33 Odo 139/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského v právní věci žalobce Ing. A. S., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému B. Š., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 26.147,53,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 174/99, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. září 2003, č. j. 26 Co 326/2003 - 74, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 23. září 2003, č. j. 26 Co 326/2003 - 74, zrušil rozsudek Městského soudu v Brně (soudu prvního stupně) ze dne 21. října 2002, č. j. 20 C 174/99 - 60, a to v části, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně s Ing. J. H. částku 26.147,53,- Kč a náklady řízení ve výši 21.585,- Kč, a
řízení proti žalovanému zastavil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti výroku usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, podal žalobce dovolání, v němž požadoval jeho zrušení s odůvodněním, že v tomto rozsahu napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až 239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není dána již proto, že napadené usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není rozhodnutím ve věci samé (k výkladu pojmu „věc sama“ srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod R 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z výše uvedeného vyplývá závěr, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se jím mohl dále zabývat.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za stavu, kdy žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. března 2004
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu