33 Odo 1246/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně C. – C. a. s., zastoupené JUDr. F. S., advokátem, proti žalované A. N., , zastoupené JUDr. E. M., advokátkou, o zaplacení částky 26.420,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 134/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2006, č. j. 22 Co 395/2006 – 72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek ze dne 27. října 2005, č. j. 9 C 134/2005-47, v části jíž Okresní soud v Českém Krumlově uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 26.420,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 15. 9. 2005 do zaplacení, v rozsahu částky 9.100,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 15. 9. 2005 do zaplacení a co do 3 % úroku z prodlení z částky 26.420,- Kč za dobu od 1. 2. 2005 do 14. 9. 2005 jej změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 26.420,- Kč s příslušenstvím shledal důvodným, neboť je důsledkem porušení smluvní povinnosti žalované převzít předmět koupě. Žalobkyně tak od smlouvy podle čl. 2.3.3. odstoupila a svědčí ji nárok na smluvní pokutu ve výši 10 % z celkové kupní ceny. Poněvadž si účastnice ve smlouvě ujednaly, že jejich závazkový vztah bude podřízen režimu obchodního zákoníku (čl. 4.4), důvodnost a výši smluvní pokuty odvolací soud poměřoval ustanoveními § 300 až § 302 zákona č. 513/1991 Sb. (dále jen „obch. zák.“).
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., žalovaná (dále též „dovolatelka“) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl v rozsahu částky 26.420,- Kč s příslušenstvím potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na základě výkladu čl. 2.3.3 a 2.3.6 smlouvy ze dne 7. 12. 2004 ji považuje za neplatnou a žalobkyni tak nemohl vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty. S tímto odůvodněním navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce l není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jelikož dovoláním dotčeným výrokem odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřesahujícím částku 50.000,- Kč, bylo nutno v prvé řadě vyřešit otázku, zda v posuzovaném případě jde z hlediska procesního o obchodní věc. Nejvyšší soud České republiky již ve svém usnesení ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 33 Cdo 2272/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/2000, vyjádřil názor, že za věci obchodní pro účely občanského soudního řádu je nutno považovat nejen všechny věci vyjmenované v § 9 odst. 3 a 4 o. s. ř., ale i obchodní závazkové vztahy, jejichž definice je obsažena v § 261 a § 262 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Kupní smlouva č. 001491 (dále jen „smlouva“) byla uzavřena dne 7. 12. 2004 mezi kupující A. N. a žalobkyní. Jejím nepřímým předmětem byl osobní automobil. Podle čl. 4.4 smlouvy si její účastnice dohodly, že „shora uvedený závazkový vztah a veškerá práva a povinnosti stran zde výslovně neupravené nebo upravené jen částečně, se řídí příslušnými ustanoveními zák. č. 513/1991 Sb. (obchodní zákoník) v platném znění“.
Podle § 262 odst. 1 obch. zák. si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení tato dohoda vyžaduje písemnou formu. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, že obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, který je kompletně upraven v jiném zákoně, např. právě v občanském zákoníku. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod ve smyslu § 261 odst. 1 a 2 obch. zák., o tzv. absolutní obchod ve smyslu výčtu podávajícího se z § 261 odst. 3 obch. zák. nebo o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou práva podle § 262 obch. zák. Je nepochybné, že účastnice řízení podřídily závazkový vztah režimu obchodního zákoníku písemnou volbou práva podle § 262 obch. zák.; takto založený vztah je tudíž vztahem obchodním.
Podle žaloby byl předmětem řízení, jak byl vymezen tvrzeními žalobkyně o skutkových okolnostech týkajících se věci, požadavek na zaplacení smluvní pokuty ve výši 26.420,- Kč a požadavek na úhradu „skladného“ ve výši 9.100,- Kč; tvrzený závazkový vztah účastníků je z procesního hlediska věcí obchodní.
Jelikož odvolací soud napadeným výrokem v dané obchodní věci rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti takovému výroku vyloučena [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu, zveřejněné pod R 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. srpna 2008
JUDr. Václav Duda předseda senátu