33 Odo 1300/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně J. S., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti žalovaným 1) B. A., a
2) Č. A., zastoupeným JUDr. A. K., advokátem, o 38.158,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 144/98, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2006, č. j.
54 Co 23/2006-293, takto:
I. Dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.
dubna 2006, č. j. 54 Co 23/2006-293, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 11. listopadu 2005, č. j. 30 C 144/98-268, tak, že žalovaní
jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 7.700,- Kč s 16 %
úrokem z prodlení od 21. 4. 1998 do zaplacení, s tím, že plněním jednoho z
žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného, se
odmítá.
II. Dovolání žalovaných proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 12. dubna 2006, č. j. 54 Co 23/2006-293, jímž byl potvrzen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. listopadu 2005, č. j. 30 C 144/98-268,
ve výroku o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně
částku 30.458,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 21. 4. 1998 do zaplacení, s tím,
že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost
druhého žalovaného, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaní společně a nerozdílně zaplatili
částku 87.270,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1997 do zaplacení. Tato
částka představuje slevu z kupní ceny motorového vozidla V. G. G., SPZ, ve výši
79.570,- Kč a náklady, které musela vynaložit v souvislosti s odstraňováním vad
předmětu koupě ve výši 7.700,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. prosince 2001, č. j. 30 C
144/98-104, žalobu zcela zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Usnesením ze dne 7. května 2002, č. j. 55 Co 123/2002-124, Městský soud v Praze
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil
tak pro nepřezkoumatelnost závěru, že žalobkyni marně uplynula prekluzivní
lhůta k vytčení vad vozidla, a z důvodu nedostatku poučení podle § 118a odst. 3
o. s. ř., kterého se žalobkyni ze strany soudu nedostalo.
Rozsudkem ze dne 8. října 2003, č. j. 30 C 144/98-164, Obvodní soud pro Prahu 4
žalobu opět zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. února 2004, č. j. 54 Co 13/2004-181,
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na
rozdíl od něj dovodil, že žalobkyně vady vozidla vytkla včas; za nesprávný
považoval závěr o tom, že žalobkyně vady nevytkla „bez zbytečného odkladu“,
neboť lhůta podle § 599 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) má jen pořádkový charakter. Její marné uplynutí nemá pro kupujícího
žádné právní důsledky. Současně soudu prvního stupně naznačil, jakým směrem má
být doplněno dokazování tak, aby byl úplně zjištěn skutkový stav věci.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11.
listopadu 2005, č. j. 30 C 144/98-268, uložil žalovaným povinnost, aby společně
a nerozdílně zaplatili žalobkyni 30.458,- Kč s 16 % úrokem z prodlení ročně od
21. 4. 1998 do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v
rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (výrok I.), zamítl žalobu o
zaplacení částky 56.812,- Kč s 16 % úrokem z prodlení ročně od 1. 12. 1997 do
zaplacení a o zaplacení 16 % úroku z prodlení z částky 30.458,- Kč od 1. 12.
1997 do 20. 4. 1998 (výrok II.); zároveň rozhodl o nákladech řízení (výroky
III., IV. a V.). Vzal za prokázané, že žalovaná jako prodávající a žalobkyně
jako kupující uzavřely dne 26. 6. 1997 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl
osobní automobil V. G. G., stříbrné barvy, SPZ, výrobního čísla a čísla motoru.
Kupní cena vozu byla dohodnuta částkou 317.000,- Kč. Žalovaná upozornila
žalobkyni na vadný, resp. opravovaný pravý zadní bok. Automobil dovezl do České
republiky V. Š., přičemž pro provoz na území republiky byl schválen na základě
technické prohlídky ze dne 13. 2. 1995. Dne 24. 8. 1997 při jízdě JUDr. J. S.,,
manžela žalobkyně, vozidlo u O. havarovalo a bylo odtaženo k opravě do K.
Nehodu policie nešetřila. Na vozidle byly zjištěny závady, jež byly odstraněny.
Dopisem ze dne 16. 12. 1997, který byl žalované doručen 23. 12. 1997
prostřednictvím JUDr. V. L., uplatnila žalobkyně slevu z kupní ceny ve výši
87.270,- Kč z důvodu blíže popsaných a označených vad. Znaleckým posudkem Ing.
D. ze dne 27. 9. 2004, č., bylo k jednotlivým závadám vozidla zjištěno, že
přední tlumiče byly poškozeny již před uzavřením kupní smlouvy; u poškození
vzduchového adaptéru k turbodmychadlu, převodovky, spojkového válce a větráku k
chladiči nelze určit, zda tyto vady existovaly již při uzavření kupní smlouvy.
Všechny použité disky kol nebyly schválené pro předmětný typ vozu, včetně dvou
ze čtyř pneumatik. Pokud byly namontovány na vozidle v okamžiku uzavření kupní
smlouvy, šlo o existující vadu. Na tomto skutkovém základě, vázán právním
názorem odvolacího soudu, posoudil soud prvního stupně částku 79.570,- Kč jako
nárok na slevu kupní ceny podle § 597 obč. zák., částku 4.200,- Kč jako náhradu
způsobené škody podle § 420 obč. zák. a částku 3.500,- Kč jako náhradu nutných
nákladů, které vznikly kupující v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti
za vady podle § 598 obč. zák. Protože žalobkyně v řízení prokázala, že v
okamžiku uzavření kupní smlouvy mělo sporné vozidlo vadné přední tlumiče, dvě
pneumatiky a všechny čtyři disky, a že tyto vady vytkla včas, má právo na slevu
z ceny ve výši 30.458,- Kč, která odpovídá nákladům nezbytným k jejich opravě;
ve zbytku nárok neshledal důvodným.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2006, č. j. 54 Co 23/2006-293,
rozhodl tak, že „rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění jen tak, že
částka činí 38.158,- Kč, ve výroku II. se mění jen tak, že částka činí 49.112,-
Kč, jinak se v těchto výrocích potvrzuje“. Současně rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů. V otázce slevy z kupní ceny vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se – s přihlédnutím k předchozím
kasačním usnesením – i s jeho právním posouzením věci. Na základě doplnění
dokazování ohledně požadavku na zaplacení částek 4.200,- Kč a
3.500,-Kč uložil žalovaným zaplatit žalobkyni i částku 7.700,- Kč s 16 % úrokem
z prodlení od 21. 4. 1998 do zaplacení.
V dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
žalovaní (dále též „dovolatelé“) namítají, že rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, konkrétně nesprávném výkladu § 599 odst.
1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Mají zato, že žalobkyně vytkla
vady prodané věci po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty, tj. až čtyři měsíce
poté, co se projevily. Sporné vozidlo bylo žalobkyni předáno na základě kupní
smlouvy dne 26. 6. 1997, přičemž při dopravní nehodě v srpnu 1997 se měly
projevit vytýkané vady vozu. V říjnu 1997 manžel žalobkyně vytkl telefonicky
vadu spočívající v omezené funkčnosti řadící skříně a až 16. 12. 1997 žalobkyně
vytkla další vady. Stalo se tak půl roku od předání vozidla, ale zejména čtyři
měsíce od dopravní nehody, při které byly vady vozu zjištěny. Ustanovení § 599
odst. 1 obč. zák. přitom upravuje dvě lhůty, v jejichž mezích lze úspěšně
uplatnit právo vyplývající z odpovědnosti za vady prodané věci. První lhůta
definovaná časovým intervalem „bez zbytečného odkladu“ ukládá kupujícímu
vytknout vady koupené věci v přiměřené lhůtě, jež začne běžet okamžikem
zjištění vad. Jde o lhůtu, kterou je možno považovat za lhůtu subjektivní.
Druhá určuje „maximální možnou lhůtu“ a je lhůtou objektivní, propadnou. Z toho
dovolatelé dovozují, že nárok vyplývající z odpovědnosti za vady je třeba
uplatnit v subjektivní lhůtě – bez zbytečného odkladu – nejpozději však ve
lhůtě objektivní, tj. do šesti měsíců ode dne převzetí věci. S odvoláním na
rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované jako R 9/1987 mají zato, že žalobkyně
zmeškala lhůtu k vytčení vad vozidla, neboť ve lhůtě končící dnem 27. 12. 1997
jim nebyl doručen návrh na zahájení soudního řízení obsahující výtku vad
prodané věci. Od této skutečnosti se odvíjejí i zbývající nároky žalobkyně,
jež jí proto nemohou být přiznány (náklady na opravu apod.). S tímto
odůvodněním žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými - účastníky řízení, se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
[písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné
ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Pro
posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není významné, jak
odvolací soud formálně rozhodl; rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení (srov. blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. R 52/1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.
července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikované v časopisu Soudní judikatura
1/2000 pod č. 7).
V posuzovaném případě odvolací soud dílem změnil a dílem potvrdil v pořadí
třetí rozhodnutí soudu prvního stupně. Přestože odvolací soud formálně rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit částku
38.158,- Kč (oproti výroku rozsudku soudu prvního stupně, který jim uložil
povinnost zaplatit částku 30.458,- Kč s příslušenstvím), ve skutečnosti v
rozsahu částky 30.458,- Kč s příslušenstvím jeho rozsudek potvrdil. Jelikož
soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. listopadu
2005, č. j. 30 C 144/98-268, rozhodl v rozsahu
částky 30.458,- Kč s příslušenstvím odlišně od svých předchozích rozhodnutí
vázán právním názorem odvolacího soudu, dovolání proti této části výroku
rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 pím. b) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl nárok na dělitelné plnění (navíc u
částek 3.500,- Kč a 4.200,- Kč se samostatným skutkovým
základem), došlo rozsudkem odvolacího soudu k tzv. rozštěpení uplatněného
nároku; přípustnost dovolání je proto třeba posuzovat vůči jednotlivým výrokům
rozsudku odvolacího soudu samostatně. Pak je ovšem zřejmé, že dovoláním
dotčeným výrokem, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 7.700,- Kč s
příslušenstvím, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč,
a přípustnost dovolání je proto vyloučena podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s.
ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše
plnění z jednotlivých částí nároku přesahuje částku 20.000,- Kč. Na těchto
závěrech nemůže ničeho změnit nesprávné poučení odvolacího soudu, že proti
jeho rozsudku je dovolání bez dalšího přípustné (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou
aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalovaní
odvolacímu soudu vytkli nesprávný výklad § 599 odst. 1 obč. zák., pokud
dovodil, že lhůta „bez zbytečného odkladu“ je lhůtou pořádkovou, bez právních
důsledků, uplyne-li marně. Vytkla-li žalobkyně vady koupené věci až po čtyřech
měsících od jejich zjištění, neučinila tak bez zbytečného odkladu. Navíc
nepodala-li nejpozději do šesti měsíců od převzetí věci žalobu u soudu z titulu
vad předmětu koupě, nelze jejímu požadavku na slevu z ceny vyhovět.
Podle § 597 odst. 1 obč. zák. jestliže dodatečně vyjde najevo vada, na kterou
prodávající kupujícího neupozornil, má kupující právo na přiměřenou slevu ze
sjednané ceny odpovídající povaze a rozsahu vady; jde-li o vadu, která činí věc
neupotřebitelnou, má též právo od smlouvy odstoupit.
Podle § 599 odst. 1 obč. zák. vady musí kupující uplatnit u prodávajícího bez
zbytečného odkladu. Práva z odpovědnosti za vady se může kupující domáhat u
soudu, jen jestliže vady vytkl nejpozději do šesti měsíců, jde-li o vady krmiv,
do tří týdnů a jde-li o vady zvířat, do šesti týdnů od převzetí věci.
Každý prodávající odpovídá za vady věci (s výjimkou vad na něž kupujícího
upozornil), kterou prodává. Vadou se přitom rozumí faktický nebo právní stav,
který brání řádnému nebo smluvenému užívání věci. Odpovědnost za vady se
vztahuje jak na nové, tak i na použité věci a není rozhodující, zda prodávající
o takové vadě věděl. V případě použitých věcí prodávající odpovídá pouze za
vady, které měla věc v momentě jejího převzetí a to ještě jen za takové, které
neodpovídají míře jejího používání nebo opotřebení. Požadavek na vytknutí vady
„bez zbytečného odkladu“ je předpokladem pro uplatnění práv z odpovědnosti za
vady u soudu. Povinnost vytknout vady věci bez zbytečného odkladu není žádným
způsobem sankcionována; zákon s pozdním vytčením vad (na rozdíl od šestiměsíční
prekluzivní lhůty, ve které musí být vady koupené věci vytknuty a kupující musí
prodávajícímu sdělit, jaké právo z titulu odpovědnosti za vady uplatňuje)
nespojuje žádné negativní důsledky; lhůta má pouze pořádkovou povahu (srovnej
Švestka, J., a kolektiv, Občanský zákoník, Komentář, 10., jubilejní vydání, C.
H. BECK, 2006, str. 1068).
Dovolatelé se mýlí, jestliže dovozují, že ve lhůtě šesti měsíců od předání věci
musí kupující vytknout dodatečně zjištěnou vadu a ve stejné lhůtě podat žalobu,
v níž uplatní nárok z titulu odpovědnosti za vady. Podle rozsudku Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 16. října 1985, sp. zn. 3 Cz 31/85, publikovaného jako R
9/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek z ustanovení § 403 odst. 1 obč.
zák. [dnes § 599 odst. 1] neplyne, že by vytknutí vady koupené věci muselo
časově předcházet podání návrhu na zahájení občanského soudního řízení.
Kupující může bez zbytečného odkladu prodávajícímu vytknout vady prodané věci
(§ 403 odst. 1 o. z.) případně až v návrhu na zahájení občanského soudního
řízení, jímž uplatní konkrétní práva z odpovědnosti za vady prodané věci. V
takovém případě je lhůta šesti měsíců, uvedená v ustanovení § 403 odst. 1 o.
z., zachována jen za předpokladu, že byl žalovanému v této lhůtě doručen návrh
na zahájení řízení obsahující výtku vad prodané věci. Jinými slovy řečeno,
nelze vyloučit, aby kupující vytkl vady zakoupené věci až v žalobě, kterou se
domáhá práv z odpovědnosti za vady. Aby ovšem nedošlo k prekluzi jeho práva,
musí být v takovém případě žaloba (obsahující zároveň hmotněprávní úkon vytčení
vad) doručena žalovanému ve lhůtě šesti měsíců podle § 599 odst. 1 obč. zák. Až
po včasném vytknutí vad věci může kupující uplatnit práva z odpovědnosti za
vady u soudu. Od okamžiku jejich vytknutí mu běží obecná tříletá promlčecí doba
pro uplatnění práva na slevu z kupní ceny nebo na odstoupení od kupní smlouvy
(§ 101 obč. zák.).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním zpochybněných závěrů
správný a nebylo zjištěno (a ostatně žalovanými ani tvrzeno), že by řízení bylo
postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř., popř. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], k nimž je
dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud dovolání žalovaných podle § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaní nemají s
ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na jejich náhradu a žalobkyni v
tomto stádiu řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2008
JUDr. Václav Duda
předseda senátu