33 Odo 121/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a JUDr. Vladimíra Velenského v právní věci žalobkyně E. g. a p. s., a.
s., proti žalovanému L. P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky
61.816,20 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24
C 6/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 7. října 2003, č.j. 29 Co 262/2003-172, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 15. listopadu 2001, č. j. 24 C 6/99 - 95, uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 67.374,80 Kč do 15 dnů od právní
moci rozsudku, žalobu do částky 85.868,30 Kč zamítl a rozhodl o
nákladech řízení. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud)
usnesením ze dne 23. května 2002, č. j. 29 Co 106/2002 - 116, rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v
tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že soud
prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci (v zamítavém výroku
rozsudek soudu prvního stupně zůstal odvoláním nedotčen, a proto nabyl
samostatně právní moci).
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 1. dubna 2003, č. j. 24 C 6/99 - 161,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 61.816,20 Kč do 15 dnů od
právní moci rozsudku, žalobu do částky 5.558,60 Kč zamítl a rozhodl o nákladech
řízení.
Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. října 2003, č.
j. 29 Co 262/2003 - 172, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (v zamítavém výroku nabyl rozsudek soudu prvního
stupně samostatně právní moci).
Oba soudy při rozhodování vyšly ze skutkového zjištění, že žalovaný v měsících
listopad 1996 až únor 1997 užíval za účelem provozování kavárny nebytové
prostory v nemovitosti na adrese P. 1, V. u. 34, jež v tu dobu byly ve
vlastnictví žalobkyně, a odebíral služby s jejich užíváním spojené, že se tak
dělo na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 9. 6.
1994, která neobsahovala obligatorní náležitosti stanovené v § 3 odst. 3 zákona
č. 116/1990 Sb., a že žalovaný nebyl ve sledovaném období omezován v užívání
předmětných nebytových prostor v důsledku jejich rekonstrukce, jak tvrdil. Dále
vzaly za zjištěné, že vzhledem k rozloze a lokalitě nebytových prostor mohlo
činit nájemné za jejich užívání v daném období částku 43.333,- Kč měsíčně, že
žalovaný na žalobkyní požadovaném nájemném ve výši 31.348,- Kč měsíčně
uhradil v měsících listopadu a prosinci 1996 vždy částku 21.114,- Kč, v měsíci
lednu 1997 částku 5.100,- Kč a že žalobkyně započetla ve prospěch
žalovaného částku 6.120,- Kč (12 x 510,- Kč) uhrazenou žalovaným z téhož titulu
v měsících, které nejsou předmětem žaloby. V neposlední řadě také zjistily, že
žalovaný užíval v měsících prosinec 1996 až únor 1997 telefonní přístroj, že
podle vyúčtování telefonních služeb za uvedené období měl zaplatit částku
4.803,50 Kč, kterou neuhradil, dále že žalovaný uznal dluhy za odběr elektrické
energie za měsíce prosinec 1996 a leden 1997 v částce 10.803,50 Kč, za topení v
částce 4.272,- Kč a za úklid společných prostor v částce 1.359,20 Kč. Odvolací
soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který na základě takto
zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že ve smyslu § 451 odst. 1 a 2 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „obč. zák.“)
žalovanému vzniklo v rozhodném období užíváním nebytových prostor ve
vlastnictví žalobkyně a odebíráním služeb s tím spojených
bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně v celkové částce 61.816,20 Kč, neboť
nájemní smlouva uzavřená mezi žalobkyní jako pronajímatelem a žalovaným
jako nájemcem je neplatná. Námitku žalovaného, že měla být zohledněna jím
zaplacená částka 78.030,- Kč, soudy neuznaly s tím, že žalobkyně započítala
tuto částku na dluh žalovaného za užívání nebytových prostor a za
služby vzniklý v jiném období, a s tím, že žalovaný neučinil projev k započtení
podle § 580 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že „jsou
dány dovolací důvody ve smyslu ust. § 237 O. s. ř., to pokud jde o důvody
formální, přičemž existují další dovolací důvody, zejména ve smyslu ust. § 241a
odst. 2 a odst. 3 O. s. ř.“ Dále mimo jiné uvedl, že žalobkyně svá žalobní
tvrzení neprokázala, napadl správnost skutkových zjištění týkajících se
prokázání vlastnického práva žalobkyně k pronajímané nemovitosti; v této
souvislosti upozornil na nepřesnosti soudů ve výpočtu výše bezdůvodného
obohacení. Podle jeho názoru soudy měly veškerá skutková zjištění a důkazy k
tomu, aby žalobu zamítly zcela, přičemž přiznaná částka 61.816,20 Kč je částkou
nad rámec žaloby, která žalobkyní nebyla vůbec uplatněna. Rovněž vyjádřil
nesouhlas se závěrem soudů, že nebyl v užívání nebytových prostor v rozhodném
období omezen. Závěrem navrhl rozsudek odvolacího soudu a případně i předchozí
rozsudek soudu prvního stupně zrušit s tím, aby věc byla vrácena příslušnému
soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, v platném znění - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst.
1 a 2 o. s. ř.) se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena § 237 odst. 1
písm. b/ o. s. ř., i když odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí
druhý rozsudek soudu prvního stupně, neboť v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně byl zrušen pro neúplnost skutkových zjištění s pokyny k doplnění
důkazního řízení, aniž byl vysloven pro soud prvního stupně závazný právní
názor (což je jednou z podmínek přípustnosti dovolání podle zmíněného
ustanovení).
Je proto namístě přípustnost dovolání zvažovat výlučně v intencích § 237 odst.
1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních,
navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tudíž výlučně důvod podle § 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým je možno
namítat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve
smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad
řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace,
jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých
napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel
napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - je výtka nesprávnosti
právního posouzení věci založena výlučně na kritice správnosti (úplnosti)
skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti
skutkovým zjištěním, z nichž soudy vyšly při právním posouzení
věci. Netvrdí, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně
posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav
subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jeho námitek jsou výlučně
výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového
stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud
určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může
opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového
stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Dovolatel přitom
přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit;
lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování),
avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak - podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/
o. s. ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. teprve zvažována, nemůže být námitka
směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání
právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost)
skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z
okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o bezdůvodném
obohacení, které dovolatel získal na úkor žalobkyně, a jež je povinen
vydat (ve smyslu § 451, § 457 a § 458 odst. 1 obč. zák.), nemohou tyto námitky
založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Přitom k
vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední
povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto
vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř. nezakládají.
Se zřetelem k výše uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, a proto je podle § 243b odst.
5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni
podle obsahu spisu v této fázi řízení nevznikly prokazatelně žádné náklady, na
jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. března 2004
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu