NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
33 Odo 1406/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. T., proti žalovaným 1) D. N., a 2) M. N., o zaplacení částky 21.950,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 C 480/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. června 2006, č. j. 11 Co 453/2006-184, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 4. května 2006, č. j. 31 C 480/2000-175, odmítl pro opožděnost podle § 208 odst. 1 o. s. ř. odvolání žalobce proti usnesení téhož soudu ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 31 C 480/2000-156, o uložení pořádkové pokuty.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. června 2006, č. j. 11 Co 453/2006-184, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce podáním, které je podle obsahu dovoláním (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). V něm vysvětluje, že pozdní podání odvolání zavinila pracovnice pošty, a rozvádí důvody, pro které nesouhlasí s uložením pořádkové pokuty.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních § 237, § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena již z toho důvodu, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé (pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede - tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto).
Dovolání není přípustné ani podle § 238 a § 238a o. s. ř., protože tato ustanovení přípustnost dovolání proti takovému usnesení neupravují.
Rovněž z § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. přípustnost dovolání nevyplývá, neboť nejde o případ v tomto ustanovení uvedený.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z § 239 odst. 3 o. s. ř., jelikož podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle § 43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, nikoli však proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro jeho opožděnost (§ 208 odst. 1 o. s. ř.). Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 41/2003.
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu přicházející ustanovení, a proto je dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. října 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu