33 Odo 137/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany
Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně D. Š., zastoupené advokátkou, proti
žalovanému F. Š., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 188/99, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. září 2001 č. j. 26 Co
283/2001 - 49, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
5 075 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 13. února 2001 č. j. 7 C
188/99 – 37 zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí jedné poloviny
domu čp. 2263 postaveného na stavební parcele č. 3246 o výměře 94
m2 a stavební parcely č. 3246 a dále zahrady p. č. 2049/4 o výměře 719
m2, vše zapsané na listu vlastnictví č. … pro katastrální území a obec
D., okres T., u Katastrálního úřadu v T.; zároveň rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně darovala žalovanému darovací
smlouvou ze dne 9. 3. 1992 jednu ideální čtvrtinu předmětných nemovitostí a
dopisem ze dne 27. 3. 1998 žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení daru podle §
630 obč. zák. Soud učinil závěr, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na
určení jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť pro zápis
svého práva do katastru nemovitostí nezbývá žalobkyni jinak, než si opatřit
rozhodnutí soudu, jestliže žalovaný tvrdí, že se vrácení daru žalobkyně domáhá
neprávem. Dále dospěl k závěru, že žalobkyně učinila výzvou k vrácení daru
formálně bezvadný právní úkon, ale vzhledem k postojům žalobkyně k nevěrám
žalovaného, celkovému průběhu jejich manželství, okolnostem darování
předmětných nemovitostí (kdy v důsledku příslibu darování předmětných
nemovitostí žalovaný přispěl žalobkyni na vypořádací podíl zrušeného
spoluvlastnictví s jejím bývalým manželem) a ke skutečnosti, že žalovaný se
slečnou S. bydlí v předmětném domě odděleně od žalobkyně, dovodil, že intenzita
porušení dobrých mravů jakožto objektivního systému obecně sdílených morálních
pravidel ze strany žalovaného nebyla tak vysoká, aby naplnila znak hrubého
porušení dobrých mravů, a to i za situace, kdy subjektivně mohla daná situace
ze strany žalobkyně vyvolat pocit ponížení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
27. září 2001 č. j. 26 Co 283/2001 - 49 rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí jedné poloviny domu čp. 2263
postaveného na stavební parcele č. 3246 o výměře 94 m2 a této stavební parcely
č. 3246, zahrady p. č. 2049/4 o výměře 719 m2, vše zapsané na listu
vlastnictví č. … pro katastrální území a obec D., okres T., u Katastrálního
úřadu v T.; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně. Shodně jako okresní soud dovodil, že
právní úkon žalobkyně k vrácení daru je po formální stránce bezvadný,
nesouhlasil však se závěrem, že rozsah a intenzita závadného jednání žalovaného
nenaplňuje skutkovou podstatu pro vrácení daru podle § 630 obč. zák.
Uzavřel, že jednání žalovaného je nutno hodnotit sice s přihlédnutím k tomu,
jakou kvalitu mělo manželství účastníků, nikoli se zřetelem k tomu,
že i žalovaný daroval žalobkyni věc větší hodnoty, neboť oba
účastníci přijali dar a nabyli tak na sobě nezávislá vlastnická práva, jejichž
existence závisela na volbě chování obdarovaného a možné volbě práva daného
dárci ustanovením § 630 obč. zák. Jednání žalovaného posoudil odvolací soud z
pohledu § 18 zákona o rodině, podle něhož jsou manželé povinni, mimo jiné, být
si věrni a vzájemně respektovat svoji důstojnost, a vyšel z
důkazů, že manželství účastníků bylo rozvedeno s tím, že příčina rozvratu
manželství spočívá výlučně na straně žalovaného, který „udržuje známost s
devatenáctiletou dívkou, kterou nastěhoval do domu, kde žije i manželka a
dcera“. Dospěl k závěru, že tato skutečnost je hrubým porušením dobrých mravů,
neboť žalovaný porušil manželskou věrnost způsobem znevažujícím důstojnost
žalobkyně, když tuto vystavil pro ni nepřijatelnému postavení. Intenzitu
jednání žalovaného nemohla oslabit ani skutečnost, že se svojí přítelkyní žil v
domě v oddělené bytové jednotce, případně, že již před navázáním známosti se
slečnou S. byly vztahy mezi manžely narušeny. Žila-li žalobkyně v manželství s
žalovaným i poté, co i v dřívější době navázal
mimomanželské známosti, činila tak v zájmu zachování rodinného zázemí pro
jejich dceru. Odvolací soud uzavřel, že výkon práva daného žalobkyni
ustanovením § 630 obč. zák. není v rozporu s dobrými mravy podle §
3 obč. zák. jen proto, že žalovaný daroval žalobkyni částku
nejméně sto tisíc korun, jestliže se vytýkaného závadového jednání žalovaný
dopustil na základě své volby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání z důvodů podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení. Připomíná, že dobré mravy jsou
pravidla pružná, nikoli strnulá, a je proto třeba vykládat je stejně pružně,
vždy se zaměřením na čas, společenské poměry a s přihlédnutím ke konkrétním
vztahům, což odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně
neučinil. Odvolacímu soudu dále vytýká, že podcenil skutečnost, že žalovaný ze
svého poskytl žalobkyni na výplatu podílu z bezpodílového spoluvlastnictví
jejímu bývalému manželovi vysokou finanční částku. Zohledněno mělo být, že
předchozí manželství žalovaného bylo rozvedeno právě z důvodu
známosti se žalobkyní, která věděla, že udržuje intimní vztah se
ženatým mužem, a že žalovaný prodal svoje nemovitosti, připravil se o svůj
majetek a možnost bydlení, proto aby vysokou finanční částku předal žalobkyni a
nastěhoval se k ní. Při podrobném rozboru a hodnocení takto se
vyvíjejících vztahů lze mít podle dovolatele za to, že šlo o zakrytou kupní
smlouvu mezi žalobkyní a žalovaným. Další výtka žalovaného směřuje k tomu, že
se vůbec nezabýval otázkou, zda je vůbec přípustné vést v daném případě řízení
na základě určovací žaloby. Dovolatel zastává názor, že není v dané věci dán
naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnictví; žalovaný v domě, jehož
čtvrtina mu byla žalobkyní darována stále bydlí, nemá jiný byt či nemovitosti k
bydlení, a žalobkyně měla zvolit žalobu na plnění, tj. na vyklizení
nemovitosti. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu
byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí
odvolacího soudu je správné. Zdůrazňuje, že žalovaný tím, že si nastěhoval
novou partnerku do společného domu, uvedl žalobkyni s přihlédnutím k místním
poměrům a k jejímu povolání k naprosto stresujícímu stavu a ponížení,
čímž překročil míru slušnosti hrubým způsobem. Námitku dovolatele, že nebylo v
daném případě přípustné vést řízení na základě určovací žaloby, považuje
žalobkyně za neopodstatněnou a názor žalovaného, že žalobkyně nežádala
vyklizení nemovitosti, jejíž část žalovaný užíval k bydlení, za zcela právně
irelevantní.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem
řízení, řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumal podle § 242 o. s. ř. a neshledal dovolání důvodným.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval
nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně
vyložil.
Podle § 630 obč. zák. dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se
obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje
dobré mravy.
Podle tohoto ustanovení právní vztah z darování zaniká na základě
kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči
dárci, popř. členům jeho rodiny, a dále na základě
jednostranného projevu dárce vůči obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru.
Právo na vrácení daru vzniká dárci okamžikem jednání obdarovaného, který svým
chováním hrubě porušil dobré mravy. Závěr, zda se žalobkyně důvodně domáhá
vrácení daru, záviselo v daném případě na zodpovězení otázky, zda chováním
obdarovaného byly hrubě porušeny dobré mravy. Předpokladem úspěšného uplatnění
práva dárce není totiž jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý
nevděk, ale jen takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti
konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle
jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už
fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné
pomoci apod. Předpokladem aplikace tohoto ustanovení je
kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného,
jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, ale i podle
subjektivního názoru dárce.
Odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávný právní závěr o hrubém porušení
dobrých mravů žalovaným ve smyslu § 630 obč. zák., jestliže intenzitu porušení
morálních pravidel hodnotil podle objektivního kritéria s přihlédnutím k
okolnostem konkrétního případu, kdy žalovaný porušil manželskou věrnost
způsobem, kterým znevážil důstojnost žalobkyně, když tuto vystavil pro ni
nepřijatelnému ponížení. Takové chování žalovaného se bezesporu hrubě příčí
dobrým mravům, neboť není v souladu s obecně uznávaným míněním,
které ve vzájemných vztazích mezi manžely určuje, jaký má být obsah jejich
jednání.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatele, že žalobkyně neměla v řízení
proti žalovanému užít nástroj v podobě určovací žaloby, ale měla zvolit žalobu
na plnění – na vyklizení nemovitosti. Žalovaný má za to, že soudy se touto
otázkou náležitě nezabývaly.
Dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že v projednávané věci je ve
smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. dán naléhavý právní zájem žalobkyně na
určení jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a právní závěr
odůvodnil, obsáhl tím i zdůvodnění, že nebylo namístě podání žaloby o splnění
povinnosti. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil; uvedený právní závěr
nebyl v tomto směru v odvolacím řízení nijak zpochybněn. Žaloba na plnění – na
vyklizení nemovitosti přichází v úvahu pouze tam, kde lze z titulu vlastnického
(případně jiného) práva toto vyklizení žádat. Vyklizení však není možné
požadovat v žalované věci, neboť podílem žalobkyně je ideální podíl nemovitosti
a tento ideální podíl byl darovací smlouvou převeden aniž by došlo k dohodě o
fyzickém předání části domu tomuto dílu odpovídající. Z titulu vlastnictví
ideálního podílu není možné požadovat vyklizení celé nemovitosti a vyklizení
ideálního podílu možné není, protože tento díl určen není. Formou, kterou lze
dosáhnout případného uvedení do stavu před darováním, tak jak vyplývá z
ustanovení § 630 obč. zák., je proto žaloba určovací, kterou by bylo
vlastnické právo žalobkyně určeno.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami, Nejvyšší soud České
republiky, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalovaného
podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má
žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které
sestávají z odměny advokáta (účelně vynaloženým nákladem byl
shledán sepis vyjádření k dovolání při předmětu řízení -
určení, zda tu právní vztah nebo právo k nemovitosti je či není) ve výši 5 000
Kč /část dvanáctá hlava první bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., § 5 písm.
b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny
za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě
nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální
částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č.
177/1996 Sb.). Ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalovanému, aby
náhradu nákladů řízení v celkové výši 5 075 Kč zaplatil žalobkyni k rukám
advokátky, která ji v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. dubna 2002
JUDr. Kateřina
H o r n o c h o v á, v. r.
předsedkyně senátu