33 Odo 1420/2005

33 Odo 1420/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci

žalobkyně I. B., proti žalované Z. M., o určení vlastnického práva k

nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16C 106//2003, o

dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května

2005, č. j. 53 Co 123/2005-208, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2005, č. j. 53 Co

123/2005-208, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. ledna 2005, č.

j. 16 C 106/2003-188, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k

dalšímu řízení.

Žalobkyně se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí v žalobě označených

nemovitostí. Žalobu odůvodnila tvrzením, že žalovaná – její sestra, jíž podíl

na předmětných nemovitostech darovala, se k ní chová v hrubém rozporu s dobrými

mravy tím, že se odmítá rozdělit o movité věci, které v minulosti dostaly darem

od své matky A. K., a tím, že darované nemovitosti účelově převedla na svého

syna K. M. Na výzvu k vrácení daru odeslanou 21. 2. 2003 reagovala žalovaná

sdělením, že požadavku na vrácení daru nemíní vyhovět.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne ze dne 24. ledna 2005, č. j. 16 C

106/2003-188, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem

pozemku – st. p. č. 3491, zastavěné plochy a nádvoří o celkové plošné výměře

198 m2, zapsané na listu vlastnictví č. 1991 pro katastrální území S., obec P.,

u Katastrálního úřadu P. – m., a pozemku – p.p. č. 3492, zahrady o celkové

plošné výměře 112 m2 zapsané na listu vlastnictví č. 1991 pro katastrální území

S., obec P. u Katastrálního úřadu P. – m., a podle úspěchu účastnic v řízení

rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že účastnice řízení jsou

sestry. Sporné nemovitosti (tj. ideální polovina pozemku č. 3491 a ideální

polovina pozemku č. 3492 v katastrálním území S.) byly spolu s jednou ideální

polovinou domu čp. 790, postaveném na pozemku č. 3491, žalované žalobkyní

darovány darovací smlouvou ze dne 14. 10. 1991; vlastnické právo k darovaným

nemovitostem bylo ve prospěch žalované zapsáno do katastru nemovitostí pod č. j. Z-13300436/1992-010. Dopisem ze dne 21. 2. 2003, na který žalovaná reagovala

dopisem ze dne 3. 3. 2003, vyzvala žalobkyně žalovanou k vrácení darovaných

pozemků č. 3491 a 3492 v katastrálním území S. Ve výzvě vytýkala žalované

soustavné hrubé porušování dobrých mravů spočívající v tom, že žalovaná

nerespektuje jejich ústní dohodu, že si napolovinu rozdělí movité věcí, které

patřily jejich matce a které jim matka darovala, aby si je mezi sebou

spravedlivě rozdělily, a že vydání těchto věcí podmiňuje poskytnutím

součinnosti ohledně nakládání se společnými nemovitostmi. Darovací smlouvou ze

dne 1. 3. 2002 darovala žalovaná svůj spoluvlastnický podíl na domě čp. 790

svému synovi K. M.; právní účinky vkladu vlastnického práva dle této smlouvy

nastaly ke dni 27. 6. 2002 a vklad byl v katastru nemovitostí proveden pod čj. V-24784/2002-101. Následně darovací smlouvou ze dne 22. 11. 2002 darovala

žalovaná svému synovi K. M. rovněž svůj spoluvlastnický podíl na pozemcích č. 3491 a 3492; návrh na vklad vlastnického práva byl podán 3. 3. 2003, účinky

vkladu však dosud nenastaly, neboť řízení o povolení vkladu bylo přerušeno. Dále vzal soud za prokázané, že počátkem 70. let minulého století, v době, kdy

byla nucena vystěhovat se ze své vily v P., jim matka A. K., která zemřela 12. 2. 1985, darovala movité věci (zejména starožitnosti, cennosti a obrazy) s tím,

aby si je mezi sebou rozdělily na polovinu. Převážná část těchto věcí byla v

téže době po dohodě účastnic z ryze praktických důvodů odvezena do bydliště

žalované a bylo ujednáno, že účastnice si je následně (bez další specifikace)

rozdělí. Postupem doby žalobkyně žalovanou vyzývala, aby věci byly spravedlivě

rozděleny a aby ji žalovaná jejich polovinu vydala; ta vydání oddalovala a

nakonec věci odmítla vydat a nevydala. V průběhu 90. let minulého století došlo

mezi účastnicemi a jejich rodinami rovněž k řadě sporů ohledně hospodaření a

nakládání s nemovitým majetkem, který byl získán restitucí. Vztahy účastnic

jsou nyní tak narušené, že spolu prakticky vůbec nekomunikují.

Na podkladě

těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že v řízení zjištěné počínání

žalované nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, které by

žalobkyni opravňovalo ve smyslu ustanovení § 630 občanského zákoníku požadovat

vrácení daru. Přisvědčil sice žalobkyni, že žalovaná zadržuje a odmítá jí vydat

část movitých věcí (obrazy, šperky atd.), které účastnice dostaly od své matky

s pokynem, aby se o ně spravedlivě rozdělily, dovodil však, že žalobkyně se

této skutkové okolnosti jako důvodu k vrácení daru nemůže dovolávat, neboť

podíl na svých nemovitostech darovala žalované přesto, že žalovaná nevyslyšela

její opakované žádosti o rozdělení movitých věcí po rodičích. Ani jednání

žalované a její rodiny vůči žalobkyni a její rodině nemělo nikdy takový

charakter, který by bylo možné hodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů. Hrubé a vulgární chování žalované k žalobkyni v takové intenzitě, že by mohlo

být kvalifikováno jako hrubé porušení dobrých mravů, nebylo v řízení prokázáno. Pokud žalobkyně spatřovala porušení dobrých mravů v tom, že žalovaná převedla

svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech, které jí žalobkyně v minulosti

darovala, na svého syna, neshledal soud v tomto počínání účelovost, nýbrž jej

posoudil jako přirozený vývoj vztahů mezi předky a potomky.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. května 2005, č. j. 53 Co

123/2005-208, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve

výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalované náhradu nákladů řízení před

soudem prvního stupně nepřiznal, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal zcela správnými.

Nepřisvědčil žalobkyni v její interpretaci závěrů soudu prvního stupně. Soud

prvního stupně totiž nevystavěl své rozhodnutí na názoru, že se žalobkyně

darováním předmětných nemovitostí žalované vzdala práva na polovinu cenností,

které účastnice obdržely od své matky, jak nesprávně dovozuje žalobkyně.

Konstatoval pouze (a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo

228/2000), že dárce se jako důvodu k vrácení daru nemůže dovolat skutkových

okolností, jež nastaly nebo existovaly již v době před darováním a za nichž byl

právní úkon učiněn a o nichž obě strany při uzavírání smlouvy věděly. Stejně

jako soud prvního stupně i odvolací soud pak zaujal názor, že převod

spoluvlastnického podílu na syna nemůže být – i pro značný časový odstup od

předchozího převodu učiněného žalobkyní – považován za účelový a že dlouhodobé

slovní napadání žalobkyně žalovanou v natolik mimořádné intenzitě, že by to

ospravedlňovalo postup podle § 630 občanského zákoníku, nebylo v řízení

prokázáno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost

dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nesprávnými (a v rozporu

s judikaturou Nejvyššího soudu) shledává závěry odvolacího soudu, že pro právní

posouzení věci je bez významu skutečnost, že jednání žalované (odmítání dělby

matkou darovaných věcí), pro které žalobkyně požádala o vrácení darovaných

nemovitostí, doposud trvá. Žalobkyni totiž nelze klást k tíži, že se spokojila

s ubezpečováním žalované, že ji – až bude vhodná chvíle – cennosti po matce

vydá, resp. že se o ně rozdělí, jak bylo v minulosti ujednáno, a že v takové

situaci v dobré víře, že se tak následně skutečně stane, darovala žalované

nemovitosti, jež jsou předmětem výzvy k vrácení daru. Odvolací soud podle

názoru žalobkyně nesprávně vyložil jak ustanovení § 630 občanského zákoníku,

tak mylně interpretoval část rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo

228/2000, v němž dovolací soud posuzoval skutkově zcela odlišný případ hrubého

chování, jehož se měl dopustit syn vůči svým rodičům před tím, než od nich

darem obdržel chatu. Podstatou tohoto rozhodnutí je existence závadného

chování, po němž je uzavřena darovací smlouva a dárce se pak nemůže domáhat

vrácení daru právě s odkazem na porušování dobrých mravů před darováním. V

posuzovaném případě však jde o situaci, kdy hrubé porušování dobrých mravů

spočívající v zadržování cenností objektivně existovalo i po darování

nemovitostí a žalobkyně se tohoto porušování dovolávala. Podle ustálené

judikatury dovolacího soudu je nutné vždy zjistit a poté posoudit, jak se

obdarovaný vůči dárci choval po uzavření darovací smlouvy, přičemž v daném

řízení bylo nade vší pochybnost zjištěno, že závadné jednání žalované existuje

po uzavření darovací smlouvy. Pochybení odvolacího soudu pak spatřuje žalobkyně

rovněž v tom, že odvolací soud nezhojil vadu řízení, resp. dokazování

spočívající v tom, že nebylo přihlédnuto k důkazům, jimiž jsou záznamy

telefonických rozhovorů účastnic v období let 2002 až 2003. Z uvedených důvodů

navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná

ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání

proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto

zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle

dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních

předpisů. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl sice vydán po 1. dubnu 2005,

nicméně z jeho odůvodnění vyplývá, že odvolací soud odvolání projednal a

rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou

zákonem č. 59/2005 Sb., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno přede

dnem její účinnosti. Proto i v řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího

soudu bude postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.

března 2005 (dále opět jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno

včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem, se

dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř.

dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení

odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud

prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)

proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí

zrušil, a c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže

dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že

napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Protože

v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního

stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení § 237

odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti

rozsudku odvolacího soudu a proto usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo

potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k

závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní

význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní

stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudu nebo

dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s

hmotným právem.

Žalobkyně v dovolání uplatnila především dovolací důvod podle § 241a odst. 2

písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na

nesprávném právním posouzení věci, a vytýká odvolacímu soudu nesprávný výklad

ustanovení § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“), ústící v závěr, že z hlediska naplnění

skutkové podstaty zmiňovaného ustanovení je bez významu, že žalovaná i po

uzavření darovací smlouvy, jíž na ni žalobkyně převedla sporné nemovitosti,

„zadržuje podíl na majetku, který získaly obě účastnice darem od své matky a

odmítá jí tyto cennosti vydat“ (resp. odmítá se s žalobkyní o darované věci

rozdělit).

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný

skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud

použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval

správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových

zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 630 ObčZ dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný

chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace

ustanovení § 630 ObčZ podal Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ve

svých rozhodnutích již opakovaně (namátkou lze zmínit např. rozsudky ve věcech

sp. zn. 29 Odo 228/2000 nebo sp. zn. 33 Odo 538/2003). Konstatoval, že přestože

občanský zákoník ani jiný právní předpis definici pojmu dobré mravy neobsahuje,

lze jimi rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v

historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické

tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem

základních. Pokud jde o aplikovatelnost ustanovení § 630 ObčZ, ustálila se

judikatura dovolacího soudu na názoru, že k naplnění skutkové podstaty pro

vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo

členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné

pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy.

Odvolací soud v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu nerozhodl a

je proto opodstatněná výtka dovolatelky, že jeho rozhodnutí je v rozporu s

hmotným právem. Dovolání je tudíž přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.

ř.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že se plně ztotožnil se závěry soudu

prvního stupně. Ten - po vymezení pojmu „dobré mravy“ - dovodil, že „v daném

případě nebylo rozhodně prokázáno, že by se obdarovaný (žalovaná) k dárci

(žalobkyni) či členům jeho rodiny choval tak, že tím hrubě porušuje dobré

mravy“. V této souvislosti je nutné připomenout, že hrubé porušení dobrých

mravů dovozovala žalobkyně především z toho, že žalovaná u sebe zadržuje a

odmítá se s ní rozdělit o movité věci, které jim v minulosti darovala jejich

matka s tím, aby si je mezi sebou spravedlivě rozdělily, dále pak z toho, že

žalovaná účelově převedla svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech, jež jí

žalobkyně darovala, na svého syna K. M. a v poslední řadě i z hrubého jednání

žalované v jejich vzájemných osobních vztazích. Zatímco ve zjištěném převodu

spoluvlastnického podílu na darovaných nemovitostech ani v prokázaných slovních

potyčkách soud hrubé porušení dobrých mravů výslovně neshledal a své úvahy v

tomto směru dostatečně v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl (tyto závěry soudu

nejsou předmětem dovolacího přezkumu, neboť nebyly dovoláním zpochybněny),

stěžejní důvod uplatněného nároku na vrácení daru (tj. skutečnost, že žalovaná

se odmítla se žalobkyní rozdělit o movité věci, které má u sebe a které jim v

minulosti darovala jejich matka s tím, aby si je mezi sebou spravedlivě

rozdělily) z pohledu kolize s dobrými mravy vůbec nepoměřoval, přestože

existence této skutkové okolnosti byla v řízení prokázána. Uzavřel totiž, že

žalobkyně se jako důvodu k vrácení daru nemůže této skutkové okolnosti

dovolávat, neboť existovala již v době před darováním nemovitostí a obě strany

o ní věděly. Na podporu tohoto závěru použil názory prezentované v rozsudku

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000. Lze přisvědčit dovolatelce, že odkaz soudů obou stupňů na zmiňované rozhodnutí

dovolacího soudu není zcela přiléhavý. Především nelze opomíjet, že úvahy o

aplikovatelnosti ustanovení § 630 ObčZ se odvíjejí vždy od posouzení všech

zvláštností každého případu individuálně a závěry v tom kterém konkrétním

případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit, a tedy i použít na případ skutkově

odlišný. Podstatou rozhodnutí dovolacího soudu, jehož se soudy obou stupňů

dovolaly, je závěr, že dárce se nemůže domáhat vůči obdarovanému vrácení daru s

odkazem na porušení dobrých mravů, k němuž došlo již před darováním, pokud mu

tato okolnost byla v době darování známa a přesto darovací smlouvu uzavřel. V

posuzovaném případě z tvrzení žalobkyně zřetelně vyplynulo (a soudy obou stupňů

tomuto tvrzení uvěřily, když odmítly coby nevěrohodnou obranu žalované, že

movité věci žalobkyni nevydala proto, že jsou jejím výlučným majetkem), že až

do doby darování předmětných nemovitostí, neměla žalobkyně najisto postaveno,

že ji žalovaná movité věci darované oběma účastnicím řízení jejich matkou A. K. nevydá, resp. že se o ně odmítne podělit, neboť postoj žalované byl až do této

doby značně vyhýbavý a neurčitý.

Teprve po darování nemovitostí (a douspořádání

majetkových vztahů z restitucí), kdy žalobkyně se již striktně domáhala

realizace ujednání o „spravedlivé dělbě“ movitých věcí nacházejících se u

žalované a projevila vážný úmysl věci si převzít, dala žalovaná zřetelně

najevo, že se o tyto věci dělit nebude. Jeví se zcela pochopitelným, že se

takový postoj žalované mohl žalobkyně hluboce dotýkat, neboť – jak vyplynulo z

provedených důkazů i ze samotné podstaty předmětného sporu – účastnice se o

věci po předcích vždy rozdělily (viz. restituovaný majetek). Věci po předcích

zpravidla mají pro potomky nezaměnitelnou a ničím nenahraditelnou imateriální

hodnotu, neboť jsou schopny navodit vzpomínky na blízké osoby, které již

nežijí. Nelze proto vyloučit, že s movitými věcmi patřícími předkům spojuje i

žalobkyně – a to bez ohledu na jejich současnou materiální hodnotu - své

vzpomínky a chtěla by je za stejným účelem předat svým potomkům. Dovolací soud

se proto neztotožňuje s názorem soudů obou stupňů, že žalobkyně postoje, který

žalovaná zaujala k dělbě a vydání těchto věcí (tj. jednoznačné odmítnutí návrhů

na jejich rozdělení a vydání), pouze účelově využila ke zdůvodnění svého

požadavku na vrácení darovaných nemovitostí. Přestože v době, kdy žalobkyně

vyzvala žalovanou k vrácení daru, mezi nimi již existovaly neshody týkající se

hospodaření se společným nemovitým majetkem, nelze (z důvodů shora rozvedených)

hodnotit reakci žalobkyně na chování žalované jako zneužití práva (tedy jako

reakci ryze účelovou). Podle názoru dovolacího soudu je totiž postoj, který

žalovaná zaujala k dělbě movitých věcí darovaných účastnicím jejich matkou,

svým morálním obsahem v prostoru a čase a ve vzájemném jednání účastnic

právního vztahu v příkré kolizi s dobrými mravy a naplňuje skutkovou podstatu

ustanovení § 630 ObčZ.

Jestliže soudy obou stupňů vycházely z opačného názoru, tj. dovodily, že

žalobkyně nemůže s úspěchem jako důvod pro vrácení daru ve smyslu ustanovení §

630 ObčZ použít skutečnost, že ji žalovaná zadržuje a odmítá vydat movité věci,

které účastnice obdržely od své matky s tím, aby si je mezi sebou spravedlivě

rozdělily, resp. že v takovém jednání nelze spatřovat hrubé porušování dobrých

mravů, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a

dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl žalobkyní uplatněn

důvodně, a to nejen ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu, ale i ve vztahu k

rozsudku soudu prvního stupně. Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než

podle § 241b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. oba tyto rozsudky

zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším průběhu

řízení budou soud prvního stupně, popřípadě i odvolací soud vázány právním

názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve

spojení s § 226 odst. 1 o.s. ř. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení

dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá

o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. listopadu 2005

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu