33 Odo 1429/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému Zajišťovacímu fondu d.
z. zastoupenému advokátem, za vedlejšího účastenství Ing. J. P., na straně
žalobkyně, o zaplacení částky 22.844,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 69/2003, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2005, č. j. 16 Co
274/2004-69, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů
tohoto řízení.
od 26. 1. 2003 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Současně
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze
zjištění, že žalobkyně na základě smluv o výnosovém termínovaném vkladu
uzavřených dne 9. 2. 1998 a 1. 8. 1999 podle § 716 a násl. zákona č. 513/1991
Sb., ve znění v tu dobu platném (dále jen „obch. zák.“) vložila do I.
Družstevní záložny částky 81.859,- Kč a 25.000,- Kč za současného sjednání
smluvního úroku z vložených částek. Jelikož na majetek družstevní záložny byl
prohlášen konkurz, vznikl žalobkyni nárok na náhradu za pojištěné vklady ve
smyslu § 17 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních
družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České
národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů,
v tehdy platném znění (dále jen „zákon č. 87/1995 Sb.“ či „zákon“). Ačkoliv byl
datum zahájení výplat stanoven na 1. 7. 2000, žalovaný vyplatil žalobkyni
příslušnou náhradu ve výši 92.464,- Kč dne 20. 12. 2002. Oba soudy dovodily, že
požadavek žalobkyně na zaplacení částky 22. 844,- Kč představující
kapitalizované úroky z prodlení za dobu od 1. 7. 2000 do 20. 12. 2002, není
důvodný, neboť žalovaný se nemohl dostat do prodlení s plněním svého závazku.
Ze zákonné dikce § 17 zákona č. 87/1995 Sb. vyplývá, že den zahájení plateb
nelze ztotožňovat se splatností závazku žalovaného vůči těm, kteří požádali o
náhradu vkladů. Uvedené datum má význam především pro určení výše náhrady ve
smyslu § 18 odst. 1 a 2 zákona. Ani výklad § 20 zákona, podle něhož se nárok v
případě nedostatku finančních prostředků žalovaného vyplácí oprávněným osobám
poměrně a v případě opožděné výplaty se neúročí, nenasvědčuje právnímu názoru
žalobkyně, že by jí vznikl „opožděnou“ platnou žalovaného nárok na úrok z
prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. shledává v řešení otázky, zda den
zahájení výplaty náhrady pojistných vkladů, který je podle jejího přesvědčení
rozhodný pro určení počátku prodlení se splněním peněžitého závazku ve smyslu §
369 odst. 1 obch. zák., je dnem, který stanoví žalovaný ve smyslu § 17 odst. 1
a 2 zákona č. 87/1995 Sb., nebo je tímto dnem den, kdy byla vystavena šeková
poukázka nebo jiný platební doklad. V dovolání dále podrobně rozvádí důvody,
pro které nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu, a vytýká vady, jichž
se soudy v řízení dopustily. Závěrem navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit
a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení,
při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí
soudu prvního stupně, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. však
není podle § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž
dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží, a dále není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině,
ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo
pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné
osvojení (§ 237 odst. 2 písm b/ o. s. ř.).
Jelikož dovoláním dotčeným výrokem odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění
nepřesahujícím částku 50.000,- Kč, bylo nutno v prvé řadě vyřešit otázku, zda v
posuzovaném případě jde z hlediska procesního o obchodní věc. Nejvyšší soud
České republiky již ve svém usnesení ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 33 Cdo
2272/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/2000,
vyjádřil názor, že za věci obchodní pro účely občanského soudního řádu je nutno
považovat nejen všechny věci vyjmenované v § 9 odst. 3 a 4 o. s. ř., ale i
obchodní závazkové vztahy, jejichž definice je obsažena v § 261 a § 262 obch.
zák.
Podle § 261 odst. 3 písm. d/ obch. zák. se částí třetí tohoto zákona řídí bez
ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mimo jiné ze smlouvy o vkladovém
účtu (§ 716 obch. zák.).V ustanovení § 9 odst. 3 písm. r/ o. s. ř., jež
zakotvuje výjimky z věcné příslušnosti krajských soudů jako soudů prvního
stupně ve věcech obchodních, jsou v jeho bodu 1. uvedeny spory z obchodních
závazkových vztahů - ze smluv o vkladovém účtu (§ 716 a násl. obch. zák.) a
jejich zajištění.
Z uvedeného je zřejmé, že smlouva o vkladovém účtu je tzv. absolutní obchodní
smlouvou, která se řídí obchodním zákoníkem, i když majitel účtu (vkladatel)
není podnikatelem (§ 261 odst. 3 obch. zák.). Protože vklady od svých členů
může přijímat i družstevní záložna (§ 3 zákona č. 87/1995 Sb.), lze uzavřít, že
vztah mezi žalobkyní a Družstevní záložnou se řídí obchodním zákoníkem. Je-li
součástí systému družstevních záložen pojištění vkladů jako forma jejich
ochrany (§ 14 až 23 zákona č. 87/1995 Sb.), pak vztah mezi žalobkyní a
žalovaným, jehož práva a povinnosti jsou předmětem posuzovaného případu, má
povahu obchodního závazkového vztahu a řídí se též obchodním zákoníkem; z
hlediska procesního tedy jde o obchodní věc.
Jelikož odvolací soud napadeným výrokem v dané obchodní věci rozhodl o
peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání
proti takovému výroku vyloučena (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Protože
dovolání není přípustné ani proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
4/2003), dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c/ o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému
nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by měl právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. dubna 2007
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu