33 Odo 134/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany
Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. R. D., proti žalovanému P. V.,
s. p., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 30 000 Kč, vedené u
Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 310/2000, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2001
č. j. 7 Co 2136/2001-148, takto:
I. Dovolání v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 16. listopadu 2001 č. j. 7 Co 2136/2001-148, pokud
jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 9. srpna 2001
č. j. 5 C 310/2000-126 ve výroku o nákladech řízení a pokud jím bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 575 Kč k rukám, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
zaplatit žalobci částku 30 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud
prvního stupně zjistil, že žalobce uzavřel dne 4. 12. 1996 s právní
předchůdkyní žalovaného smlouvu o nájmu pozemku parc. č. 1136/4 v katastrálním
území R., na jejímž základě jí zaplatil nájemné na rok 1997 ve výši 30 000 Kč.
Tuto smlouvu posoudil soud prvního stupně jako neplatnou, neboť v době jejího
uzavření nebyla pronajímatelka vlastnicí pronajímané nemovitosti. Notářský
zápis Nz 551/1993 z 21. 12. 1993, který je zakladatelskou
listinou a rozhodnutím o založení akciové společnosti P. V., a.s., tj. právní
předchůdkyně žalovaného, výslovně předpokládá, že vlastnické právo k
nemovitostem nabývá tato společnost až vkladem do katastru nemovitostí na
základě písemného prohlášení zakladatele s úředně ověřeným podpisem. Na tomto
závěru nic nemění ani skutečnost, že katastrální úřad provedl k návrhu právní
předchůdkyně žalovaného záznam v katastru nemovitostí, kterým ji zapsal jako
vlastnici předmětného pozemku. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že na
straně právní předchůdkyně žalovaného došlo ve smyslu § 451 občanského zákoníku
(dále jen „ObčZ“) k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce. K námitce promlčení
vznesené žalovaným posoudil soud prvního stupně nárok žalobce jako promlčený v
tříleté objektivní promlčecí době stanovené podle § 107 odst. 2 ObčZ, která
začala běžet dnem zaplacení žalované částky, tj. 14. únorem 1997. Promlčecí
lhůta uplynula dnem 14. února 2000, takže námitka promlčení je
důvodná, když žaloba byla podána až 21. dubna 2000.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze
dne 16. listopadu 2001 č. j. 7 Co 2136/2001-148 rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil, změnil výrok o
náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že žalobce
poskytl právní předchůdkyni žalovaného nájemné ve výši 30 000 Kč na základě
neplatné nájemní smlouvy, takže došlo na její straně k bezdůvodného obohacení.
Jako zcela správné shledal odvolací soud taktéž právní hodnocení námitky
promlčení práva na jeho vydání podle § 107 odst. 2 ObčZ stanovící tříletou
objektivní promlčecí dobu, když z okolností případu nelze dovodit úmysl právní
předchůdkyně žalovaného obohatit se na úkor žalobce. Podle názoru odvolacího
soudu započal běh této tříleté promlčecí doby dnem, kdy žalovaný bezdůvodné
obohacení fakticky získal, tj. dnem, kdy částka 30 000 Kč došla na jeho účet.
Podle zjištění soudu prvního stupně k tomu došlo 17. února 1997. Objektivní
promlčecí doba tak uplynula dnem 17. února 2000, takže k datu podání žaloby v
dubnu 2000 byl nárok promlčen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v podmínkách stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého lze podat dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní právní význam. Žalobce výslovně napadá rozsudek odvolacího
soudu jak ve výroku, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby, tak i ve výroku, kterým byl změněn výrok rozsudku soudu
prvního stupně o nákladech řízení, a rovněž ve výroku, ve kterém bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nesprávnost právního hodnocení
věci shledává dovolatel především v aplikaci tříleté promlčecí doby odvolacím
soudem; dovolatel má za to, že se jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení, kdy
je stanovena desetiletá objektivní promlčecí doba. Usuzuje tak především proto,
že mu nelze přičítat k tíži nesprávnost výpisu z katastru nemovitostí, který
právní předchůdkyně žalovaného předložila, a na němž byla zapsána jako
vlastnice pronajímaného pozemku. Je přesvědčen, že na něm nelze spravedlivě
požadovat, aby přezkoumával správnost výpisu z katastru nemovitostí,
který je považován za úřední listinu. Měla to být naopak právní
předchůdkyně žalovaného, která měla garantovat správnost výpisu z katastru
nemovitostí. Dovolatel poukázal na to, že právní předchůdkyně
žalovaného nesplnila svoje povinnosti uložené jí jejími vlastními
ustanovujícími listinami za účelem nabytí vlastnického práva k nemovitostem
(prohlášení zakladatele a jeho vklad do katastru nemovitostí). Měla přitom své
právní oddělení i zvolené právní zástupce, kteří o těchto skutečnostech vědět
museli. Dále se tuto skutečnost musela dozvědět z jiných soudních sporů,
které vedla v obdobných případech, v nichž bylo zpochybňováno její vlastnické
právo. Přiznání nároku na náhradu nákladů řízení žalovanému, který
vznesl námitku promlčení až v samém závěru řízení, je podle dovolatele v
rozporu s dobrými mravy. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyhodnotil dovolání žalobce jako nepřípustné a
nedůvodné. Nesouhlasí s jeho názorem, podle něhož bylo vznesení námitky
promlčení žalovaným v rozporu s dobrými mravy, nýbrž má za to, že to měl být
naopak žalobce jako profesionál z oboru práva, který si měl být vědom všech
rizik spojených se soudním sporem. Nad rámec vymezený dovoláním
napadl právní názor soudů obou stupňů týkající se vlastnictví předmětného
pozemku. Poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 33 Ca 61/2000-33
(který vycházel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2000 č.j. Cpjn 38/98),
jenž přiznal právní předchůdkyni žalovaného postavení vlastníka, byť v řízení o
opravném prostředku proti rozhodnutí katastrálního úřadu. Vlastnické právo je
právem absolutním a pokud je někdo shledán vlastníkem v oblasti správního
soudnictví, je nutno podle názoru žalovaného toto právo posuzovat stejně i v
soudním řízení. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas
oprávněnou osobou, zabýval se proto nejprve otázkou, zda je dovolání
přípustné.
Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání
přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c)
o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci
soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl
povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že
tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho
rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí
ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při
rozhodování věci samé. Uložil-li však odvolací soud ve svém zrušovacím
rozhodnutí soudu prvního stupně provést ke zjištění skutkového stavu další
dokazování, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci, nelze hovořit
o tom, že by jeho právní názor byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem
prvního stupně. Takový „právní názor“ obsahuje jen pokyny, jak dále postupovat
po procesní stránce, a v posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezuje. V
posuzované věci se jednalo o posléze uvedený případ, když odvolací soud
ve svém v pořadí druhém zrušovacím usnesení (č. l. 112) dal soudu prvního
stupně pokyny k doplnění dokazování, aniž by vyslovil jakýkoli závazný právní
názor na projednávanou věc. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. tudíž není dána.
Dovolání je však přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle
tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle § 237 odst. 3 o.
s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
V daném případě je dovolacímu přezkumu otevřena otázka, zda v
posuzované věci činí objektivní promlčecí doba tři roky, nebo deset let, tedy
zda jde, či nejde o úmyslné bezdůvodné obohacení. Soudy obou stupňů
posoudily tuto objektivní promlčecí dobu podle § 107 odst. 2 ObčZ jako
tříletou, neboť podle jejich závěru z okolností případu nelze dovodit úmysl
právní předchůdkyně žalovaného obohatit se na úkor žalobce. Právní
předchůdkyně žalovaného podle těchto závěrů maximálně jednala v nedbalosti,
když při zajištění vší opatrnosti mohla vědět o tom, že není vlastníkem
pronajímané nemovitosti. Podle námitky odvolatele se však jednalo o
úmyslné bezdůvodné obohacení, neboť právní předchůdkyně žalovaného o
tom, že není vlastnicí předmětné nemovitosti, musela vědět, a proto je
nutno aplikovat desetiletou promlčecí dobu. Vzhledem k tomu, že právní otázka
spočívající ve vymezení podmínek získání úmyslného bezdůvodného obohacení
nebyla Nejvyšším soudem dosud vyřešena, shledal Nejvyšší soud dovolání
přípustným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. To se však netýká výroku
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení a výroku, jímž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Výroky, jimiž je rozhodováno o náhradě nákladů řízení, mají totiž
povahu usnesení, i když jsou součástí rozsudku. Vzhledem k tomu, že těmito
výroky není rozhodováno ve věci samé, musela by přípustnost dovolání proti
těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu vyplývat z ustanovení § 238 až § 239 o.
s. ř. Z žádného tohoto ustanovení však přípustnost dovolání proti těmto výrokům
nevyplývá.
Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání podle § 243b odst. 5 a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud poté podle § 242 o. s. ř. přezkoumal rozsudek odvolacího
soudu v části, ve které je dovolání žalobce přípustné.
Nejvyšší soud byl přitom podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným
dovolacím důvodem [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci], včetně jeho obsahové
vymezení dovolatelem. Dovolací soud tedy nemohl přezkoumávat závěr odvolacího
soudu, že právní předchůdkyně žalovaného nebyla vlastnicí sporného pozemku.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., či jinými
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady se
ze spisu nepodávají, přičemž ani dovolatel netvrdí, že by řízení těmito vadami
trpělo.
Podle § 107 odst. 1 ObčZ se právo na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle druhého odstavce
téhož ustanovení se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za
tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k
němu došlo. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník, ani jiný
občanskoprávní předpis pojem a podstatu úmyslného jednání nevymezuje, vychází
se v právní teorii z právní úpravy zavinění obsažené v trestním zákoně. Právní
teorie vycházející z § 4 trestního zákona rozlišuje podle přítomnosti
rozumového (intelektuálního) a volního (určovacího) prvku mezi úmyslným
jednáním a jednáním z nedbalosti. O úmysl přímý jde tehdy, jestliže ten, kdo se
na úkor jiného bezdůvodně obohatil, věděl, že svým jednáním získá bezdůvodné
obohacení a současné je také získat chtěl. O úmysl nepřímý jde, jestliže
ten, kdo se na úkor jiného obohatil, věděl, že svým jednáním obohacení, které
mu nenáleží, může získat, a s tímto následkem byl pro případ, že nastane,
srozuměn. V obou případech je tedy rozhodujícím znakem úmyslu předchozí
vědomost subjektu, který se neoprávněně obohatil, o tom, že svým jednáním
získává (úmysl přímý) nebo získat může (úmysl nepřímý) hodnoty vyjádřitelné v
penězích, které mu nenáležejí.
Pokud by měla být v posuzovaném případě aplikována desetiletá objektivní
promlčecí doba stanovená v § 107 odst. 2 ObčZ pro případ získání úmyslného
bezdůvodného obohacení, bylo by proto nutno prokázat existenci vědomosti právní
předchůdkyně žalovaného o tom, že při uzavírání předmětné smlouvy o nájmu
pozemku a při přijetí platby nájemného od dovolatele skutečně věděla, že není
vlastnicí nemovitosti, kterou touto smlouvou dává do nájmu dovolateli, a dále,
že byla minimálně srozuměna (úmysl nepřímý) s tím, že přijetím částky 30 000 Kč
se bezdůvodně obohacuje. Takové skutkové závěry by přitom musely vyplynout z
dokazování provedeného v tomto řízení, neboť Nejvyšší soud je vázán skutkovými
zjištěními, která učinil na základě provedeného dokazování odvolací soud. Ve
smyslu § 241a odst. 4 o. s. ř. Nejvyšší soud není oprávněn provádět
další dokazování. V průběhu řízení však nebyla prokázána vědomost právní
předchůdkyně žalovaného o tom, že v době uzavírání smlouvy o nájmu pozemku a
realizaci sjednané platby nájemného nebyla vlastnicí tohoto pozemku, takže
dispozicí s nemovitostí, k níž jí nepřísluší vlastnické právo, může získat
bezdůvodné obohacení a že s tímto následkem svého jednání byla srozuměna. Pokud
žalobce v dovolání tvrdí, že žalovaný věděl z jiných soudních sporů, že jeho
vlastnické právo je zpochybňováno, je třeba konstatovat, že ze skutkových
zjištění odvolacího soudu i soudu prvního stupně nevyplývá, že by právní
předchůdkyně žalovaného o této skutečnosti věděla. Soud prvního stupně, jehož
skutkové závěry odvolací soud plně akceptoval jako správné, naopak dospěl k
závěru, že právní předchůdkyně žalovaného maximálně jednala v nedbalosti, když
při zajištění vší opatrnosti mohla vědět o tom, že není vlastnicí nemovitosti;
v řízení tedy nebyl prokázán úmysl právní předchůdkyně žalovaného bezdůvodně se
obohatit.
V části, v níž je dovolání přípustné, je tedy rozhodnutí odvolacího soudu z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné a Nejvyšší soud proto dovolání
žalobce v této části podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
4 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalovaného
spočívají v odměně advokáta za zastupování účastníka ve výši 4 500
Kč [§ 1, § 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka řízení a kterou se
mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve
znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů
advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. ledna 2003
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu