33 Odo 1405/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a)
MUDr. L. D., a b) M. D., proti žalované W. spol. s r. o., o vzájemné vrácení
plnění ze zrušené smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C
135/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.
ledna 2004, č. j. 15 Co 436/2003-113, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, č. j. 15 Co
436/2003-113, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. března 2003, č.
j. 4 C 135/2001-93, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21.
března 2003, č. j. 4 C 135/2001-93, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům
do tří dnů od právní moci rozsudku částku 51.671,- Kč s 10 % úrokem z prodlení
od 1. 10. 2000 do zaplacení, žalobcům uložil, aby umožnili žalované demontáž a
převzetí plovoucí podlahy zhotovené v obývacím pokoji v prvním nadzemním
podlaží domu na adrese N. P. 1080 v R. u P., sestávající z laminátových lamel o
výměře 40,9 m2 včetně lišt a pěnové podložky, a rozhodl o nákladech řízení ve
vztahu mezi účastníky a o nákladech řízení státu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
27. ledna 2004, č. j. 15 Co 436/2003-113, změnil rozsudek soudu prvního stupně
„jen tak, že povinnost žalované k zaplacení částky 51.671,- Kč s příslušenstvím
a povinnost žalobců k umožnění demontáže a převzetí plovoucí podlahy se stanoví
do patnácti dnů od právní moci rozsudku“, jinak jej potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že na základě smlouvy o zhotovení věci na
zakázku uzavřené mezi účastníky instalovala žalovaná v bytě žalobců plovoucí
podlahu a žalobci jí za to zaplatili 51.671,- Kč. Žalobci ve lhůtě reklamovali
vady díla, ale žalovaná jejich reklamaci odmítla, a proto dopisem ze 7. 9. 2000
žalobci od smlouvy odstoupili. K vadám díla došlo v důsledku chybného
technologického postupu žalované při instalaci podlahy; jedná se o vady
odstranitelné pouze celkovou demontáží podlahy, které brání jejímu řádnému
užívání.
Na základě těchto skutečností soud prvního stupně posoudil nárok žalobců podle
§ 648 a 649 občanského soudního řádu (dále jen „ObčZ“) a konstatoval, že
žalobci uplatnili svá práva z odpovědnosti za vady včas, žalovaná jako
zhotovitel vadu neodstranila ve lhůtě stanovené v § 19 odst. 3 zákona č.
634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a tím se vada stala neodstranitelnou.
Žalobci tedy právem od smlouvy odstoupili a jejich žaloba je důvodná. Odvolací
soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, pouze doplnil, že
pokud žalobci využili svého práva na zrušení smlouvy, domáhají se oprávněně
nároků z toho plynoucích, t. j. vrácení vzájemného plnění podle § 457 ObčZ. S
ohledem na námitku žalované o formálním nedostatku výroku rozsudku soudu
prvního stupně, z něhož jednoznačně nevyplývá, že plnění účastníků je plněním
vzájemným, změnil odvolací soud tento rozsudek jen tak, že oběma stranám
stanovil stejnou lhůtu k plnění. Zdůraznil přitom, že výrok přezkoumávaného
rozsudku sice není jednoznačný, ale to, že se má jednat o vzájemné plnění,
vyplývá jednak z obsahu žaloby, jednak z procesního stanoviska žalobců v
průběhu celého řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala ze
zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a v němž – pokud jde o
dovolací důvody – odkázala na § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního
řádu (dále jen „OSŘ“). S odkazem na § 449 ObčZ namítla, že předpoklady její
odpovědnosti za vady díla nebyly náležitě zjištěny, a jako otázku zásadního
právního významu označila to, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi
porušením její povinnosti splnit řádně svůj smluvní závazek a vadným plněním. V
tomto směru zpochybnila závěry znaleckého posudku, který byl ve věci
vypracován, a vytkla soudům obou stupňů, že zatížily řízení vadou, jež mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když neprovedly navrhovaný důkaz
revizním znaleckým posudkem. Kromě toho opětovně poukázala na to, že formulace
žalobního petitu neodpovídala požadavku na vzájemné plnění, neboť vzájemná
podmíněnost musí být patrná z výroku rozhodnutí, nikoli z jeho odůvodnění, a
není dána jen tím, že je oběma stranám stanovena stejná lhůta k plnění. Pokud
bylo takto formulované žalobě vyhověno, stalo se tak v rozporu s hmotným
právem. V důsledku toho byl žalobcům nesprávně přiznán i úrok z prodlení z
přisouzené částky, ač v případě vzájemného plnění se žalobci mohou domáhat
zaplacení až poté, co svoji vzájemnou povinnost sami splnili, a žalovaná tak
nemůže být v prodlení. Žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci zpochybnili zásadní právní význam napadeného rozsudku, ztotožnili se se
závěry odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání žalované bylo buď odmítnuto,
nebo zamítnuto. Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího
přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo
tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „OSŘ“).
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud
dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti meritorním rozhodnutím odvolacího soudu upravuje §
237 odst. 1 OSŘ. S ohledem na to, že odvolací soud změnil rozsudek soudu
prvního stupně pouze ve výroku o lhůtě k plnění, který není výrokem ve věci
samé (srov. blíže usnesení ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000,
uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.
H. Beck, pod č. C 264), je na meritorní výrok napadeného rozsudku nutno
pohlížet jako na výrok potvrzující. Proto lze přípustnost dovolání žalované
zvažovat pouze z pohledu § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) OSŘ.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením
nemůže být přípustnost dovolání žalované založena, jelikož napadeným rozsudkem
byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci
vydal. Zbývá tedy přípustnost podle písm. c) uvedeného ustanovení, podle
kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze
samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno
uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud
při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění § 241a odst. 3 OSŘ,
omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1
písm. a) a b) OSŘ]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze
skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.
Otázka, kterou žalovaná sama označila za zásadní, tedy otázka, zda byla
prokázána souvislost mezi porušením její smluvní povinnosti zhotovit dílo řádně
a vadami díla, je námitkou zpochybňující skutkové, nikoli právní závěry
odvolacího soudu. Jejím uplatněním žalovaná nevytýká tomuto soudu aplikaci
nesprávné právní normy na zjištěný skutkový stav či její nesprávnou
interpretaci, pouze nesouhlasí se závěrem, že příčinou vad díla byl její
nesprávný technologický postup při instalaci podlahy. V podstatě tedy tvrdí, že
kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle ní správného) skutkového zjištění
(t. j. že příčinou zjištěné vady byla nadměrná vlhkost způsobená nesprávnou
údržbou podlahy), musel by nutně dojít k jinému závěru právnímu, a to, že
nebyly dány podmínky pro postup žalobců podle § 648 odst. 2 ObčZ. Touto
námitkou tudíž žalovaná ve skutečnosti uplatnila dvolací důvod podle § 241a
odst. 3 OSŘ, který, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) OSŘ založit nemůže.
K závěru o přípustnosti dovolání by sama o sobě nemohla vést ani skutečnost, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ], neboť k takové vadě přihlédne dovolací soud
(ať už byla uplatněna či nikoli) jen tehdy, dospěje-li k závěru, že je dovolání
přípustné, t. j. že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Vzhledem k tomu, že (jak bude uvedeno níže) Nejvyšší soud ČR k takovému závěru
nakonec dospěl, považuje za nutné poznamenat, že takovou vadu v řízení
neshledal. Žalovaná spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. a) OSŘ v tom, že nebyl proveden navrhovaný důkaz revizním znaleckým
posudkem. O procesní vadu ve smyslu uvedeného ustanovení se však může jednat
pouze za situace, kdy je důkaz navrhován k určitému tvrzení účastníka, ale
soud, aniž by jej provedl, konstatuje, že účastník neunesl ohledně tohoto
tvrzení důkazní břemeno. V tomto případě však soudy obou stupňů hodnotily jako
průkazný znalecký posudek Ing. F. a na jeho základě dospěly k závěru, že vada
díla byla způsobena jeho nesprávným provedením. To, že nepovažovaly za nutné
přistoupit k vypracování revizního posudku, je tedy důsledkem určitého způsobu
hodnocení důkazů a přijetí konkrétního skutkového závěru (který – jak už bylo
uvedeno – nepodléhá dovolacímu přezkumu), nikoli jejich procesním pochybením.
Přípustnost (a současně i důvodnost) dovolání žalované je ve smyslu § 237 odst.
1 písm. c) a odst. 3 OSŘ dána tím, že napadeným rozsudkem byla vyřešena právní
otázka povahy plnění ze zrušené smlouvy jako plnění vzájemného v rozporu s §
457 ObčZ.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O
mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně
jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní
závěry.
Podle § 457 ObčZ je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Toto ustanovení
určuje jako pravidlo vzájemnou vázanost práv a povinností účastníků neplatné či
zrušené smlouvy. Právo jedné smluvní strany na vydání poskytnutého plnění je
tedy podmíněno její povinností vrátit druhé smluvní straně to, co podle smlouvy
od ní přijala. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek, v němž je
povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Splnění závazku se může
domáhat jen ten, kdo sám již svůj závazek splnil, případně je připraven jej
vůči druhému splnit (srov. § 560 ObčZ). Vzájemnou vázanost plnění je třeba
respektovat i při formulaci žalobního návrhu, ve výroku rozhodnutí i v řízení o
výkon rozhodnutí (§ 262 OSŘ). Jelikož ve vykonávacím řízení je soud vázán
výrokem rozhodnutí a nikoli jeho odůvodněním, musí být pro postup podle § 262
OSŘ vyjádřeno ve výroku, že splnění uložené povinnosti je vázáno na splnění
vzájemné povinnosti. Pokud žalobní petit (případně ve spojení se vzájemným
návrhem) povinnost žalovaného plnit oproti splnění povinnosti žalobce vůči němu
nevyjadřuje, nelze žalobě vyhovět.
V této věci žalobci nejprve formulovali žalobní petit v zásadě správně
(zaplacení žalované částky oproti vydání předmětu smlouvy o dílo) a soud
prvního stupně je vyzval (usnesením ze dne 20. srpna 2001, č. j. 4 C
135/2001-10) jen k upřesnění toho, co má být z jejich strany žalované vráceno.
Na základě této výzvy žalobci změnili petit tak, že se domáhají, aby bylo
žalované uloženo zaplacení částky 51.671,- Kč s příslušenstvím a aby jim bylo
uloženo umožnit žalované demontáž a převzetí blíže specifikovaného předmětu
smlouvy o dílo. V takto formulované žalobě ovšem chybí právě vyjádření
synallagmatické povahy závazku obou smluvních stran, tedy skutečnost, že
požadované plnění žalované je vázáno na splnění vzájemné povinnosti žalobců. Je
sice pravda, že od samého počátku řízení je zřejmé, že žalobci jsou si této
vzájemné vázanosti plnění vědomi, ale to vzhledem ke shora zmíněnému dopadu
znění výroku rozsudku na případný výkon rozhodnutí k tomu, aby bylo vyhověno
takto formulované žalobě, nestačí. Soud není oprávněn poskytovat účastníkům
hmotněprávní poučení, tedy ani poučení o tom, jak má znít žalobní petit. Proto
pokud žalobci ani v odvolacím řízení (přes poukaz žalované na to, že výrok
rozsudku soudu prvního stupně nemá oporu v § 457 ObčZ) žalobní petit
neupravili, je vyhovění žalobě v této podobě v rozporu s hmotným právem. Názoru
odvolacího soudu, že vzájemnost je vyjádřena již tím, že oběma stranám byla
stanovena stejná lhůta k plnění, nelze přisvědčit, neboť na základě takto
znějícího výroku by nebylo možno při výkonu rozhodnutí postupovat podle § 262
OSŘ a každá ze stran by mohla vést výkon rozhodnutí samostatně bez ohledu na
to, zda druhá strana plnila či nikoli. Rovněž přiznání úroku z prodlení
žalobcům je s ohledem na ustanovení § 560 ObčZ nesprávným právním posouzením
věci, a to právě z důvodů, jež uvádí žalovaná v dovoláníZ uvedeného je zřejmé,
že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 457 ObčZ a že je tak dán
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Tento důvod pak platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně. Proto dovolací soud podle § 243b odst. 2 části
věty za středníkem a odst. 3 věty druhé OSŘ zrušil jak rozsudek odvolacího
soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
V jeho průběhu budou soud prvního stupně, případně i soud odvolací vázány
právním názorem, který byl vysloven v tomto usnesení (§ 243d odst. 1 věta prvá
ve spojení s § 226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení
dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá
OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2006
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu