33 Odo 1282/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce
J. H., proti žalované A. H. s.r.o., o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 329//2002, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2004, č. j. 14
Co 291/2004-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím z titulu
nezaplacené smluvní pokuty.
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 12. března 2004, č. j. 7 C
329/2002-57, zamítl žalobu, jíž žalobce požadoval po žalované zaplacení částky
100.000,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení z této částky od 1. 10. 2001 do
zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. března 2004, č. j.
14 Co 291/2004-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že
účastníci uzavřeli dne 23. 3. 2001 smlouvu, na základě které se žalovaná
zavázala do 30. 9. 2001 bezplatně demontovat ve smlouvě specifikované stavby
žalobce nacházející se na jeho pozemcích a pro případ porušení tohoto závazku
byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500.000,- Kč. Žalovaná demontáž staveb
neprovedla a žalobce požaduje, aby mu proto uhradila část smluvní pokuty ve
výši žalované částky. Odvolací soud nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně,
že žalobě nelze vyhovět již proto, že smlouva neobsahuje závazek žalované
žalobci sjednanou smluvní pokutu zaplatit; z obsahu článku III smlouvy je totiž
zcela zřejmé, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ porušení závazku ze
strany žalované. Dále uzavřel, že neplatnost smlouvy není možné dovodit ani z
toho, že ze smlouvy vyplývá povinnost pouze jedné smluvní straně (žalované),
jak nesprávně dovodil soud prvního stupně, neboť občanský zákoník upravuje
několik typů smluv, jejichž obsah tvoří povinnost pouze jedné ze smluvních
stran. Navíc z širších okolností případu provázejících uzavření smlouvy
účastníků by bylo možno dovozovat určité protiplnění ze strany žalobce
spočívající v tom, že s třetí osobou uzavřel směnnou smlouvu, která umožňovala
žalované realizovat svůj podnikatelský záměr. Shodně se soudem prvního stupně
však odvolací soud uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě ze
dne 23. 3. 2001 je neplatné podle § 39 občanského zákoníku proto, že výše
smluvní pokuty se příčí dobrým mravům. Výši smluvní pokuty z hlediska její
přiměřenosti je totiž nutné posuzovat s ohledem na hodnotu a význam povinnosti
zajištěné smluvní pokutou. V posuzovaném případě smluvní pokuta několikanásobně
převyšuje hodnotu zajištěné smluvní povinnosti, neboť demontáž staveb a
panelové komunikace představuje výdaj do 100.000,- Kč. Sám žalobce proto
požaduje zaplacení pouze pětiny smluvní pokuty s tím, že právě tuto částku bude
zřejmě muset vynaložit na demontáž předmětných staveb nacházejících se nyní na
cizích pozemcích. Dalšími důvody neplatnosti smlouvy se odvolací soud již
nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť je přesvědčen, že
závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s
dobrými mravy je nesprávný. Zdůrazňuje, že smluvní strany nejsou odborníky v
oboru stavebnictví a žalobce tak nemohl tušit, jak velké náklady by ho případná
demolice staveb stála, kdyby ji musel provést na vlastní náklady. Když výši
těchto nákladů zjistil, uplatnil soudní cestou pouze malou část sjednané
smluvní pokuty, jež odpovídá skutečným nákladům demolice. Protože se žalobce
nechce prostřednictvím smluvní pokuty nijak obohatit, má zájem vymoci pouze
částku odpovídající předpokládaným nákladům na demontáž staveb a jeho jednání
nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle článku II. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k
novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
(tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem
na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu
postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k
tomu oprávněnou (žalobcem) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1 a 4
a § 241a odst. 1 o. s. ř., zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/
tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání
žalobce založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý
rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá přípustnost dovolání podle písmena. c/
citovaného ustanovení, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení
právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním
dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze
namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné,
tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu
věci nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
použít vůbec (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Jedinou právní otázkou, jejíž řešení v napadeném rozsudku žalobce zpochybnil,
je otázka platnosti ujednání o smluvní pokutě obsaženého ve smlouvě ze dne 23.
3. 2001 z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu § 39 občanského zákoníku.
Tato otázka byla již mnohokrát předmětem rozhodování dovolacího soudu a nejde
tak o otázku dosud nevyřešenou nebo rozhodovanou rozdílně, která by z těchto
hledisek mohla založit zásadní význam rozsudku odvolacího soudu. Navíc již v
usnesení ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněném v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck (dále jen
„Soubor“), svazku I, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže
odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro
rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní
stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Obdobný
závěr pak přijal i v usnesení ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000,
uveřejněném v Souboru, svazku I, pod č. C 71. Řešení souladu ujednání o smluvní
pokutě s dobrými mravy je vždy založeno na zcela konkrétních a individuálně
daných skutkových okolnostech, a proto postrádá potřebný judikatorní přesah do
obecné rozhodovací praxe soudů. Zásadní právní význam napadeného rozsudku by
tedy mohl být dán jen v případě, že by odvolací soud vyřešil žalobcem
nastíněnou právní otázku v rozporu s hmotným právem, což ostatně také žalobce
tvrdí. S touto námitkou se však dovolací soud neztotožňuje.
Jak již bylo shora vysvětleno, v případě dovolání přípustného podle § 237 odst.
1 písm. c/ o. s. ř. nelze uplatnit dovolací důvod mířící na pochybení při
zjišťování skutkového stavu věci (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Proto jsou
bezpředmětné námitky žalobce, že není odborníkem v oboru stavebnictví a proto
nemohl tušit, jak velké náklady by jej případná demolice stála, kdyby ji musel
provést sám na své náklady, neboť se jedná o námitky skutkového charakteru,
jimiž se dovolací soud nemůže zabývat. To současně znamená, že dovolací soud
při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam, musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Odvolací soud založil své právní posouzení otázky platnosti ujednání o smluvní
pokutě z hlediska jeho souladu s dobrými mravy na skutkovém závěru, že smluvní
pokutu ve výši 500.000,- Kč si účastníci sjednali ve smyslu § 544 odst. 1
občanského zákoníku pro případ nesplnění závazku žalované bezplatně odborně
demontovat stavby a panelovou komunikaci na určených pozemcích žalobce.
Demontáž staveb, kterou měla žalovaná „v návaznosti na výměnu pozemků mezi
žalobcem a J. B.“ pro žalobce bezplatně provést, představuje skutečný výdaj do
100.000,- Kč, který bude nutno vynaložit, pokud stávající vlastník směněných
pozemků požádá žalobce, aby odstranil své stavby, které se na těchto pozemcích
nacházejí. Jedinou výhodou, jíž se žalované v souvislosti s uzavřením smlouvy
ze dne 23. 3. 2001 dostalo, byl příslib žalobce uzavřít s třetí osobou smlouvu
o směně pozemků, která umožňovala žalované získat pozemek vhodného tvaru pro
realizaci svého podnikatelského záměru. Tento záměr (výstavba autosalonu) nebyl
realizován. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že účastníky sjednaná výše smluvní
pokuty je s ohledem na hodnotu a význam povinnosti, kterou zajišťovala, zcela
nepřiměřená a ujednání o takové smluvní pokutě je tudíž ujednáním odporujícím
dobrým mravům, jak je tento pojem chápán v současné judikatuře (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 664/2003,
uveřejněné v Souboru, svazku 26, pod č. C 2024). Na tomto závěru nemůže nic
změnit skutečnost, že žalobce se předmětnou žalobou domáhá zaplacení pouze
části sjednané smluvní pokuty. Dovolací soud proto neshledává rozhodnutí
odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodů uvedeného v § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř. a jeho obsahového vymezení ani rozporným s hmotným právem.
Jelikož dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně
významným, není dovolání žalobce podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
přípustné a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm.
c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání
žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v tomto řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu