33 Odo 1401/2005

33 Odo 1401/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném s předsedkyně JUDr.

Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci

žalobce Doc. Ing. J. Č., CSc., zastoupeného JUDr. Z. Z., CSc., advokátem proti

žalovanému RNDr. V. Č., DrSc., zastoupenému JUDr. F. L. advokátem o zaplacení

44.706,20 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 282/99, o

dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna

2005, č. j. 13 Co 492/2004-138, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2005, č. j. 13 Co

492/2004-138, se ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech

řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu

řízení.

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 44.706,20 Kč. Uváděl, že tato částka

představuje bezdůvodné obohacení, které získal tím, že ze společného účtu

spoluvlastníků domu čp. 357 v P. vyčerpal částku 143.059,80 Kč na úhradu

telefonních poplatků za užívání tří telefonních stanic zavedených do uvedené

nemovitosti, ačkoli tuto částku měl jako telefonní účastník hradit sám. S

přihlédnutím k výši spoluvlastnického podílu (5/16) se žalovaný na jeho úkor

obohatil o 44.706,20 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. června 2004, č. j. 21 C

282/99-99, zamítl žalobu, jíž žalobce po žalovaném požadoval zaplacení

44.706,20 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně z dlužné částky,

nejméně však 25,- Kč měsíčně od 1. 11. 1999 do zaplacení, a rozhodl o nákladech

řízení. Rozhodl tak poté, kdy jeho rozsudek ze dne 27. února 2002, č. j. 21 C

282/99-54, jímž byla žaloba zamítnuta, Městský soud v Praze usnesením ze dne

30. března 2003, č.j. 20 Co 696/2002-73, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu

řízení a poté, kdy usnesením ze dne 9. března 2004 ve znění usnesení ze dne 27. prosince 2003 (správně 27. listopadu 2003) připustil změnu žalobního petitu

tak, že žalobce svůj nárok uplatňuje z titulu náhrady škody. Vycházel ze

zjištění, že účastníci spolu s MUDr. D. K. a V. H. jsou podílovými

spoluvlastníky domu čp. 357 v ulici; každý z účastníků je spoluvlastníkem

ideálních 5/16 domu. Dne 26. 2. 1993 uzavřeli spoluvlastníci smlouvu o nájmu

nebytových prostor v uvedeném domě s obchodní společností A. s. r. o. se sídlem

v P. za vedlejšího účastenství společnosti M. s. r. o. Součástí této smlouvy

byl pronájem tří telefonních linek. V listopadu 1992 oznámil žalovaný

zřizovateli těchto linek (tj. T., a. s.), že se po restituci domu stal jejich

majitelem. V dopise ze dne 4. 3. 1993, jenž byl adresován zřizovateli linek,

požádal o uveřejnění společnosti A. s. r. o. v telefonním seznamu jako

uživatele uvedených telefonních linek a sdělil, že účty za telefon budou

propláceny z účtu této společnosti. V prosinci 1994 požádal zřizovatele o

odpojení telefonních linek a v následujících jednáních se dozvěděl, že zmíněná

obchodní společnost nehradila poplatky za telefon; celkovou výši dluhu neznal. O zaplacení dlužné částky byl upomenut dopisem T. a. s. ze dne 25. 11. 1996. Dluh byl uhrazen poslední splátkou dne 22. 1. 1998 ze společného účtu vlastníků

domu čp. 357; částkou 100.000,- Kč přispěla na jeho úhradu společnost A. s. r. o. Spoluvlastníci s domem hospodařili podle zásad majority, přičemž většinovými

spoluvlastníky byli účastníci řízení. Žalobce žalovaného dne 3. 3. 1992

zmocnil, aby za něho jednal ve všech záležitostech týkajících se společného

domu. Při splácení dluhu za telefonní poplatky ze společného účtu

spoluvlastníků si správcovská firma B. případ od případu vyžadovala souhlas

všech spoluvlastníků. Žalobce s proplácením dluhu ze společného účtu souhlasil. Takto zjištěný skutkový stav věci poměřoval soud prvního stupně ustanovením §

420 obč. zák. Uzavřel, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro vznik

odpovědnosti žalovaného za škodu, neboť žalovaný neporušil žádnou svou právní

povinnost, jelikož se účastníci (většinoví spoluvlastníci) na postupu při

úhradě dlužných telefonních poplatků dohodli. Neuvěřil tvrzení žalobce, že

souhlas k proplácení dluhu učinil v tísni. Dále dovodil, že došlo k promlčení

práva žalobce na náhradu škody, neboť bylo uplatněno po uplynutí promlčecí doby

podáním, jímž žalobce změnil žalobu.

Nad rámec těchto závěrů pak konstatoval,

že žaloba by nemohla být úspěšná, ani kdyby byl žalovaný nárok posouzen jako

nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud se účastníci dohodli na tom, co

bude uhrazeno ze společného účtu spoluvlastníků domu, nemůže žalobce proti

žalovanému úspěšně uplatňovat nárok z bezdůvodného obohacení. Smlouvu o nájmu

telefonních linek mohl se společností A. s. r. o. platně uzavřít jako uživatel

telefonních linek žalovaný; pokud telefonní linky pronajali ostatní

spoluvlastníci, šlo o neplatný právní úkon.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2005, č. j. 13 Co

492/2004-138, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému

povinnost zaplatit žalobci 44.706,- Kč; v části, jíž byla zamítnuta žaloba o

zaplacení zde specifikovaného poplatku z prodlení tento rozsudek potvrdil.

Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházel ze

skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, které v odvolacím řízení

doplnil provedením důkazu nájemní smlouvou ze dne 26. 2. 1993. Dospěl k závěru,

že uvedená nájemní smlouva je pro absenci předchozího souhlasu příslušného

správního orgánu obce s pronájmem nebytových prostor neplatná, přičemž

neplatnými jsou tudíž i ujednání týkající se úhrady za používání telefonních

linek. Protože účastníkem ve vztahu k předmětným telefonním linkám byl

žalovaný, bylo podle vyhlášky č. 108/82 Sb., kterou se vydává telefonní řád,

jeho povinností platit úhrady podle sazebníku. Správa sice vybírá úhrady za

účastnické stanice od účastníka, případně od toho, koho účastník označil za

plátce úhrad, za zaplacení však odpovídá vždy účastník. Neuhradila-li telefonní

poplatky společnost A. s. r. o., měl tuto povinnost žalovaný. Jestliže byl dluh

za telefonní poplatky ve výši 143.059,80 Kč zaplacen z peněz všech

spoluvlastníků, získal žalovaný na jejich úkor (tedy i na úkor žalobce)

bezdůvodné obohacení ve smyslu § 454 obč. zák., neboť byl oproštěn od pasiv,

tj. nedošlo ke zmenšení jeho majetku, k němuž mělo dojít. Na úkor žalobce tak

„docílil bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající velikosti jeho

spoluvlastnického podílu, tedy 5/16 z částky 143.059,80 Kč, což je částka v

této věci sporná“. Ani odvolací soud neshledal po právu nárok žalobce na

zaplacení poplatku z prodlení. Závěr soudu prvního stupně, že žalovanou částku

nelze žalobci přiznat z titulu náhrady škody, včetně závěru o případném

promlčení práva na náhradu škody považoval odvolací soud za správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Odvolacímu soudu

vytýká, že poté, co posoudil věc z hlediska bezdůvodného obohacení, nepřihlédl

k jím vznesené námitce promlčení a neprovedl dokazování, kdy počala běžet

subjektivní promlčecí doba k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného

obohacení. Tvrdí, že žalobce se o zaplacení žalované částky dozvěděl

bezprostředně po její úhradě a vzhledem k tomu, že žaloba byla podána až 14.

12. 1999, je nesporné, že právo nebylo uplatněno včas a k námitce promlčení měl

soud přihlédnout. Dále namítá, že odvolací soud nezohlednil při rozhodování

zjištění, že žalobce dne 19. 9. 1997 písemně souhlasil s úhradou dluhu ze

společného účtu. Protože žalobce v řízení neprokázal své tvrzení, že souhlas

udělil v tísni a po nepřiměřeném psychickém nátlaku, lze tento souhlas

považovat za přistoupení k dluhu podle § 534 obč. zák. a nelze dovozovat, že

úhradou dlužných poplatků ze společného účtu spoluvlastníků se žalovaný na úkor

žalobce bezdůvodně obohatil. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud

rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Namítá, že žalovaný v dovolání sice

zpochybnil své zavinění na vzniklém dluhu, neuvedl však žádné ustanovení, ze

kterého promlčení dovozuje, ani dobu, kdy podle jeho názoru dluh vznikl.

Žalobce má zato, že pro běh promlčecí doby je rozhodný okamžik zániku závazku

zaplacením ze společného účtu; úhradu provedla správcovská firma na pokyn

žalovaného v době od 12. 11. 1997 do 22. 8. 1998, takže nárok promlčen není. Je

přesvědčen, že odvolací soud vzal při posouzení věci v úvahu, že s úhradou

dluhu ze společného účtu souhlasil. Podstatnou však shledal skutečnost, že

žalobce neměl povinnost plnit za žalovaného a jeho stanovisko neznamenalo

souhlas s bezdůvodným obohacením, ale mělo za cíl minimalizaci vzniklého dluhu.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek

II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další

zákony).

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě

uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně

zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a je podle § 237 odst. 1

písm. a/ o. s. ř. přípustné.

Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího

soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř.

rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229

odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným

vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když

nebyly v dovolání uplatněny. Žalovaný žádnou z uvedených vad nenamítá a jejich

existence se nepodává ani z obsahu spisu. S ohledem na vázanost dovolacího

soudu uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace (§ 242

odst. 3 věta první o. s. ř.) se dovolací soud zabýval dovolacími výhradami,

jak byly žalovaným v dovolání obsahově vymezeny.

Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,

lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení

zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o

právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se

soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav

aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale

nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné

právní závěry. Právní posouzení věci je rovněž nesprávné, není-li úplné, tzn.

jestliže soud učinil právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny

relevantní skutečnosti.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí

obohacení vydat. Podle odstavce druhého téhož ustanovení je bezdůvodným

obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z

neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i

majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Podle § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po

právu měl plnit sám.

V posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že byl-li dluh žalovaného za

poplatky z telefonních stanic umístěných v domě čp. 357 uhrazen z účtu

spoluvlastníků tohoto domu, tedy z účtu, na němž byly uloženy i prostředky

žalobce, získal žalovaný na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, neboť žalobce za

něj hradil dluh, aniž k tomu byl povinován.

Nelze než přisvědčit žalovanému, že z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku

se nepodává, že by odvolací soud při utváření tohoto svého právního závěru

jakkoli zohlednil některá zjištění, která byla relevantní při právním posouzení

věci, především pak skutečnost, že žalobce souhlasil s tím, aby telefonní

poplatky, resp. jejich nedoplatek, byl uhrazen ze společného účtu

spoluvlastníků.

Podle § 137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci

podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke

společné věci. Podle § 139 odst. 2 věta první obč. zák. o hospodaření se

společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti

podílů.

V posuzovaném případě je veden spor mezi spoluvlastníky domu, jehož nebytové

prostory byly se souhlasem všech spoluvlastníků pronajaty právnické osobě,

které bylo současně smluvně umožněno užívat telefonní stanice umístěné v

pronajatém domě. Tyto telefonní stanice nepoužíval žalovaný, který se po

restituci domu stal (převodem podle § 14 odst. 2 vyhlášky č. 108/1982 Sb.,

kterou se vydává telefonní řád, jež byla v té době účinná) telefonním

účastníkem; podle dohody spoluvlastníků sloužily výlučně pro potřebu nájemců

pronajímaných nebytových prostor. I když byl výlučným telefonním účastníkem

zmíněných stanic, přijal a strpěl žalovaný tento statut v rámci hospodaření se

společnou věcí. Na příjmech a výdajích při hospodaření s domem čp. 357 se

podílejí spoluvlastníci domu podle velikosti svých podílů, přičemž o

hospodaření rozhodují většinou. Žalobce a žalovaný jsou spoluvlastníky každý

podílem 5/16, stejný podíl vlastní V. H. a podíl odpovídající 1/16 připadá na

MUDr. D. K.; v součtu svých podílů jsou účastníci řízení vůči ostatním

spoluvlastníkům ve většině. Žalobce po seznámení, že nájemce (jímž byla v

rozhodné době obchodní společnost A. s. r. o.) neuhradil podle dohody, kterou

uzavřel se spoluvlastníky domu, telefonní poplatky (neuhrazena zůstala částka

143.059,80 Kč), souhlasil s tím, aby tento nedoplatek byl uhrazen ze společného

účtu spoluvlastníků, tedy z účtu, kam byly vkládány příjmy z hospodaření s

domem. V řízení zůstalo neobjasněno, zda žalobce tímto svým počinem jako

spoluvlastník spolurozhodl o tom, že zmíněný nedoplatek je za popsané situace

ve skutečnosti výdajem vzniklým při hospodaření se společnou věcí a jako takový

má být uhrazen ze společných příjmů, nebo zda nedoplatek považoval za dluh

žalovaného a spolurozhodl, aby k jeho úhradě byly použity finanční prostředky

ze společného účtu, tedy spolu se žalovaným rozhodl (majoritně) o využití

společných finančních prostředků spoluvlastníků k plnění za jednoho z nich. Bez

toho však nelze dospět bez dalšího k závěru, že žalovaný se na úkor žalobce

bezdůvodně obohatil. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné a

tím i nesprávné.

Opodstatněná je i další výhrada dovolatele, že odvolací soud, který po právní

stránce posoudil žalobní požadavek jako nárok na vydání plnění z bezdůvodného

obohacení, se nezabýval námitkou promlčení, kterou žalovaný v řízení uplatnil.

V posuzované věci se žalobce domáhal zaplacení částky 44.706,20 Kč nejprve z

titulu bezdůvodného obohacení. Po poučení soudem prvního stupně následně

upravil žalobu sdělením, že žalovanou částku požaduje z titulu náhrady škody,

přičemž soud prvního stupně takovou „změnu“ žaloby připustil. Následně v podání

ze 4. 5. 2004 vznesl žalovaný námitku promlčení „celého nároku“. Odvolací soud

přisvědčil soudu prvního stupně, pokud jde o jeho posouzení námitky promlčení

nároku na zaplacení částky 44.706,20 Kč, poměřovaného ustanoveními o náhradě

škody. Poté, co na rozdíl od něho podřadil zjištěný skutkový stav věci

ustanovením o bezdůvodném obohacení (tedy právně kvalifikoval uplatněný nárok

nikoli jako náhradu škody, nýbrž vydání bezdůvodného obohacení), se již

důvodností námitky, že došlo k promlčení uplatněného práva nezabýval. Vycházel

zřejmě z nesprávného závěru, že žalovaný vznesl svou námitku pouze vůči nároku

na náhradu škody a nikoli nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný

však svou námitku promlčení nepřipínal toliko k právu na náhradu škody, namítl

promlčení žalobcem uplatněného práva na zaplacení žalované částky při

nezměněném popisu skutkového stavu věci. Nárok je vymezen skutkem, ze kterého

jej žalobce dovozuje. Podle § 95 odst. 1 věty první o. s. ř. může žalobce za

řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení (žalobu). Změna žaloby

je projevem dispoziční zásady, podle které je žalobce ve sporném řízení

oprávněn svými úkony určit mimo jiné předmět řízení. O změnu žaloby se jedná

například tehdy, požaduje-li žalobce nově jiné plnění nebo požaduje-li sice

stejné plnění, ale dovozuje ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě. O

změnu žaloby však nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku změní svůj

náhled na jeho právní kvalifikaci (např. nárok na zaplacení určité peněžité

částky, který původně právně kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje

z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení). Posouzení skutku (skutkového děje) po

právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně

kvalifikovat a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá

změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby. V dané věci ke

změně žaloby spočívající v tom, že žalobce požaduje plnění na základě jiného

skutkového stavu věci, než ho vylíčil v žalobě, nedošlo. Byl-li nárok, jenž

soud prvního stupně právně posoudil jako nárok na náhradu škody, při stejném

vylíčení skutkového stavu věci odvolacím soudem právně kvalifikován jinak (jako

nárok na vydání bezdůvodného obohacení) a namítl-li žalovaný jeho promlčení

(tj. promlčení nároku ze stejného skutku), měl se i odvolací soud námitkou

promlčení z pohledu jiné první kvalifikace skutku zabývat. Protože tak

neučinil, zůstalo jeho právní posouzení věci i v tomto směru neúplné a tedy i

nesprávné.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním

posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto v napadeném vyhovujícím

výroku – a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení – zrušil a věc

vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za

středníkem a § 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí odvolací

soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech

řízení původního, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí

o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2007

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu