33 Odo 1211/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce S. B.,
družstvo, proti žalované S., k. s., o zaplacení částky 131.358,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 182/96, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. června
2004, č. j. 4 Cmo 200/2003-195, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. června 2004, č. j. 4 Cmo
200/2003-195, se ve výrocích, jimiž byl změněn rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 11. března 2003, č. j. 35 Cm 182/96-156, tak, že žalované byla uložena
povinnost zaplatit žalobci 131.358,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. 4. 1994
do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 283.878,- Kč s příslušenstvím. Uváděl,
že se žalovanou uzavřel dne 18. 8. 1992 smlouvu o nájmu věcí v hodnotě
946.259,- Kč. Ačkoli nájemní vztah skončil jeho výpovědí k 31. 7. 1993,
žalovaná mu věci vrátila až 4. 2. 1994 a za jejich užívání v tomto období nic
neplatila.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. března 2003, č. j. 35 Cm 182/96-156,
zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku
258.748,- Kč s úrokem ve výši 18 % ročně od 1. 4. 1994 do zaplacení, a rozhodl
o nákladech řízení (jeho předchozí rozsudek ze dne 5. února 1999, č. j. 35 Cm
182/96-95, ve výrocích, jimiž byla žaloba o zaplacení částky 258.748,- Kč s
příslušenstvím zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, Vrchní soud v
Olomouci usnesením ze dne 20. září 2001, č. j. 3 Cmo 546/99-110, zrušil a věc
mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; ve výrocích, jimiž bylo řízení o
zaplacení částky 25.130,- Kč zastaveno a bylo rozhodnuto o soudním poplatku,
zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen a nabyl samostatně
právní moci).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 18. 8. 1992
smlouvu o pronájmu základních prostředků (jednalo se o 74 položek) na dobu
neurčitou. Tato smlouva byla jednou z celé řady smluv mezi účastníky
uzavřených, jejichž cílem bylo převést podnikatelskou činnost ze žalobce na
žalovanou, kteří byli personálně a hospodářsky propojeni. Žalobce dopisem ze
dne 28. 4. 1993 doručeným žalované 29. 4. 1993 uvedenou smlouvu vypověděl. Při
jednání uskutečněném v době před uplynutím výpovědní lhůty žalobce požadoval,
aby mu žalovaná k 31. 7. 1993 vrátila devět položek z pronajatých věcí s tím,
že je připraven přijmout i další základní prostředky, jež žalovaná nepotřebuje
k zabezpečení provozu, a odprodat ty, které jsou trvale zabudovány do staveb.
Dopisem ze dne 7. 10. 1993 žalobce požadoval po žalované okamžité vrácení
jedenácti položek z pronajatých věcí. Dne 2. 12. 1993 uzavřeli účastníci dohodu
o předání základních prostředků, v níž bylo ujednáno, které prostředky budou
žalobcem převzaty do pěti dnů od uzavření dohody a které později. Podle
předávacího protokolu žalobce dne 4. 2. 1994 převzal část z pronajatých
základních prostředků (24 položek). Z takto zjištěného skutkového stavu věci
soud prvního stupně dovodil, že žalobce neprokázal, že žalovaná užívala dříve
pronajaté základní prostředky proti jeho vůli. Žalobce požadoval vrátit pouze
malé množství z pronajatých věcí. Nebylo prokázáno, které věci a po jakou dobu
byly proti vůli žalobce žalovanou užívány. Způsob určení žalobou požadované
částky zůstal žalobcem nespecifikován a k prokázání výše běžného nájemného za
pronájem věcí žalobce nenavrhl žádné důkazy.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. června 2004, č. j. 4 Cmo 200/2003-195, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci
rozsudku částku 131.358,- Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. 4. 1994 do
zaplacení, jinak jej (do částky 76.142,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % od
1. 4. 1994) potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Z listinných důkazů, jimiž zopakoval dokazování, vzal za prokázané, že
dne 18. 8. 1992 účastníci uzavřeli smlouvu o pronájmu základních prostředků v
pořizovací ceně 946.259,- Kč na dobu neurčitou za nájemné ve výši 47.313,- Kč
měsíčně. Smluvní vztah skončil dne 31. 7. 1993 výpovědí žalobce. Účastníci před
tím i poté jednali o vrácení základních prostředků. Při jednání dne 11. 5. 1993
žalobce požadoval vrátit do 31. 7. 1993 vysokozdvižný vozík, osobní automobil
zn. Favorit, PC AT, monitor, tiskárnu, pancéřovou skříň, kopírku Canon,
telefonní ústřednu, dva elektrické psací stroje zn. Optima, bourací kladivo a
stavební vrátek a prohlásil, že je připraven přijmout i další věci. Dopisem ze
7. 10. 1993 žalobce urgoval žalovanou o zaplacení faktur za pronájem základních
prostředků a urgoval vrácení věcí, jež požadoval již při jednání 11. 5. 1993
(kromě stavebního vrátku a psacího stroje). Kromě toho požadoval vrátit kladivo
zn. Bosch a přenosný radiotelefon. Dne 12. 12. 1993 se účastníci dohodli, že
žalobce předloží technologický postup demontáže základních prostředků ve
střediscích stolárna a Z. a po jeho schválení žalovanou bude dohodnut termín
demontáže. Ostatní věci uvedené v dohodě pod bodem 3a) se zavázal žalobce
převzít okamžitě. Dopisem ze 7. 1. 1994 žalobce urgoval žalovanou o vrácení
neoprávněně zadržovaných věcí. Žalovaná dne 4. 2. 1994 vrátila žalobci věci v
pořizovací ceně 437.859,- Kč (maringotku, vrtací kladivo, závitořez, soustruh,
vrtačku, ruční ohýbačku plechu, bourací kladivo Bosch, kompresorovou stanici,
ruční tabulové nůžky, bourací kladivo, transportér, stavební vrátek, elektrický
psací stroj Optima, radiovou síť, kopírku Canon, pancéřovou skříň, účtovací
stroj, tiskárnu, počítač, radiotelefon, osobní automobil zn. Favorit,
elektromotor, kalkulačku a vysokozdvižný vozík). Dne 1. 12. 1993 žalobce
uzavřel s M. P. smlouvu o nájmu věcí v pořizovací ceně 371.654,- Kč (označené v
účastníky uzavřené smlouvě z 18. 8. 1992 poznámkou „Z.“). Na základě těchto
zjištění odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaná
se ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění v tu
dobu platném - dále jen „obč. zák.“ na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Bezdůvodné obohacení v podobě plnění z právního důvodu, který odpadl, získávala
tím, že po skončení nájmu žalobci nevrátila pronajaté věci, tedy tím, že
nesplnila svou povinnost podle § 682 obč. zák. Konstatoval, že žalovaná
neprokázala splnění své povinnosti pronajaté věci po skončení nájmu vrátit, jež
vyplývá ze zákona.
Nepřisvědčil její námitce, že žalobce požadoval vrátit pouze
část věcí, neboť povinnost vrátit věc po skončení nájmu vzniká ze zákona a není
závislá na výzvě pronajímatele. Žalobu proto shledal částečně důvodnou, pokud
jde o vydání plnění z bezdůvodného obohacení za užívání věcí, které žalovaná
bezdůvodně zadržovala až do 4. 2. 1994, kdy je žalobci vrátila. Při určení výše
plnění z bezdůvodného obohacení vycházel z měsíčního nájemného sjednaného
účastníky (5 % z částky 437.859,- Kč představující pořizovací cenu těchto věcí)
a doby šesti měsíců užívání věcí žalovanou bez právního důvodu.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. S poukazem na dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. namítla nesprávnost právního
závěru odvolacího soudu, že se bezdůvodně obohatila tím, že po skončení nájmu
žalobci nevrátila řádně a včas pronajaté věci. Je názoru, že povinnosti nájemce
věc vrátit koresponduje povinnost pronajímatele věc od něho převzít. Při
porušení této povinnosti je pak pronajímatel v prodlení ve smyslu § 522 obč.
zák. Je přesvědčena, že žalobce se v takovém prodlení ocitl, neboť jako
pronajímatel neposkytl součinnost při převzetí věcí. Připomněla, že mezi
účastníky byla 2. 12. 1993 sjednána dohoda o předání základních prostředků s
tím, že byl dohodnut způsob a termíny předání jednotlivých skupin prostředků.
Přestože u věcí uvedených pod bodem 3a) dohody, o něž je veden spor, je
uvedeno, že jsou bez závad a žalobce je povinen si je odvézt do pěti dnů od
uzavření dohody, byly žalobcem převzaty až 4. 2. 1994. I z jednání dne 11. 5.
1993 vyplynulo, že žalobce výslovně požadoval vrátit pouze 11 vybraných věcí,
ohledně ostatních účastníci jednali o jejich odprodeji a za tím účelem byly
dočasně ponechány v její dispozici. Zřejmý úmysl žalobce převzít od žalované
jen omezený rozsah věcí je patrný i z dopisu ze 7. 10. 1993, z něhož vyplývá,
že mezi účastníky byl dohodnut odprodej věcí vyjma těch, které byly uvedeny v
příloze dopisu. Z těchto skutečností žalovaná dovozuje závěr, že věci byly u ní
ponechány se souhlasem žalobce. Zdůraznila, že ačkoliv měla pronajaté věci v
dispozici i po skončení nájmu, žádným způsobem je neužívala; proto jí ani
nemohl vzniknout majetkový prospěch. Dále podotkla, že žalobce netvrdil a ani
neprokázal, že předmětné základní prostředky byly v jeho vlastnictví a zda byly
žalované skutečně předány za účelem užívání na základě jimi uzavřené nájemní
smlouvy. Za nesprávný pokládá postup, jímž odvolací soud stanovil výši
bezdůvodného obohacení, vycházel-li z výše nájemného sjednaného účastníky ve
smlouvě o nájmu věcí. Navíc se odvolací soud při vyčíslení bezdůvodného
obohacení dopustil numerické chyby. Z uvedených důvodů navrhla rozsudek
odvolacího soudu v napadené části zrušit a věc mu v tomto rozsahu vrátit k
dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela
provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II
bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240
o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1
a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.,
přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalovaná své dovolací výhrady považuje za dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu jejích dovolacích námitek je však
zřejmé, že především nesouhlasí se skutkovým zjištěním, na němž spočívá právní
závěr odvolacího soudu, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila
tím, že po skončení nájmu nesplnila svou povinnost pronajaté věci žalobci
vrátit a že je nadále užívala. Ve skutečnosti tak uplatnila dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá
oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp.
zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek
1, pod č. C 8).
V daném případě se žalobce žalobou v konečném znění domáhal vydání plnění z
bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.), které žalované na jeho úkor mělo
vzniknout tím, že po skončení nájmu nesplnila povinnost vrátit mu pronajaté
věci, které dále užívala, vyplývající z § 682 obč. zák.. Podle § 451 odst. 2
obč. zák. jde o skutkovou podstatu, kdy bezdůvodné obohacení představuje
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. Obohacovanému se tím,
že má k dispozici věci (ať už možnost jejich užívání realizuje či nikoli),
dostává určitého plnění a jelikož se tak děje bez právního důvodu, je povinen
toto plnění vydat tomu, na jehož úkor je získáváno. Protože však takové plnění
nelze fakticky vydat, vzniká obohacenému povinnost vydat ekvivalent tohoto
plnění vyjádřený v penězích; přitom hodnota plnění je vyjádřitelná cenou, za
níž bývá obvykle v daném místě a čase užívací právo k obdobným věcem
přenecháváno. Žalovaná se žalobnímu požadavku bránila v průběhu řízení
argumentací, že jí nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení za situace, kdy věci
u ní byly dočasně ponechány se souhlasem a vědomím žalobce, neboť účastníci
jednali o jejich odprodeji, a kdy žalobce nesplnil svůj závazek z dohody ze dne
2. 12. 1993 do pěti dnů odvézt věci uvedené v bodu 3a) dohody, takže svým
chováním přispěl k prodlení při vrácení věcí. V posuzovaném případě tak bylo
pro právní posouzení věci významné zjištění, zda se žalovaná (dlužník) po
skončení nájmu dostala do prodlení se splněním povinnosti vrátit pronajaté věci
žalobci a zda žalobce (věřitel) splnil povinnost věci od žalované převzít (§
682 obč. zák.). Se zjištěním, že žalobce k určitému okamžiku nesplnil svou
povinnost věci převzít, resp. že neposkytl žalované potřebnou součinnost, je
totiž spojen závěr, že se jako věřitel ocitl v prodlení s převzetím věcí, které
vylučuje možnost prodlení žalované s vrácením věcí (tato problematika je obecně
upravena v § 520 a 522 obč. zák.; prodlení dlužníka a věřitele v obchodních
závazkových vztazích je komplexně upraveno v § 365 až § 372 obchodního
zákoníku). Prokáže-li se v řízení, že věřitel se po skončení nájmu věcí dostal
do prodlení s jejich převzetím od dlužníka, nemůže se domáhat peněžité náhrady
podle § 458 odst. 1 věty druhé obč. zák. za to, že v době prodlení měl dlužník
věci ve své dispozici.
Odvolací soud svá skutková zjištění čerpal mimo jiné ze zápisu z jednání ze dne
11. 5. 1993, z dopisu ze dne 7. 10. 1993, z dohody ze dne 12. 12. 1993, z
dopisu ze dne 7. 1. 1994 a z předávacího protokolu ze dne 4. 2. 1994. Bez
povšimnutí však zůstala skutečnost, že v dopise ze dne 7. 10. 1993 žalobce
sděluje žalované, že předmětem dalšího odprodeje nebudou jen základní
prostředky (uvedené v přiloženém seznamu), jež žádá okamžitě vrátit. Rovněž
nebyla vzata v úvahu skutečnost, že v dohodě ze dne 2. 12. 1993 se účastníci
dohodli na způsobu vypořádání základních prostředků tak, že věci uvedené pod
bodem 3a) dohody budou žalobcem převzaty a odvezeny do pěti dnů po podpisu
dohody. Pominut zůstal též obsah dopisu ze dne 2. 11. 1993, v němž žalovaná
žalobci sděluje, že zmařil převzetí základních prostředků, které se mělo
uskutečnit 1. 11. 1993 (neuznává proto požadavek na nájemné za pronajaté věci),
a souhlasí se žalobcem stanoveným dalším termínem předání věcí dne 8. 11. 1993.
Tyto skutečnosti jsou přitom významné z hlediska úvah o pravdivosti tvrzení,
jež žalovaná použila na svou obranu, potažmo závěru, zda se žalobce ocitl v
prodlení s převzetím věcí od žalované.
Z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud některé rozhodné skutečnosti z
důkazů vyplývající pominul a vůbec je nehodnotil. Hodnocení důkazů tak bylo
odvolacím soudem provedeno v rozporu s § 132 o. s. ř. Protože pochybení při
zjišťování skutkového stavu věci se týká skutečností, které byly podstatné pro
rozhodnutí ve věci, lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Tím je naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s.
ř. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku (a v
akcesorických výrocích) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. a § 243b odst. 3 věta první o. s.
ř.), aniž se z důvodů předčasnosti zabýval dalšími dovolacími námitkami.
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího
soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve
spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. listopadu 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu