33 Odo 135/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalované M. P. R., s.r.o.,
zastoupené advokátem, o jmenování rozhodce, vedené u Okresního soudu P. – m.
pod sp. zn. 13 Nc 448/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
P. ze dne 30. srpna 2005, č. j. 11 Co 565/2005-56, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud P. – m. (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. února
2005, č. j. 13 Nc 448/2004-27 zamítl žalobu, aby soud jmenoval pro rozhodčí
řízení ve sporu mezi žalobcem a žalovanou o zaplacení částky 8,166.609,- Kč s
příslušenstvím jediným rozhodcem JUDr. J. L. Současně rozhodl o nákladech
řízení. Vzal za prokázané, že žalovaná uzavřela dne 27. 12. 2001 s J. Š.
rozhodčí doložku, v níž se smluvní strany zavázaly řešit případné spory z
dohody ze dne 27. 10. 1997 o zapůjčení částky 500.000 DM nebo spory s tím
související podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu
rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“); jediným rozhodcem určily Ing. J. B. bytem v
R. J. Š. svou pohledávku za žalovanou ve výši 500.000 DM postoupil smlouvou ze
dne 15. 10. 2002 R. R., který ji dále dne 22. 1. 2004 postoupil žalobci.
Dopisem ze dne 15. 6. 2004 se Ing. J. B. vzdal funkce rozhodce ve věci žalobce
a žalované. Na tomto skutkovém základě dospěl soud prvního stupně k závěru, že
není oprávněn jmenovat rozhodce podle § 9 odst. 1 či § 9 odst. 2 ZRŘ v situaci,
kdy smluvními stranami jediný určený rozhodce podle § 7 odst. 1 ZRŘ se v jejich
případě funkce rozhodce vzdal. Tak je tomu proto, že je třeba respektovat
smluvní volnost účastníků smlouvy, přičemž strany v rozhodčí smlouvě dohodou
určily jen jediného rozhodce.
Krajský soud v P. jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. srpna 2005, č. j. 11
Co 565/2005-56 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Ztotožnil se jak se skutkovými, tak právními závěry soudu
prvního stupně a dodal, že v souzené věci nelze aplikovat § 7 odst. 2 ZRŘ,
neboť rozhodčí smlouva obsahuje dohodu o počtu i o osobě rozhodce (§ 7 odst. 1
ZRŘ). Uzavřel, že podle § 9 odst. 2 ZRŘ by soud mohl jmenovat nového rozhodce
jen v případě rozhodce jmenovaného podle § 7 odst. 2 ZRŘ a nikoliv rozhodce
určeného podle § 7 odst. 1 ZRŘ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „v celém rozsahu“ dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že soud nemůže jmenovat
nového rozhodce v situaci, kdy jediný dohodou smluvních stran určený rozhodce z
této funkce v průběhu rozhodčího řízení odstoupí. Nadále tvrdí, že byla-li
platně sjednána rozhodčí doložka a jediný v ní určený rozhodce z této funkce
odstoupil, může soud analogicky podle § 9 odst. 2 ZRŘ jmenovat nového rozhodce,
jestliže druhá strana při jmenování dalšího rozhodce neposkytla součinnost. V
opačném případě by mu byla odepřena soudní ochrana, jelikož obecný soud nemůže
spor o zaplacení částky 8,166.609,- Kč s odkazem na § 106 o. s. ř. projednat a
rozhodnout a rozhodčí řízení nemůže být zahájeno pro absenci rozhodce. S tímto
odůvodněním žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soud vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných
před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o
dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou
provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., pro výklad ustanovení § 9 odst. 2 ZRŘ ve vztahu k řešení otázky, zda po
odstoupení jediného určeného rozhodce a nedostatku součinnosti žalované při
určení rozhodce nového může soud jmenovat jediného nového rozhodce; tato otázka
se v rozhodovací praxi dovolacího soudu zatím vyskytuje jen ojediněle a pro
její řešení má tudíž napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. však dospěl
dovolací soud k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou vadou
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic
takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně
uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce obsahově vymezil.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry.
Závěr odvolacího soudu, že vzdá-li se funkce dohodou smluvních stran určený
jediný rozhodce, nemůže soud analogicky podle § 9 odst. 2 ZRŘ jmenovat na jeho
místo nového (jediného) rozhodce, je správný.
Podle § 9 odst. 2 ZRŘ nedohodly-li se strany jinak, jmenuje soud na návrh
kterékoli strany nebo rozhodce nového rozhodce, jestliže jmenovaný rozhodce se
vzdá funkce rozhodce nebo nemůže činnost rozhodce vykonávat.
Rozhodčí řízení podle zákona č. 216/1994 Sb. umožňuje smluvním stranám, aby
určité druhy sporů vyňaly z pravomoci soudů a podrobily je zvláštnímu řízení, v
němž o nich budou rozhodovat soukromé osoby – rozhodci. Prostředkem k dosažení
tohoto účelu je smluvní volnost, v jejímž rámci strany vymezí, jaké druhy sporů
podrobí pravomoci rozhodců a dohodnou se na tom, zda je bude rozhodovat jeden
nebo více rozhodců, popř. stálý rozhodčí soud (§ 2 odst. 1 ZRŘ). Shodným
projevem vůle mohou smluvní strany v rozhodčí smlouvě určit počet i osoby
rozhodců anebo stanovit způsob, jak budou určeny. Nedošlo-li však k dohodě o
počtu a osobách rozhodců, nastupuje pravidlo zakotvené v § 7 odst. 2 ZRŘ, podle
něhož každá ze stran jmenuje jednoho rozhodce a tito rozhodci zvolí
předsedajícího rozhodce.
V posuzovaném případě byl v rozhodčí doložce ze dne 27. 12. 2001 smluvními
stranami určen jediným rozhodcem Ing. J. B., který se, po zahájení rozhodčího
řízení o zaplacení částky 8,166.609,- Kč s příslušenstvím žalobou ze dne 2. 2.
2004 a písemném přijetí funkce rozhodce dne 4. 2. 2004, dopisem ze dne 15. 6.
2004, z důvodu pochybností o jeho nepodjatosti funkce rozhodce vzdal. Sjednaná
rozhodčí doložka postup v případě, že určený rozhodce tuto funkci odmítne
přijmout nebo na ni v průběhu rozhodčího řízení rezignuje, neupravuje.
Jestliže rozhodčí smlouvou se jediný určený rozhodce v průběhu rozhodčího
řízení vzdá funkce rozhodce, potom platně sjednaná rozhodčí doložka pozbývá
účinnosti (zaniká) a je vyloučeno, aby soud analogicky podle § 9 odst. 2 ZRŘ
jmenoval na místo odstoupivšího rozhodce nového žalobcem označeného rozhodce.
Citované ustanovení totiž dopadá pouze na případy, kdy jmenovaný rozhodce
podle § 7 odst. 2 ZRŘ se vzdá funkce nebo ji nemůže vykonávat a nikoliv na
situaci, kdy jediný smluvními stranami určený rozhodce podle § 7 odst. 1 ZRŘ v
průběhu rozhodčího řízení na funkci rozhodce abdikuje. Jde o logický důsledek
toho, že na rozdíl od rozhodce jmenovaného jednou stranou byl rozhodce určený
vybrán za souhlasu obou smluvních stran. Jestliže se smluvní strany dohodly, že
jejich případné spory bude rozhodovat jediný blíže konkretizovaný rozhodce,
daly tím najevo, že jsou ochotny podrobit se rozhodnutí jen této jediné osoby.
Tím se ovšem vystavily riziku, že nepřijme-li tato osoba funkci rozhodce,
funkce se vzdá nebo ji nebude moci vykonávat, nebude tu podle rozhodčí doložky
nikdo, kdo by jejich spor v rámci rozhodčího řízení projednal a rozhodl. Za
takového stavu se platně sjednaná rozhodčí smlouva stává obsolentní a zaniká.
Nic pak nebrání tomu, aby věc byla projednána před obecným soudem.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí,
Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném
rozsahu, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní
námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnil. I kdyby dovolání proti
nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí
Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
4/2003).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této
fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla proti žalobci právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu