33 Odo 128/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce m. Ž., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. B., o zaplacení
652.993,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 23 C
70/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 30.
srpna 2005, č. j. 17 Co 252/2005-55, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 652.993,- Kč s příslušenstvím s
odůvodněním, že tato částka představuje smluvní pokutu, kterou mu je žalovaná
povinna zaplatit, protože nesplnila své povinnosti z kupní smlouvy.
Obvodní soud pro P. rozsudkem ze dne 22. října 2004, č. j. 23 C 70/2004-25,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 652.993,- Kč s 2 % úrokem z prodlení
od 29. 8. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění,
že dne 20. 7. 1998 uzavřeli účastníci formou notářského zápisu kupní smlouvu,
jíž žalobce žalované prodal nemovitosti v Ž., a to dům a pozemek parc. č.
345/1. Původním záměrem žalující obce bylo historický objekt (označený jako
restaurace se sálem „S.“) zrekonstruovat tak, aby v budoucnu opět sloužil
občanům (v objektu měl být ponechán sál, vybudován bufet, kavárna, bar,
obchůdky apod.). Tento záměr byl v kupní smlouvě uveden a žalovaná se jej
zavázala dodržet. Proto jí byly nemovitosti prodány za sjednanou cenu 116.577,-
Kč, ačkoli podle znaleckého posudku byla jejich cena 769.570,- Kč. Pro případ,
že „nebude do konce pátého roku ode dne vkladu vlastnického práva pro žalovanou
vydáno ÚSÚ při MěNV v Ž. rozhodnutí o kolaudaci rekonstruované stavby“ se
smluvní strany dohodly na smluvní pokutě ve výši 652.993,- Kč, kterou se
žalovaná jako kupující zavázala žalobci (prodávajícímu) zaplatit v hotovosti
nejpozději do 30 dnů po uplynutí pěti let od vkladu. Tato částka představuje
rozdíl mezi cenou nemovitostí určenou soudním znalcem a sjednanou kupní cenou.
Vlastnické právo žalované k předmětným nemovitostem bylo do katastru
nemovitostí vloženo 29. 7. 1998; kolaudační rozhodnutí mělo být vydáno
nejpozději dne 28. 8. 2003. Žalovaná ve stanovené lhůtě nemovitosti
nezrekonstruovala. Na základě uvedených skutečností soud prvního stupně
uzavřel, že žalované vznikla povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu, neboť
nesplnila jí zajištěnou smluvní povinnost uvedenou v kupní smlouvě (tj.
povinnost předložit ve smluvené lhůtě rozhodnutí o kolaudaci rekonstruované
stavby).
K odvolání žalované Městský soud v P. rozsudkem ze dne 30. srpna 2005, č. j. 17
Co 252/2005-55, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že ujednání
o smluvní pokutě obsažené v kupní smlouvě ze dne 20. 7. 1998 je neplatné,
neboť z něho nevyplývá, která smluvní povinnost kupujícího je pokutou
zajišťována. Konstatoval, že smluvní pokuta musí být sjednána písemně a není
tudíž možné přihlédnout k tomu, co bylo při podpisu smlouvy smluvními stranami
případně ústně dojednáno. Jelikož údaj o zajišťované povinnosti v ujednání o
smluvní pokutě chybí, nelze jej dovodit ani výkladem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá nesprávné
právní posouzení věci. Je přesvědčen, že z obsahu kupní smlouvy, kterou se
žalovanou uzavřel dne 20. 7. 1998, je patrné, jaká byla vůle účastníků a proč
byla sjednána smluvní pokuta, resp. splnění jaké povinnosti kupujícího
zajišťovala. Má zato, že z kupní smlouvy dostatečně vyplývá, že žalovaná se
zavázala provést ve lhůtě do pěti let podle regulačních podmínek rekonstrukci
“S.“, jež měla být završena kolaudací, přičemž tuto povinnost nesplnila.
Připomíná, že výklad právního úkonu musí být za použití výkladových pravidel
proveden „v souvislosti s vůlí stran a jejich veškerým písemným projevem“.
Žalovaná se zavázala provést rekonstrukci nemovitostí převáděných kupní
smlouvou mimo jiné v souladu se základními regulačními podmínkami ze dne 14. 4.
1998, které jsou nedílnou součástí kupní smlouvy sepsané formou notářského
zápisu. V devátém článku kupní smlouvy se zavázala zaplatit smluvní pokutu v
případě, že do pěti let ode dne vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí nebude vydáno kolaudační rozhodnutí o kolaudaci rekonstruované
stavby. Vychází-li se z písemností jako celku (zajištěná povinnost nemusí být
sjednána přímo v ustanovení o smluvní pokutě), je možno nezpochybnitelně
dovodit, jaká povinnost žalované byla smluvní pokutou zajištěna. Žalobce navíc
dodává, že ze speciálních předpisů vyplývá, že kolaudační rozhodnutí se vydává
na návrh stavebníka, přičemž k žádosti o vydání kolaudačního rozhodnutí musí
být stavebníkem splněny podmínky a předloženy doklady o dokončení stavby;
žalovaná přitom o vydání kolaudačního rozhodnutí ani nepožádala. Z uvedených
důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanou osobou (žalobcem), je podle §
237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a jsou splněny i podmínky uvedené v §
241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání
uplatněny, a ani z obsahu spisu se existence takových vad nepodává. Proto se
dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej
žalobce v dovolání obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry.
Výhrady žalobce k právnímu posouzení věci se týkají závěru
dovozujícímu, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v kupní smlouvě ze dne 20.
7. 1998 je neplatné, neboť postrádá určité vymezení povinnosti, která má být
smluvní pokutou zajištěna.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Právní úkon je nesrozumitelný,
jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen, a neurčitý,
je-li vyjádření projevu sice srozumitelné, ale jeho obsah je neurčitý (má věcné
nedostatky).
Podle § 35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo
opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost
o tom, co chtěl účastník projevit. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní
úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jen právní úkony, které nelze vyložit
podle stanovených interpretačních pravidel (§ 35 odst. 1, 2 obč. zák.), jsou
pro nesrozumitelnost nebo neurčitost neplatné (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 29. 10. 1997, s. p. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní
rozhledy, ročník 1998, číslo 7).
V daném případě jde o posouzení určitosti ujednání účastníků o smluvní
pokutě. Smluvní pokuta, jako jeden ze zajišťovacích prostředků, je upravena v §
544 a § 545 obč. zák. Představuje peněžitou částku, kterou je dlužník povinen
zaplatit věřiteli v případě, že nesplní smluvní povinnost, i když porušením
smluvní povinnosti věřiteli nevznikne škoda (544 odst. 1 obč. zák.). Smluvní
pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo
stanoven způsob jejího určení (§ 544 odst. 2 obč. zák.).
Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev
vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnost o jeho obsahu ani u třetích osob.
Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno
nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu použitých pojmů),
logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z
hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud
posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v
okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků
je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. totiž
nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných
výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného
slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se
stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah
právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem
listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je
předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné
z textu listiny
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že obsah kupní smlouvy ze dne 20. 7. 1998
kritéria určitosti – pokud jde o vymezení povinnosti, jejíž porušení je
zajišťováno smluvní pokutou – postrádá a tento nedostatek nelze nahrazovat
výkladem. Z předmětné kupní smlouvy sice vyplývá, že žalovaná se výslovně
zavázala zahájit a určitým způsobem (tj. podle základních regulačních podmínek
sdělených dne 14. 4. 1998) provést rekonstrukci převáděného domu; tento závazek
žalované platně vznikl a pro případ jeho nesplnění byla smluvními stranami
dohodnuta možnost odstoupit od smlouvy (viz. osmý článek smlouvy). Bylo-li však
v úmyslu smluvních stran zajistit zmíněný závazek žalované rovněž smluvní
pokutou, nebyla tato jejich vůle v písemném projevu vyjádřena (zachycena).
Smluvní pokuta byla totiž výslovně sjednána toliko pro případ, že ve stanovené
lhůtě nebude vydáno „ÚSÚ MěÚ v Ž.“ rozhodnutí o kolaudaci rekonstruované
stavby. Lze souhlasit s žalobcem, že vydání kolaudačního rozhodnutí je
podmíněno vůlí a aktivním jednáním vlastníka stavby (v dané věci žalované) a
logicky vzato předpokládá provedení a dokončení rekonstrukce stavby. Kolaudační
rozhodnutí však je správním aktem správního orgánu a jeho vydání nelze
ztotožňovat, příp. zaměňovat se závazkem provést rekonstrukci domu. Nelze totiž
vyloučit situaci, že rekonstrukce bude provedena, kolaudační rozhodnutí však
nebude vydáno. Je-li v článku pojednávajícím o smluvní pokutě obsaženém v kupní
smlouvě výslovně vyjádřeno (slovy popsáno), že smluvní pokuta je sjednána pro
případ, že nebude ve sjednané lhůtě vydáno kolaudační rozhodnutí, přičemž
žalované závazek k vydání takového rozhodnutí nevznikl (a ani vzniknout
nemohl), nelze výkladem tohoto právního úkonu (byť je vnímán jako celek, tedy
včetně nedílných součástí) absenci závazku žalované, jehož splnění měla
zajišťovat smluvní pokuta, nahrazovat. Protože z akcesorické povahy zajištění
závazků vyplývá, že vedlejší (zajišťovací) závazek nemůže platně vzniknout bez
existence platného hlavního (zajišťovaného) závazku, je ujednání o smluvní
pokutě v posuzovaném případě neplatné.
Lze uzavřít, že žalobci se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší
soud proto podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jeho
dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, která byla v
dovolacím řízení úspěšná, v tomto řízení žádné náklady nevznikly a žalobce nemá
s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. února 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu