33 Odo 129/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce JUDr. P. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. K., o
zaplacení 36.760,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C
3/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.
dubna 2004, č. j. 22 Co 95/2004-54, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 38.760,- Kč s příslušenstvím z titulu
smluvní pokuty, která byla sjednána ve smlouvě o dílo uzavřené účastníky dne
19. 8. 1999.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 31. března 2003, č. j. 18 C
3/2000-34, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci 38.760,- Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. dubna 2004, č.
j. 22 Co 95/2004-54, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o
zaplacení 36.760 Kč zamítl; jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze
zjištění, že účastníci uzavřeli dne 19. 8. 1999 smlouvu o dílo, jejímž
předmětem bylo provedení malířských a dekoratérských prací spočívajících v
povrchové úpravě stropu, stěn a podlahy dětského pokoje v domě manželů H., s
termínem zahájení prací dne 23. 8. 1999 a ukončení dne 31. 8. 1999, resp. 1. 9.
1999. Cena díla činila 40.000,- Kč, včetně DPH. Ve smlouvě byly sjednány
smluvní pokuty pro případ prodlení zhotovitele (tj. žalovaného) s plnění díla
tak, že objednatel (tj. žalobce) je oprávněn účtovat smluvní pokutu ve výši 0,5
% ze sjednané ceny díla za každý den prodlení, nejvýše však do 5 % sjednané
ceny (článek VI, bod 1), a pro případ prodlení objednatele (tj. žalobce) s
platbami podle smlouvy tak, že zhotovitel (tj. žalovaný) je oprávněn účtovat
smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky (článek VI, bod 2); účtování
smluvních pokut mělo být odloženo v případě přerušení prací a prodloužení lhůt.
Dojednán byl rovněž postup při zpoždění s odstraněním vad díla a při zpoždění s
předáním staveniště (článek VI, body 4 a 5). V článku VI, bodě 3 smlouvy se
uvádí „za zhotovitelem zaviněný prostoj pracovníků přidělených k plnění díla ve
výši 240,- Kč za každou započatou hodinu (8,5 hod/pracovní den)“. Ke dni 28. 9.
1999 žalobce odstoupil od smlouvy o dílo pro prostoj a prodlení žalovaného a
vyúčtoval mu smluvní pokuty podle článku VI, bodu 1 smlouvy ve výši 2.000,- Kč
a podle článku VI, bodu 3 ve výši 36.720,- Kč; tyto požadoval zaplatit do 8.
10. 1999. Zatímco soud prvního stupně na podkladě takto zjištěného skutkového
stavu věci dovodil, že žalobce má vůči žalovanému podle § 544 odst. 1 obč. zák.
právo na zaplacení smluvní pokuty podle článku VI, bodů 1 a 3 smlouvy o dílo,
odvolací soud uzavřel, že žalobci náleží pouze smluvní pokuta sjednaná
účastníky v článku VI, bodu 1 smlouvy o dílo, tj. smluvní pokuta ve výši
2.000,- Kč za prodlení s plněním díla. Ujednání obsažené v článku VI, bodě 3
hodnotil jako nesrozumitelné a neurčité, tudíž neplatné.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž
nesouhlasí se závěrem, že ujednání účastníků obsažené v článku VI, bodě 3
smlouvy o dílo je nejasné a neurčité. Je přesvědčen, že „formulace tohoto
ujednání je naprosto jasná, určitá a srozumitelná a není v rozporu se žádným
zákonným ustanovením, přičemž bylo sjednání na základě dohody a projevu vůle
obou stran“. Zdůraznil, že ujednání je systematicky zařazeno v článku VI, který
upravuje smluvní pokuty, na něž vznikne jedné ze smluvních stran nárok vůči
druhé v případě porušení konkrétní smluvní povinnosti. Protože v bodě 3 se
výslovně zmiňuje zhotovitelem zaviněný prostoj, lze logicky dovozovat, že zde
sjednaná smluvní pokuta jde k tíži zhotovitele, tedy náleží objednateli.
Interpretace tohoto ujednání odvolacím soudem je podle názoru žalobce
nesprávná. Výraz „prostoj“ nelze vykládat výlučně ve smyslu zákoníku práce, jak
to učinil odvolací soud, neboť se používá i v „obvyklém hovorovém významu“.
Žalobce zdůrazňuje, že to byl žalovaný, kdo fakticky odmítl dokončit dílo a
opustil pracoviště v okamžiku, kdy inkasoval zhruba 90 % ceny díla. Odvolacímu
soudu pak vytýká rovněž to, že ignoroval princip, podle něhož se nemůže
neplatnosti dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. V posuzovaném případě to byl
žalovaný, který smlouvu o dílo připravil, resp. naformuloval. Z uvedených
důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Pro případ, že se dovolací soud ztotožní se závěry
odvolacího soudu, navrhl nepřiznat žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony).
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) a je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud ČR jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání obsahuje náležitosti uvedené
v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že byly splněny podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a
4 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o.
s. ř. Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a v § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud
přihlédne, i kdy nebyly v dovolání uplatněny. Nic takového pak neplyne ani z
obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím
důvodem, jak ho žalobce v dovolání obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné.
Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právníma posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry.
Výhrady žalobce k právnímu posouzení věci se týkají závěru o tom, že ujednání
obsažené v článku VI, bodě 3 smlouvy o dílo je neplatné pro svou
nesrozumitelnost a neurčitost.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Právní úkon je nesrozumitelný,
jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Právní úkon je
neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu sice srozumitelné, ale jeho obsah je
neurčitý (má věcné nedostatky).
Podle § 35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo
opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost
o tom, co chtěl účastník projevit. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní
úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jen právní úkony, které nelze vyložit
podle stanovených interpretačních pravidel (§ 35 odst. 1, 2 obč. zák.), jsou
pro nesrozumitelnost nebo neurčitost neplatné (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 29. 10. 1997, s. p. 2 Cdon 257/97, publikované v časopise Právní
rozhledy, ročník 1998, číslo 7).
V daném případě jde o posouzení určitosti a srozumitelnosti ujednání účastníků
o smluvní pokutě.
Smluvní pokuta, jako jeden ze zajišťovacích prostředků, je upravena v § 544 a
545 obč. zák. Představuje peněžitou částku, kterou je dlužník povinen zaplatit
věřiteli v případě, že nesplní smluvní povinnost, i když porušením smluvní
povinnosti věřiteli nevznikne škoda (544 odst. 1 obč. zák.). Smluvní pokutu lze
sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven
způsob jejího určení (§ 544 odst. 2 obč. zák.).
Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by
neměl vzbuzovat důvodně pochybnost o jeho obsahu ani u třetích osob. Jazykové
vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve
prostředky gramatickými (z hlediska možného významu použitých pojmů), logickými
(z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska
řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na
základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku
uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to,
aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace
obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže
nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových
pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy,
který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem,
který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního
úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž
je zaznamenán; nestačí, že účastníků smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy
a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny.
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že obsah článku VI, bodu 3 smlouvy o dílo
uzavřené účastníky 19. 8. 1999 kritéria určitosti, resp. srozumitelnosti, zcela
postrádá a nárok žalobce na smluvní pokutu z něho nelze dovodit ani výkladem.
Ve zmíněném článku není především vůbec jazykově vyjádřeno, že jde o ujednání o
smluvní pokutě, resp. že by některou ze smluvních stran měla stíhat povinnost
platit zde zmiňovaných 240,- Kč za každou započatou hodinu prostoje pracovníků
přidělených k plnění díla. Absentuje rovněž označení příjemce této částky. Jde
o gramaticky neúplné větné spojení, jehož obsah nelze spolehlivě dovodit ani
výkladem. Hovoří-li se o „zaviněném prostoji pracovníků přidělených k plnění
díla“, tedy pracovníků zhotovitele (žalovaného), mělo by ujednání logicky vzato
sloužit k ochraně investic žalovaného vynaložených na tuto pracovní sílu. Tomu
nasvědčuje i možná návaznost na obsah bodu předcházejícího (tj. bodu 2), který
pojednává o smluvní pokutě, jejímž příjemcem je právě zhotovitel. Není totiž
logické, že by žalovaný za to, že zaviní prostoje svých pracovníků (pracovníku,
jimž platí mzdu), sankcionoval sám sebe. Tomu však neodpovídá skutečnost, že
zavinění prostoje je spojováno právě s jeho osobou, tedy s osobou zhotovitele.
Ani provedené dokazování spolehlivě neozřejmilo, jaká byla skutečná vůle
smluvních stran v době uzavření smlouvy o dílo. Zatímco žalobce z článku VI,
bodu 3 dovozoval své právo na zaplacení smluvní pokuty, žalovaný namítal
zřejmou nesprávnost v označení zde uvedené smluvní strany a tvrdil, že toto
ujednání mělo sloužit k ochraně jeho práv. Nelze přisvědčit ani námitce
žalobce, že neplatnost ujednání způsobil sám žalovaný, který smlouvu formuloval
a který se tak nemůže neplatnosti posuzovaného ujednání dovolat. Účastníky
uzavřená smlouva je dvoustranný právní úkon, který vyžaduje ke svému vzniku
vzájemné a shodné (srovnalé) projevy vůle smluvních stran (návrh a přijetí).
Jestliže žalovaný učinil návrh, který žalobce bez výhrad – ačkoli sám má
právnické vzdělání - akceptoval, nelze dovozovat, že to byl žalovaný, kdo
způsobil neplatnost tohoto právního úkonu. Navíc je nutné připomenout, že
žalobcem připomínaná zásada, že neplatnosti se nemůže s úspěchem dovolávat ten,
kdo ji sám způsobil, platí v případě tzv. relativní neplatnosti právního úkonu,
kdy právní úkon, u kterého je dán důvod relativní neplatnosti, se považuje za
platný, pokud se ten, a pouze ten, na jehož ochranu je relativní neplatnost
stanovena, neplatnosti nedovolal (oprávněný subjekt).
Lze uzavřít, že žalobci se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší
soud proto podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jeho
dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému v této
fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči
žalobci právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2007