostmi z omezení převodu nemovitosti podle § 874 obč. zák. ve znění zák.
č. 509/1991 Sb. rozumí odvolací soud ta práva a povinnosti, která tvořila
obsah právního vztahu založeného podle § 58 obč. zák. ve znění před 1.1.1992. I
když omezení převodu nemovitosti vzniklé před účinností citovaného zákona trvá
i po jeho účinnosti, nelze pod pojem práv a povinností z omezení převodu
nemovitosti podle § 874 obč. zák. podřadit i délku promlčecí doby, jak byla
upravena v § 109 obč. zák. ve znění účinném do 1.1.1992. Proto je nutno
postupovat podle § 870 obč. zák. a z jeho pohledu je závěr soudu prvního stupně
o promlčení pohledávky žalobkyně správný, neboť tříletá promlčecí lhůta uběhla
nejpozději koncem října roku 2004 a žaloba byla podána dne 10. 11. 2004.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen
„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm c)
o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Důvodnost dovolání opírá o § 241a odst. 2 písm b) o. s. ř.,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejího názoru založeno na nesprávném
právním posouzení věci. To spočívá v nesprávné aplikaci § 870 obč. zák. namísto
užití § 874 obč. zák. a v návaznosti na ně § 109 obč. zák. ve znění před
1.1.1992. Dovolatelka spatřuje mezi § 870 a § 874 obč. zák. vztah speciality,
v jehož důsledku je třeba na práva z omezení převodu nemovitosti použít § 874
obč. zák. Jelikož práva a povinnosti z omezení převodu nemovitostí, jež vzniklo
před účinností zákona č. 509/1991 Sb., se řídí dosavadními předpisy, je třeba
délku promlčecí doby posuzovat podle § 109 obč. zák. ve znění před 1.1.1992.
Vypuštěním prvé věty § 109 obč. zák. zákonem č. 509/1991 Sb. nemohlo dojít ke
změně délky promlčecí doby z původní desetileté na tříletou, aniž by tak
zákonodárce výslovně v souvislosti s vypuštěním institutu omezení převodu
nemovitosti z občanského zákoníku učinil. V zájmu ochrany dříve nabytých práv,
související s tím, že institut omezení převodu nemovitosti nebyl změněn, nýbrž
zcela vypuštěn, mají být prostřednictvím § 874 obč. zák. posuzovány vztahy
vzniklé z omezení převodu nemovitostí před účinností zák. č. 509/1991 Sb.
Oprávnění vyplývající z omezení převodu nemovitostí v sobě totiž obsahuje i
právo věřitele uplatnit nárok z práva zajištěného tímto způsobem u soudu
nikoliv v obecné promlčecí lhůtě, ale ve lhůtě delší, tj. desetileté. Rozsudek
odvolacího soudu by proto měl být zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Podle článku II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení
k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se proto po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení [§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 2 písm b) o. s. ř.] ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto
ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem by potvrzen v pořadí prvý
rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.
Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle
kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Otázku, zda po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se
právo zajištěné omezením převodu nemovitosti nadále promlčuje v desetileté
promlčecí době nebo zda je u lhůt, které nezačaly běžet před účinností uvedené
novely, nutno promlčení posuzovat podle § 101 obč. zák., řeší odvolací soudy
dosud rozdílně a v rozhodovací praxi dovolacího soudu se tato otázka zatím
vyskytuje jen ojediněle. Pro řešení této otázky má tudíž napadený rozsudek po
právní stránce zásadní význam, navíc (jak bude uvedeno dále) ji soudy obou
stupňů vyřešily v rozporu s hmotným právem a dovolání žalobkyně je tak
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř., které provedl
bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud ČR k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Protože žalobkyně nenamítá, že by
řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i
kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového neplyne ani z obsahu spisu,
se dovolací soud zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej
žalobkyně vymezila.
Podle § 58 odst. 1 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992 věřitel může uspokojení
své pohledávky zajistit písemnou smlouvou s dlužníkem, kterou dlužník bere na
sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu věřitele na jiného,
dokud pohledávka nebude uspokojena.
Podle odst. 2 téhož ustanovení je ke smlouvě třeba její registrace státním
notářstvím. Omezení převodu vznikne okamžikem registrace.
Podle § 61 obč. zák. v tomtéž znění zánikem pohledávky nebo jejím promlčením
omezení převodu nemovitosti zanikne.
Podle § 109 věty prvé obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992 se právo zajištěné
omezením převodu nemovitosti promlčuje za deset let.
Podle § 870 obč. zák., obsahujícího přechodné ustanovení k úpravám občanského
zákoníku provedeným s účinností od 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., se podle
dosavadních předpisů až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby,
které počaly běžet před účinností tohoto zákona.
Podle § 874 obč. zák. (který je rovněž přechodným ustanovením k novele
občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) práva a povinnosti z
omezení převodu nemovitosti, jež vzniklo před účinností tohoto zákona, se řídí
dosavadními právními předpisy.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním názoru, že pod pojem „práva a
povinnosti z omezení převodu nemovitosti“, obsažený v § 874 obč. zák., nelze
podřadit promlčecí dobu, která byla před tím, než byl institut omezení převodu
nemovitosti z občanského zákoníku vypuštěn, podle § 109 občanského zákoníku ve
znění před 1. 1. 1992 desetiletá, a proto pokud u práva zajištěného omezením
převodu nemovitosti začala promlčecí doba běžet až po 1. 1. 1992, je tato doba
(podle § 870 obč. zák. a contrario) ve smyslu § 101 obč. zák. tříletá a počítá
se ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. S tímto názorem se však
dovolací soud neztotožňuje.
Ustanovení § 870 obč. zák. představuje obvyklou regulaci vztahu lhůt podle
staré a nové právní úpravy. I novela občanského zákoníku provedená zákonem č.
509/1991 Sb. upravila některé lhůty novým způsobem, avšak v důsledku zmíněného
přechodného ustanovení se tato úprava nedotkla lhůt, které začaly běžet před
její účinností. Smyslem takové právní úpravy je princip ochrany již nabytých
práv. Toto ustanovení však podle přesvědčení dovolacího soudu dopadá pouze na
případy, kdy příslušné lhůty a promlčecí doby jsou i nadále předmětem úpravy
občanského zákoníku. V případě omezení převodu nemovitosti je situace odlišná,
neboť zákonem č. 509/1991 Sb. nedošlo jen ke změně promlčecí doby spojené s
tímto zajišťovacím institutem, nýbrž k vypuštění tohoto institutu z občanského
zákoníku vůbec. Nejde tedy o situaci, kdy se lhůty či promlčecí doby novelou
zákona zkrátily nebo prodloužily, případně kdy byl odlišně upraven jejich běh a
kdy je proto třeba – v zájmu zachování principu ochrany nabytých práv –
regulovat délku a běh těch lhůt a promlčecích dob, které začaly běžet před
účinností nové právní úpravy. Proto podle názoru dovolacího soudu ustanovení §
870 obč. zák. nelze na tento případ aplikovat. Pak ovšem jediným ustanovením,
podle kterého je možno postupovat, je § 874 obč. zák.
Omezení převodu nemovitosti bylo institutem zajištění práv a povinností, který
byl upraven v občanském zákoníku až do jeho novely provedené zákonem č.
509/1991 Sb. Smyslem omezení převodu nemovitosti bylo nejen zajistit věřiteli
možnost vést v případě, že jeho pohledávka nebude řádně a včas uspokojena,
výkon rozhodnutí postihující nemovitost vlastnicky náležející dlužníkovi, který
ji nemohl (právě v důsledku omezení převodu) bez souhlasu věřitele zcizit, ale
též – ve spojení s § 109 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992 – prodloužit dobu,
v níž se takto zajištěné právo promlčí, tedy posílit právní jistotu věřitele
pokud jde o včasnost vymáhání pohledávky. Jestliže s účinností od 1. 1. 1992
přestalo být omezení převodu nemovitosti občanským zákoníkem upraveno, je třeba
na oprávnění věřitele uplatnit u soudu pohledávku zajištěnou omezením převodu
nemovitosti v delší než obecné, t. j. desetileté, promlčecí době nahlížet jako
na součást práv, která z tohoto vztahu pro věřitele vyplývala. Jen tak je totiž
možno respektovat shora zmíněnou zásadu ochrany již nabytých práv, kterou musí
být vedena každá novelizace právního řádu. Je-li podle § 61 obč. zák. ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. neodvratným důsledkem promlčení
pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti zánik omezení převodu, je
zřejmé, že tehdejší speciální zákonná úprava promlčecí doby u takto zajištěných
práv je neoddělitelně spjata s právy a povinnostmi vyplývajícími z tohoto
institutu. Uzavřením smlouvy o omezení převodu nemovitosti vyjádřily smluvní
strany svoji vůli podřídit se režimu § 61 obč. zák. v citovaném znění a tedy i
srozumění s tím, že zajištění závazku, který trvá, zanikne až marným uplynutím
desetileté promlčecí doby. Výklad přechodných ustanovení zákona č. 509/1991
Sb., který v této věci přijaly soudy obou stupňů, by vedl k závěrům, které by
byly z hlediska ochrany práv věřitele nepřijatelné, t. j. že by k (očekávanému
a předpokládanému) zániku omezení převodu nemovitosti, tedy k zániku práv a
povinností z něj vyplývajících, došlo – v rozporu s dříve projevenou vůlí
smluvních stran – v době podstatně kratší. Na podporu názoru, že i po vypuštění
institutu omezení převodu nemovitosti z občanského zákoníku se právo jím
zajištěné promlčuje v desetileté promlčecí době, lze připomenout i názor
zastávaný za účinnosti občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992, podle
kterého dojde-li k zániku omezení převodu nemovitosti za trvání zajištěné
pohledávky (např. dohodou dlužníka a věřitele), nemá tato skutečnost vliv na
běh a délku promlčecí doby u neuhrazené části pohledávky (srov. Občanský
zákoník, Komentář, Panorama 1997, str. 223).
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že pokud odvolací soud otázku promlčení
uplatněného práva žalobkyně posuzoval podle § 870 obč. zák., nikoli podle § 874
obč. zák., použil jiný právní předpis než jaký měl použít a jeho rozhodnutí tak
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím je naplněn dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyššímu soudu ČR proto nezbylo,
než podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek
zrušit. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl
zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl
vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1
o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude
rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. září 2005
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu